Hellsinger jsem si do Herní výzvy zvolil protože samotná hra pro mě představovala onu výzvu. Kdysi jsem jí zkoušel v rámci Steam Fest v demoverzi a udržovat rytmus mi vůbec nešlo, jen tak tak jsem demo vůbec dokončil. „Git Gud“ hry o skillu mám ale rád a tak bylo jen otázkou času, kdy se do hry znovu pustím a pokořím jí.

Herní výzva 2024 - 10. V záři reflektorů
Odůvodnění: Při držení určitého násobiče skóre hraje v pozadí hudba se zpěvem.

Hra jako taková těžká není, ale udržet rytmus jednoduché taky není. Na základě skóre se odvíjí síla poškození nepřátel a skóre se navyšuje na základě správného rytmu. Držet rytmus je tak v hráčově zájmu, aby i rychleji postupoval dále ale hlavně aby se do hry "dostal". Když se vám už podaří držet rytmus, máte nejvyšší násobič skóre a do toho někdo zpívá heavy metal, tak je to fakt nářez.

Moje počáteční přešlapy naštěstí během druhé poloviny hry polevili a už jsem se pravidelně dostával do rytmu. Na základě pouhého poslechu hudby sem se většinou orientoval jen těžko, spíše jsem jel podle indikátorů kolem crosshairu, což je celkem škoda. Tenhle problém bude ale asi dost individuální. Nemluvím ani tak o držení rytmu ale o to se do něj dostat. Prsty mi potom samy mačkali spouště na ovladači v nějakých pravidelných intervalech a tak jsem držel rytmus. Dopomáhal jsem si i malým dupáním a třásáním hlavou. Musel jsem někdy vypadat vtipně. Orientovat se ale dá i vizuálně, nepřátelé uskakují do rytmu nebo všude přítomný oheň plápolá do rytmu. Takové malé detaily jsou hrozně fajn a více umocňují to samotné jádro.

Kde hra už moc nevyčnívá, tak je to game design úrovní. Arény jsou poměrně obyčejné, celkem nezapamatovatelné ale vzhledem k tomu na co se hra soustředí to moc nevadí. Jen tu není ta přidaná hodnota. Vyloženě originální nejsou ani nepřátelé, kteří sice vypadají jinak ale už jsem je potkal třeba v současném DOOMovi. Ne, že bych si moc stěžoval, DOOMA mám rád. Příběh je zde taky do počtu ale je pěkně vystavený a tak nějak motivuje tu hru dokončit. Lore je taky celkem zajímavý.

Na hře je každopádně znát menší rozpočet. Není tak dlouhá a všechny úrovně mají stejnou strukturu čili probojovat se arénami a potom porazit závěrečného bosse. Úplně nepotěší že Boss je pokaždé stejný, jen má nějakou tu schopnost navíc ale potom se taky začnou silně opakovat. Z arzenálu zbraní taky nelze tolik vybírat. Hra je jednoduše menšího rázu, taková příjemná jednohubka na 2-3 večery. S rozpočtem určitě souvisí i volba enginu, kterým je Unity. K mému překvapení hra nabízí (pro mne) úchvatné grafické zpracování. Chvílemi bych ten Unity engine ani nepoznal. Když jsou tvůrci šikovní, musí to být někde vidět.

V rámci aktualizace byla hra obohacena o strašně zábavný Leviathan mód. Jedná se o obyčejný survival v aréně s přicházejícími vlnami nepřátel. Háček je ale v tom, že začínáte bez veškerých schopností, které musíte postupně znovu odemykat, abyste díky tomu vydrželi déle. Tenhle mód určitě doporučuji vyzkoušet. Obecně tuhle hru doporučuji vyzkoušet. Milovníci současného DOOMA zde budou jako doma, jen musí překonat výzvu ve formě rytmické mechaniky. My hráči ale rádi překonáváme výzvy...nemám pravdu?

„Láska hory přenáší.“ 

Herní výzva 2024 - 2. Láska nebeská 
Odůvodnění: Celá hra se soustředí na rozvíjení romantického vztahu hlavní dvojice.

Haven jsem minulý rok zkoušel a zaujalo mě to natolik, abych si hru přidal na seznam her, které si zahrát. Díky herní výzvě nastal perfektní čas. Abych byl ale upřímný, tak se mi do hry teď vůbec nechtělo, ale koupil jsem si měsíční členství PS+, tak toho musím nějak využít. Nakonec jsem se do hry donutil, protože vhodnějšího kandidáta jsem do druhé kategorie neměl a naštěstí jsem tvrdě nenarazil a hře po pár chvílích podlehl.

Hned na první pohled okouzlí svou barevnou grafikou a poměrně minimalistickým art designem. Později okouzlí svojí jednoduchou ale vtahující zápletkou, kterou obohacuje zajímavým lorem světa, který se v rámci dialogů odhaluje.

Hlavním tahákem je ale vztah hlavních postav, tvořících pár. Tento vztah se postupně v rámci gameplaye a příběhu prohlubuje a je mu věnována péče, kterou tak běžně ve hrách nevídám. I na můj vkus až příliš intimní dialogy jsou přítomny. Hrál jsem s defaultní dvojicí (kluk, holka) a sympatičtější z těch dvou mi více byla holčina Yu, chlapec mi tolik nesednul ale vyloženě mi nevadil. Dalším důležitým aspektem hry je neustálý průzkum okolí. Prostředí planety je pěkné ale bohužel jednotvárné. Všudypřítomná pohodová hudba nebo dialogy to naštěstí dost zachraňují. Stává se z toho místy i mírná relaxace.

Je zde přítomný i combat, který je spíše navíc, aby se hráč chvílema nenudil. Působí jako tahový souboják ale na tahy se zde vůbec nehraje. Bitva se odehrává v reálném čase a je to hlavně o tom, kdo je rychlejší s útoky, jestli hráč nebo nepřátelé. Navíc se musí ovládat současně 2 postavy, což pro mě někdy činilo problém ale po čase jsem si zvykl. Ten tahový souboják by se zde vyjímal více.

Celkově jsem ve hře strávil kolem 12 hodin, a i přes nějaké neduhy to bylo hodně fajn. Vztah milostného páru byl dobře vyobrazen a o tom to celé je. Potěšilo mě i závěrečné morální dilema. Upřímně se mi nelíbil žádný z dvou konců ale byli dostatečně zajímavé, aby se o tom mohla vést diskuze. Pokud nevíte co do druhé kategorie, určitě dejte téhle menší hře šanci.

Na první dohrání mě to moc neoslnilo, na podruhé i potřetí si mě to získalo trochu více. Super je, že jsem pokaždé dohrál s jiným koncem, ten nejlepší z nich jsem dokázal odemknout hned na poprvé, další dva už dopadli poněkud hůře ale krásně mi ukázali, jak moc na mých rozhodnutích vlastně záleží.

Herní výzva 2024 - 4. Tenkrát v Hollywoodu (HC) 
Odůvodnění: Jedná se o interaktivní film se živými herci.

Na rozhodnutích samozřejmě záleží, ale pouze jen na pár, zbytek představuje jen alternativní provedení scén ale vyústění zůstává stejné. Tady je velká škoda, že struktura příběhu zůstává pořád stejná, pořád to má ten stejný základ, kterému se nelze vyhnout (být součástí loupeže). Zde by bylo parádní, kdyby se už ze začátku hry dalo rozhodnout mezi více příběhovými linkami a postupně mezi nimi na základě rozhodnutí přeskakovat sem a tam. Titul ale takovéhle ambice nemá a hádám, že většina dalších FMV her taky ne. Zmiňuji to hlavně protože prvních 20-30 minut se odehraje vesměs úplně stejně, nehledě na rozhodnutích. Zajímavější kousky se dějí až v druhé půlce děje, které už trochu více umožňují volit alternativní cesty příběhu. Příběh jako takový je docela dobrý, není zbytečně moc komplikovaný a člověk se tak neztrácí. Sedli mi i herci, obzvláště hlavní študák, který se dle mého uvážení choval jako posera nebo jako pěkný neřád. Pochválit musím i soundtrack, který pěkně podtrhoval thrillerovou atmosféru. Co ale vážně nemůžu pochválit je absence jakéhokoliv přetáčení nebo výběru kapitoly. Abych kvůli vyzkoušení jednoho alternativního rozhodnutí v pokročilé části děje musel znovu přečkat prvních 40 minut mi úplně super nepřijde.

Na The Callisto Protocol jsem se těšil už od prvního oznámení na TGA, pár let zpátky. Přeci jen, byla to nová hororovka ve vesmíru, od tvůrce Glena Schofielda, jehož legendární Dead Space považuji za TOP horor, nejen ve vesmíru ale i obecně. Tenhle návrat ke kořenům nemohl dopadnout špatně, co by se tak mohlo pokazit?

Bohužel, v případě Callista se pár věcí nevyvedlo. Na launch vyšla v rozbitém stavu (hlavně na PC), před vydáním byla oznámena podpora hry ve formě DLCček a příběhové expanze, což není nic neobvyklého, jenže aby jedno z DLC byl nový herní mód, který navíc obsahuje nové animace úmrtí hlavního hrdiny, které v základní hře nejsou je prostě hovadina. Největší ránou ale bylo, že hra nesbírala tak vysoká hodnocení, jak se od ní čekalo.

Já jsem se ke hře dostal až po roce, kdy po všech těch ohlasech byla moje očekávání přirozeně menší, přesto jsem očekával lepší hru, než o jaké se mluvilo. To se mi vlastně splnilo, ale těch neduh si nelze nevšimnout.

V prvé řadě jsou to příšery, nejsou moc zajímavé, připomínali mi mix Resident Evil a The Last of Us. V tomhle ohledu je těžké přijít s něčím novým, když spoustu už bylo vytvořeno ale rozhodně mohli být zajímavější. Dále prostředí věznice Black Iron Prison, které až na pár momentů je strašně generické, nic nevídaného ze žánru sci-fi. Příběh taky nepatří k tomu nejlepšímu ze žánru, ale špatný rozhodně nebyl. Herci byli fajn ale pomohli by jim lépe napsané postavy.

Co se mi líbilo více, byl mezi hráči rozpačitě přijatý combat. Chvíli trvalo, než jsem si zvykl ale po 50 omylných pokusech jsem se ho naučil a už to šlo jako po másle. Když na mě šlo více nepřátel, bylo to trochu horší až neférové ale považuji to za takový správný nátlak na hráče v hororové hře. Ozvučení bylo taky parádní, to je v tomto žánru nezbytné. Co musím ale opravdu pochválit, je grafika. Hrál jsem to na velké televizi v režimu výkonu (60fps, nižší rozlišení) a vypadalo to pořád skvěle. Textury byli dostatečně ostré, oproti PS4 verzi, která působila moc rozmazaně. Jestli se někam vložili ty šíleně velké peníze na rozpočet (prý okolo 160 mil. dolarů), tak to bylo právě sem.

Hra rozhodně měla velký potenciál, který se nepovedlo dostatečně využít. Stěžuji si zde hlavně na nedostatek inovací. Sám Glen Schofield ale prohlásil, že mu nevadí vykrádat sám sebe, když to prostě funguje, nač to měnit. Svému předešlému Dead Space se tak díky tomu přiblížil, ale možná se tolik snažit neměl. Měl zvolit jinačí cestu a nadělit nám něco zbrusu nového. Tak či tak, se hrou jsem převážně spokojený ale mohlo být i lépe.

„The fear of the blood tends to create fear for the flesh.“    

Herní výzva 2023 – 10. Před naším letopočtem  
Odůvodnění: Původní hra vyšla na začátku roku 1999. PS3 verze je pouhým portem původní verze.  

Jsem skutečně rád, že jsem si konečně zahrál legendární Silent Hill. Filmová předloha od Christophe Ganse patří k mým oblíbeným hororům a na nové pokračování se taky těším, bylo tak přirozené, že někdy musím prubnout i tu herní předlohu.

Už je na ní znát silná zastaralost, hlavně po grafické stránce a ovládání, ale musím hodně pochválit, že i dnes je hra pořád obstojná svojí atmosférou, která je velice pochmurná. Bylo mi dost nepříjemné pobíhat po opuštěném městečku, hlavně když ho zahalila temnota. Poděkovat můžu hudebnímu doprovodu od Pana Yamaoky, všudypřítomné mlze nebo tmě a tajemnému kryptickému psychologickému příběhu.

Minimalistická hratelnost mi je taky po chuti. Vychází z Resident Evil a člověk se tak rychle zorientuje. Bohužel s tím přichází i místy toporný soubojový systém. Střelba ze zbraní ještě ujde, ale u máchání zbraní na blízko mě zrazovalo ovládání, kdy se úderům od nepřátel šlo vyhnout jen ztěžka a tak jsem za každou inkasovanou ránu jim, inkasoval i jednu zpět. Z počátku jsem se bál i malé variability nepřátel, ale naštěstí jich postupně přibývalo. Překvapil mě i částečně otevřený svět. Myslel jsem, že to bude jednoznačný koridor.

Dostavila se ale i lehká rozčarovanost ze zážitku. Puzzlíky mám rád a zde byli poměrně kreativní, někdy ale možná až moc. Ve dvou případech jsem musel použít nápovědu z internetu a tohle dělám silně nerad, raději si na postup hrou přicházím sám, zde jsem byl už ale zahnán do kouta. Hádanku s pianem nebo použití fotoaparátu ke konci hry jsem sám nezvládl. Souboje s bossy mě taky tolik neuchvátili.

Pozitiva ale značně převažují negativa a tak se Silent Hill řadí k dalším výjimečným titulům z éry PS1, které jsem měl tu čest si zahrát. Přirozeně se tak těším na další výlet do lokací pokrytých ploty, řetězy a ostnatými dráty zalitých krví. A taky na další nestvůry v ještě více opěvované dvojce.

Pamatuji si, jak jsem o tuhle hru měl v mladších letech veliký zájem. Vypadala dobře a byla zatím nejmodernějším Princem (to platí dodnes). I přesto mi trvalo celých 9 let, než jsem si hru pořídil. Tehdy i za přízračné dvě devítky, 99 korun. S velkou nadsázkou jsem tomu říkal nejlepší nákup v mém životě. Další 4 roky mi trvalo, než jsem si jí konečně zahrál. Trvalo mi tedy celých 13 let, než jsem si splnil tento jeden dětský den.  

Herní výzva 2023 – 3. Císařův pekař / Pekařův císař
Odůvodnění: Hlavní hrdina je Perský princ.  

Předešlou trilogii jsem nikdy nedohrál. V dětství jsem si všechny tři rozehrál, ale v každém díle jsem došel tak za půlku hry a potom se nějak ztratil a už jsem nevěděl, jak pokračovat. Pokud nepočítám reimaginaci Prince z roku 2008, tak jsou Zapomenuté písky můj první dohraný Prince z Persie. Zážitek to byl hodně fajn, oprášil jsem svůj starý PS3 a překvapilo mě, jak skvěle na něm hra běží. Občasné pády snímků sem tam byli a rozmazanější grafika už je taky znát ale většinu času to bylo stabilní a hlavně mi to nebránilo v tom si hru užít.  

I když mě hra bavila, zklamání se též dostavilo. Nemohu se zbavit silného pocitu „jednohubkovosti“. Dohrál jsem jí moc rychle, odehrávala se pouze v jedné lokaci (to není nutně ke škodě) a soubojový systém byl až příliš primitivní. Skládá se z pár základních úderů + silných úderů a kopanců. Nakombinovat taky moc kreativně nejdou. Dále tu jsou elementární nadpřirozené schopnosti, které jsou fajn doplněk a mnohdy urychlili souboje ale chtělo by to víc. Více komplexnější souboják by tomu rozhodně slušel.  

Důležitější je ale typická Princova akrobacie a ta je zde opět vyšperkována na jedničku. Šplhání a skákání je jedno velká radost. Pasti občas správně potrápí a mechanika zamrzání vody taky dala zabrat mému mozku, než jsem přišel na správné načasování a hlavně jaká tlačítka či spouště na ovladači mám zmáčknout, které podržet, pustit a tak dále. Místy mě pozlobila kamera a s tím spojené Princovo nepochopení, kam přesně skočit nebo se chytit, protože se mi nejednou stalo, že se nestačil zachytit zamrzlé vody nebo skočil kousek vedle, než správně měl. Naštěstí jsem se mohl snadno opravit, díky Pískům času. Úžasné jsou taky animace, když třeba Princ přemrští skok a jen tak tak se zachytí o následující tyč nebo chůze po zdech, která díky modernějším technologiím působí realističtěji.  

Příběh moc komentovat nebudu, je akorát tak jednoduchý, aby se v něm člověk neztratil a aby ho snáze pochopil. Neoslnil mě ale ani neurazil. Postavy v něm byli fajn, hlavně Princ a jeho případné hlášky, které na tomhle malém písečku stihnul utrousit. Ještě pochválím hudební doprovod od Steva Jablonskyho, jeho „Main Theme“ se krásně poslouchá.  

Ve finále je škoda, že jsem se ke hře nedostal dříve, určitě by mě uchvátila více, ale i teď to byla parádní jízda a takového Prince bych si přál i na současné generaci konzolí (PS5, Xbox Series), s nejmodernější grafikou, animacemi a haptickou odezvou či adaptivními spouštěmi na ovladači by to určitě byla slast. Jen to udělat trochu velkolepější ale ne zase přehnaně velké a dlouhé, jak to Ubisoft dělá s moderními hrami. A taky žádný open-world!

To si tak jednou lidé v Tokiu klidně vymizí a město zahalí mlha tak hustá, že by se dala krájet. V Ghostwire ale mlha spíše krájí vás a taky klasicky vyřešení celé situace padne na vás, na hráče.

Herní výzva 2023 – 4. Země vycházejícího slunce [Hardcore]
Odůvodnění: Hra se odehrává v Tokiu 

Na další hru od Tango Gameworks jsem se dlouho těšil, obzvláště když oba díly TEW mám hodně rád a proto jsem byl z počátku zklamaný, že se během oznámení nové hry nejednalo o regulérní třetí díl, ale tahle hra nevypadala špatně, naopak vypadala dost zajímavě. Následně při prvním gameplay traileru se opět dostavilo mírné zklamání, protože se z toho vyklubala novodobá Doomovka s kouzly a čáry. Odradit jsem se ale nenechal, protože na tom přeci pracoval Shinji Mikami a tak jsem věřil, že to nějak dopadne. Při vydání a prvních recenzí, které nebyli zrovna nadšené, to zase začalo vypadat bledě ale hru jsem si stejně chtěl vyzkoušet. Konečně k tomu došlo a dokonce se to skvěle načasovalo.

Tenhle rok totiž u mě začala japanománie a nebyl jsem přejedený open-world hrami a tak hře dokáži odpustit Ubisoftí formulku, tedy přecpanou náplň světa. Spousty collectibles, věží, vedlejších úkolů do počtu atd... Tuhle náplň už dobrých pár let aktivně nevyhledávám ale vyloženě se jí neštítím a tady jsem to přijal, protože ta stylizace pro mě dělala skutečně hodně. Zasazení do Japonska a jeho duchařského folklóru byla slast.

Dopomáhal tomu i zajímavý příběh, který ale bohužel je v pozdější části hry značně uspěchaný a slušela by mu větší propracovanost. Více času jsem ale strávil na vedlejších úkolech a collectiblech, bavilo mě prozkoumávat to město a sbírat všechny kraviny, které se týkali japonské kultury. Vedlejší úkoly byli většinou to samé dokola, někam dojdi, něco najdi nebo bojuj, nic extra. Musím ale pochválit, že jsem se kolikrát díky tomu podíval do různých interiérů nebo míst mimo náš svět.

Na čáry a kouzla jsem si chvíli zvykal ale potom jsem nepřátele kosil jak na běžícím páse... až to chvílemi bylo dost stereotypní. Nepřátel je sice poměrně dost, ale potom se už silně opakují. Kouzla jsou navíc jenom tři a je tu taky dost pomůcek, kdy si můžete třeba vyvolat hustý keř, za který se můžete schovat před nepřáteli... a je to úplně k ničemu. Další pomůcka vás vymrští do vzduchu a to je zase celkem fajn, pomůže to při pohybu městem, ale jinak by celkově tyhle pomůcky zasloužili více propracovat, z hlediska game designu.

I přesto že se nejedná vyloženě o hororovou hru, se zde hororový element furt nachází. Hrál jsem převážně za dne, protože jsem nechtěl čekat do večera ale moc mi to na zážitku neubralo, polekat jsem se taky dokázal. Největší strach jsem naštěstí zažil večer a na sluchátkách, jedna konkrétní část mi přivodila silné nepokoje, až jsem chtěl hru normálně vypnout. Konkrétně mluvím o nepovinném úkolu ve škole, který byl přidán až updatem.

Ještě musím pochválit vizuální signalizaci alarmu nepřátel, kdy se dle indikačních barev (žlutá až rudá) rozsvěcovali pouliční světla, to jsem nikde moc neviděl. Dále zajímavý soundtrack a hlavního záporáka, který se projevoval a vypadal nehorázně stylově. Postavy obecně nebyli špatně napsané, hlavní dva charaktery jsem měl rád ale celkově se nejedná o žádný pisatelský zázrak, prostě takový standard co neurazí ani neoslní.

Pokračování hry nutně nemusí být ale rád bych viděl Ghostwire jako nějaký japonský live action snímek nebo klidně animák. Myslím že film by tomu hodně slušel.

Jedná se taky o můj první komentář k PS5 hře a haptická odezva nic moc, adaptivní spouště už byli fajn. Hrál jsem to celé na nastavení 1080p/60fps a jednalo se místy o poměrně trhavý zážitek. Když jsem se ze střechy baráku podíval směrem na husté město, snímky znatelně padali a nebylo to pěkné. Optimalizace by zasloužila nechat dopéct.

Inscryption je parádní, a hlavně originální karetní hra, která se do jisté míry mění až v transcendentní zážitek. Kdo hrál, ten určitě chápe. Kdo nechápe, ten si to musí teprve zahrát.

Herní výzva 2023 – 1. Karbaník  
Odůvodnění: Jedná se o karetní hru.  

Hra je poměrně dost zahalená tajemstvím, ale není tajemstvím, že se jedná o karetní rogue-lite počin. Karty zde nejsou klasické žolíky, jedná se o směsici různých zvířat a kreatur. Každá má danou sílu útoku, životy a některé dokonce speciální dovednosti. Cílem hry je porazit protivníka, který sedí naproti vám u stolu. Před vaše karty staví ty své, které ho brání a útočí na vás a vaše karty. Životy obou hráčů jsou originálně prezentovány formou vah, na které se postupně pokládají vytlučené zuby. Za každý úder na vaši nebo protivníkovu osobu se ztrácí jeden zub a pokládá na váhy. Ten, kdo první převáží váhy, tak prohrává. Díky tomu mohou být jednotlivé partie dlouhé, nebo naopak hodně rychlé.

Veškeré dění se navíc odehrává na deskové hře, po které se pohybujete s vaší dřevěnou postavičkou. Pohybujete se pouze vy, protivník případně jen komentuje váš postup, jako kdyby se hrálo nějaké Dungeons & Dragons. Pohybujete se po jednotlivých políčkách, po náhodně vygenerované cestě, u které si volíte, kam šlápnout, pokud je cesta rozvětvená. Zde se určuje, jestli bude další boj, nebo jestli si chvíli odpočinete a vylepšíte třeba své karty, případně dostanete nové nebo získáte pomocné předměty na jedno použití, které mohou pomoci, když jde partie do tuhého. Při každé nové hře je cesta jinačí a hráč musí volit postup s rozvahou, s ohledem na svůj současný stav předmětů a karet.

Kartiček je zde požehnaně a každá se snaží mít odlišné statistiky nebo schopnosti. Hra navíc dovoluje si na stanovených místech kartičky vylepšovat, ať už o nové schopnosti nebo zvýšení statistik života či útoku. Hra je v tomhle velmi dobře vybalancovaná, co se týče jednotlivých pravidel a poměru kartiček. Je to však stále příběhová hra, a tak si jednou za čas svá vlastní pravidla a herní mechaniky upraví, aby se mohl příběh odvíjet zajímavějším směrem. Přesto zde není dopuštěno křivdy směrem na hráče.  

Kromě hraní karet, se může prozkoumávat tajemná místnost, ve které je hráč uvězněn. Pohyb je dělaný stylem starého krokovacího dungeonu, kdy se lze pohybovat pouze po přednastavených políčkách, včetně otáčení do 4 světových směrů. Vzhledem k tomu že hlavní pointou je hraní karet, to bohatě stačí, ale na určitých místech v příběhu by byl vhodnější plynulý pomalý pohyb, místo rychlého přesunu z políčka na další.  

O příběhu je skutečně lepší nic nevědět, stačí si přečíst zdejší popisek a pak se jen nechat unášet samotnou hrou. Já jsem s tím neměl nejmenší problém, protože rouge-lite hry jsou můj šálek kávy. Někdy to je až nezdravé, protože jsem schopný u toho sedět klidně několik hodin v kuse. U Inscryption mám rekord asi 5 hodin. Žánru rogue-lite zde navíc není dělána žádná ostuda. Po herní desce se pobyhujete dopředu, porážíte nepřítele jak jen to jde, ale když prohrajete, začínáte pěkně od znovu. Zůstanou vám akorát speciální karty ale zbytek jde pěkně do koše.

Inscryption je jednoduše nevšední zážitek s naprosto chytlavou hratelností a parádní atmosférou. Hru může ale srážet neintuitivní systém potvrzení (při výběru nové karty kliknete omylem jednou navíc a už to nelze vzít zpět) a v druhé polovině hry už poměrně přehnaný příběh, i když to je jedno z kouzel hry.

Command & Conquer považuji za jeden z nejlepších herních názvů, protože naprosto trefně vystihuje herní náplň a hlavní úkol, za který jste jako hráč zodpovědný.

Herní výzva 2023 – 9. Období páry a petroleje HARDCORE
Odůvodnění: Red Alert patří do žánru dieselpunk.

Vybavuji si, jak jsem občas o hře viděl zmínku v nějakých videích o herní tématice, ale absolutně jsem netušil, o co se jedná. Minulý rok jsem narazil na video od Retro Nation, kde chlapy rozebírali celou sérii C&C, a já se ze zvědavosti podíval, abych konečně, aspoň okrajově poznal sérii. Od té doby mi hra zůstala v hlavě a rostla ve mne chuť, si jí vyzkoušet. Když potom byla kolekce na Steamu ve slevě, bylo už rozhodnuto. Je však s velkým údivem, že jsem se do takové hry pustil, když na svém vlastním profilu uvádím, že nemusím RTS hry, v poslední době se však odvážím pouštět do her mimo moji „komfortní zónu“ a zde to byla opět trefa do černého.

Píšu sice „hru“ ale jedná se o „kolekci“. Obě hry si mě naprosto získali svojí parádní hratelností, která mě v mnoha ohledech strašně frustrovala, protože jsem strašně špatný stratég a počítač v roli protivníka je jednoduše v tomhle ohledu nadřazenější ale touha porazit nepřítele byla moc veliká, že jsem to nemohl nechat. Budování základny je navíc strašně návykové. Dále všemu napomáhají béčkové, avšak strašně stylové FMV filmečky neboli hlášení od velitele před začátkem mise, které naprosto vtáhnou do děje a umocňují zážitek a imerzi ze hry. Jsou strašně rozmazané, ale vzhledem k jejich staří je to pochopitelné a ničemu to neubírá, naopak to přidává takové to kouzlo.

První C&C, zasazené do alternativních 90. let si mě získal nejvíce, hlavně poměrně zajímavým originálním příběhem kolem mimozemského Tibéria, které bylo krásně zakomponované do hratelnosti, kdy mělo negativní účinky na člověka a vojáci při přechodu přes něj pomalu umírali a tak to ve velkém ovlivňovalo taktiku. Dohrál jsem pouze kampaň za "good guys" za GDI, ale vyzkoušel jsem si i pár misí za Bratrstvo Nodu.

Na Red Alert jsem si řekl, že půjdu z opačné strany a dám si pro změnu záporáky. Vzhledem k tomu, že hra jede na odlehčenějším tónu než předchůdce, mi satirický Sovětský svaz náramně sednul. Poslouchat angličtinu s ruským přízvukem, včetně koukání na pestrou červenou barvu jednotek, bylo příjemnou změnou, oproti vážnějšímu předchůdci. Hra se také významně rozrostla o nové námořní bitvy, které náramně zvětšily samotné mapy a přidělali mi další starost. Ubylo ale nebezpečného těžebního materiálu, které už nepředstavovalo Tibérium a nezabíjelo vojáky.

Je super, že ani jedna z her netrpí na neustálou recyklaci obsahu, i přesto že mise „postav základnu a vymaž nepřítele z povrchu zemského“ jsou primární a nejčastější, objevují se zde i mise s omezenou armádní silou, kde je hlavním úkolem prolézt celou mapou, nebo výjimečně i stealth mise. Misí je zde opravdu hodně, jak hlavních, tak ještě více bonusových. Já jsem jel hlavně kampaně, které jsem dokončil na střední obtížnost ale v několika výjimkách jsem musel snížit na jednodušší, protože jsem misi opakoval tolikrát, že už to nebylo normální. Celkově jsem v kolekci strávil přes 80 hodin a dohrál tak asi 25 % veškerého obsahu.

Po vizuální stránce je též odvedená dobrá práce a díky stisknutí klávesy mezerníku si to každý může ověřit. Ovládání je taky jednoduché a ocenil jsem možnost navolit si rychlost průběhu hry. Doprovázela mě i pecková hudba, s možností navolit si vlastní playlist skladeb, ale nevyužíval jsem to, defaultní nastavení mi vyhovovalo.

Zkoušel jsem i multiplayer, abych si otestoval své špatné strategické myšlení proti jinému hráči. Dopadlo to dle očekávání, zatímco jsem si pečlivě budoval svoji základnu, se na mě protivník přiřítil s asi 50 tanky a totálně mě zničil. Hádám, že takhle se to asi hraje :D.

Abych nezůstal jen u superlativů, tak hra z mého pohledu pokulhává hlavně na umělé inteligenci. Je to pochopitelné ze stavu stáří hry a jak musí být obtížné něco podobného naprogramovat. Ostatně jsem sám viděl interview s jedním tvůrcem, který popisoval obtížnost vytvoření kvalitního "pathfindingu" do druhého C&C, který mě právě nejvíce zde v kolekci rozčiloval. Jednotce jsem udal místo kam dojít a oni si zvolili tu nejdebilnější možnou cestu, než tu, kterou si mohli vybrat a kterou jsem taky zamýšlel.

Dalším úrazem bylo, když jsem si šikovně rozmístil vojáčky na obranu základy, ale nepřátelé kolem nich stejně bez postihu proběhli, protože zrovna nebyli v jejich zorném poli pro detekci a tak je nezalarmovali. Nemluvím o tom, když byli skutečně daleko, mluvím fakt o centimetrové vzdálenosti (alespoň z pohledu totálního odzoomování).

Taky mě z počátku extra nepotěšilo, že všechny lokace vypadají stejně. Jasně, mají jinačí rozložení a design, ale přes všechny je hozená textura zelené trávy nebo sněhu. Po chvilce jsem si zvyknul ale ocenil bych různorodější prostředí, například modrou trávu a sníženou saturaci obrazu, když by se to odehrávalo v noci a tak.

I přes tyto maličkosti se jedná o parádní strategii, kterou jsem si náramně užíval a utopil v ní spoustu času a energie. Ještě mám spoustu neprobádaného obsahu, ke kterému se jednou vrátím, ale teď musím skočit i na jiné hry. Na závěr dodám, že velkým hráčem RTS nikdy nejspíš nebudu, ale plánuji tento žánr ještě více prozkoumat, což bych v minulosti nikdy nevěřil že řeknu.

Můžeme být vděčný, že se tvůrci Shinji Mikami (Resident Evil) a Hideki Kamiya nepohodli během vývoje Resident Evil 4, kam sérii posunout dále, aby nakonec druhý jmenovaný mohl vytvořit zcela novou sérii Devil May Cry a první jmenovaný mohl vytvořit dnes již legendární RE 4.

K oběma hrám jsem se dostal až později, skrze PS4 porty. Z Residenta jsem však byl daleko nadšenější, než jaký jsem z DMC. Teď nemluvím o kvalitě samotných portů, i když Resident dostal lepší péči. O stavu DMC HD kolekce jsem věděl dlouho, už dříve jsem si zjišťoval, jestli se vyplatí jít do PS3 nebo PS4 verze. Ani jedna verze není dokonalá a každá má své vlastní chyby ale dají se přežít, takže to až taková bída naštěstí není.

Mé skromnější hodnocení tedy není zapříčiněné kvalitou portu, nýbrž hrou samotnou. Velký vliv na mě určitě má série God of War (Řecká mytologie), na které jsem vyrůstal, a tak mě výlet do staršího hack'n'slash méně nadchnul, co se týče hratelnostní stránky. Souboják na mě byl moc obyčejný. Určitě se pár krásných kombíček dá udělat, ale z dnešního pohledu je to už celkem slabota. Věřím ale že hra v době svého uvedení (rok 2001) musela uvádět směr, jakým se tenhle žánr her posune ale dnes už jednoduše zestárla.

Souboje s bossy jsem si až na pár výjimek taky moc neužíval. Někteří byli zvláštně nadesignovaný, a taky mi občas nesedli samotné arény, ve kterých se kosili. Nejednou jsem měl problém mít přehled o boji, díky nešťastnému úhlu fixní kamery.

Abych ale jen nekritizoval, tak musím pochválit, že hra má jednoduše styl. To je určitě podpis Hideki Kamiyiho (budoucího zakladatele Platinum Games). Symbióza bouchaček a meče, Danteho občasné hlášky, techno/rockový soundtrack a pochmurná atmosféra, to vše funguje na jedničku. Je tu také příjemné zpestření hratelnosti v podobě plavání pod vodou (z pohledu první osoby), nebo jeden boss byl vyloženě taková arkádová střílecí minihra.

Mytologie světa je taky dost zajímavá, mohla být ale trochu lépe prezentována. Často mi přišlo, že se spoustu věcí děje až moc náhodně, bez hlubšího vysvětlení. Příběh taky mohl být trochu komplexnější, ale u podobných her to není takovou prioritou, hlavní je že fungoval. Možná až na chování postav v některých scénách, které mi přišlo celkem diskutabilní, ale vem to čert.

Ostrovem Mallet jsem prosvištěl za nějakých 6,5 hodiny a i přes mé menší zklamání, jsem si hru furt užíval, protože tenhle žánr her mám prostě rád, měl jsem jen moc velká očekávání. Do samotného světa DMC jsem taky našel nadšení a rád se pustím do dalších her. V budoucnu bych se nebránil ani zopakování si hry, což dnes už tolik nedělám.

Pokračování Shenmue jsem znovu dohrál takřka jedním dechem. Krásně navazuje na závěr jedničky a pokračuje dále v rozkrývání záhady, což mě neskutečně bavilo. Tímhle komentářem bych rád navázal na svůj předešlý k Shenmue.

Oproti jedničce přibylo pár novinek a doznalo se nějakých změn. Ne všechno mi přišlo k lepšímu. Nové lokace jsou větší a je jich více. Vyptávání se na cestu je usnadněné, některé NPC nejen že poradí, ale rovnou dokážou hráče zavést na příslušné místo. Hra v tomto momentu přepne kameru do první osoby, a Ryo danou postavu automaticky následuje, bez potřeby hráčova ovládání. Naštěstí z tohoto stavu lze kdykoliv vystoupit, protože postavy chodí nesnesitelně pomalu. Lepší novinkou je přítomnost minimap, které sice nemají žádné popisky, ale díky nim má hráč alespoň přehled o velikosti a hranic dané lokace.

Do hry byla taky nově zakompletována mechanika peněz, respektive nátlaku na peníze. Pokud si Ryo pronajímá pokoj, musí platit nájem, nebo by aspoň měl. Upřímně, nevím jestli se tomu lze vyvarovat, já jsem si ale poctivě své účty zaplatil. Peníze se dají vydělat brigádou, různým gamblingem, nebo výhrou v pouličních bitkách a taky prodejem předmětů v zastavárnách. Brigády jsem využíval nejvíce a jedná se o provozování pouličního stánku, kde proti vám NPC hrajou takovou kuličkovou hru, a ten kdo vyhraje, dostane 50 dolarů. Maximálně přijdou 4 zákazníci za směnu, a pokaždé dostanete polovinu z celkové výhry. Když se nic nevyhraje, nedostanete nic, a to je potom dost promrhaných asi 5-7 minut. Vydělávání peněz mě ale celkem bavilo, hlavně když jsem to dělal jako volitelné aktivity, když mě k tomu tlačil příběh, bylo to už horší.

Například, hra v určitých částech vyžaduje zaplacení poplatku 500 dolarů, pro další postup hrou. Tyto části hry pro mě představovali natahování herního času, a moc mě nebavilo vydělávání takových peněz, protože gamblingem nebo brigádou bych peníze vydělával strašně dlouho. Naštěstí to šlo poměrně rychle vydělat pouliční bitkou, kdy jsem si našel takovou, která mi sedla, nebyla dlouhá a já jí neustále opakoval dokola, dokud to šlo. 

Další změnou je možnost přetočení času, kdy hra nabídne přeskočení několika hodin, aby se rychle pokračovalo v příběhu, bez zbytečného čekání jako v jedničce. Na jednu stranu to je super, na druhou stranu se ze hry kompletně vytratila mechanika hlídání si času, protože už ani obchody neměli specifické hodiny otevírání či zavírání, vždycky jsem se dostal, kam jsem potřeboval. Pro celkovou velikost hry to je ale nejspíš dobře, protože by hra byla zbytečně více natahovaná.

Příběhově se jinak jedná znovu o TOP, děj byl daleko lepší než v jedničce. Nové postavy, lokace i příběhové zvraty fungovali na jedničku. Přesto bych ale se zopakováním hry váhal, protože je daleko delší a v mnoha místech strašně natahovaná. U jedničky bych tolik neváhal, protože byla menší a taková ucelenější. Obě hry jsou však 2 části jednoho celého příběhu, a nelze je jednoduše rozdělit, tak bych možná jako alternativu sáhnul po nedávné anime sérii.

Hra celkově v mnoha místech vylepšila svého předchůdce, ale v něčem jí větší měřítko z mého pohledu spíše uškodilo. Nic to ale nemění na tom, že se jedná o kvalitní titul, který jsem si náramně užil. Hodnotím tedy pouze jen o trochu hůře.

Shenmue je krásná adventura z počátku tisíciletí, která nabízí vtahující interaktivní zážitek, kdy na cestě za pomstou máte k dispozici minimální HUD, čas běží v reálném (herním, urychleném) čase a minimapa s vyznačenými body neexistuje. Díky spojení s jednoduchou, ale chytlavou zápletkou, si mě hra dokázala hnedka získat. 

Náplň hry je sice značně stereotypní, ale krásně namixovaná, že to je furt zábavné. Neustále se vyptáváte ostatních NPC, které vás směrují správným směrem, občas dojde na bitku, na nějakou interakci s objekty, na minihru, a potom se celý cyklus znovu opakuje. Dialogy jsou řízeny automaticky, hlavní hrdina se pokaždé vyptává na současný úkol, výběr dialogů neexistuje a hře to pomáhá na spádu. Samotné dialogy jsou občas vtipné, místy divné, díky různorodým postavám, a díky tomu, že hlavní hrdina Ryo je typický japonský sigma muž. Mechanika reálného času je zde obzvláště důležitá, protože si hráč musí hlídat čas, v kolik hodin otevírají obchody a v kolik se musí dostavit na důležitá místa. Čas nelze přetáčet, kromě večerních hodin, kdy se jde poctivě spát, nebo když hra chce posunout příběh. Nemožnost přetáčet čas mi asi nejvíce pomohla vtáhnout do hry. Kolikrát to člověk může využít pro hlubší průzkum světa, když například má hotový úkol a jen čeká až skončí den. Zde je veliká škoda, že při navazování konverzací, se Ryo neustále dokola ptá na to samé, a zrovna na to, co souvisí s úkolem, i když už je dávno splněný. Náhradou může být okolní interakce s objekty, například herní automaty, ale pokud to člověka omrzí, není už nic moc co dělat. Absence minimapy zde není ke škodě. Veškeré lokace nejsou extra velké a po nějaké chvíli opadne počáteční dezorientace. Vadou na kráse je poměrně velké nevyužití některých lokací, které slouží spíše jako dlouhý průchod mezi domovem a hlavní lokací, ve které se odehrává většina děje. I přes všechny tyto neduhy se ale jedná o kvalitní herní zážitek.

Hru v mých očích sráží hlavně jedna silně natahovaná část v druhé půlce hry (brigáda), která sice samotný interaktivní zážitek prohlubuje, ale nic to nemění na tom, že to je silně natahované, obzvlášť, když hráč nemůže opustit lokaci, dokud nenastane 22. hodina večer. Dále nejsem tolik nadšený ze soubojového systému. Beru samozřejmě v potaz stáří původní hry, ale přesto je souboják poměrně dost neresponzivní. Ve hře se průběžně můžete naučit nové kousky, jak někoho pořádně nakopat. K tomu se musíte naučit sérii tlačítek na ovladači, které ačkoliv jsem mačkal, málokdy se mi povedlo dané kung-fu kousky provést. Vůbec nepomáhalo, když se vyžadovalo současné zmáčknutí tlačítka a úhybu zpátky, když se zároveň kamera (kterou neovládám) hýbe sem tam, a úhyb dozadu se změnil ze šipky vlevo na šipku vpravo a podobně. Po většinu času jsem mačkal cokoliv, a doufal že se ze souboje nějak dostanu, ve většině případů to naštěstí fungovalo.

Hru tedy hlavně stěžuje její zastaralost, na ovládání je to hodně znát, přesto se však nejedná o nic, co by nešlo překonat a hru si neužít. Já si jí právě dost užíval, díky její jednoduché náplni, vtahující interakci a chytlavému příběhu. Remasterovaná verze, nebo spíše HD port pro další platformy je celkem OK, ale na některých místech padali fps, což mi přijde k celkové velikosti a "náročnosti" hry zbytečné a určitě se tomu dalo vyvarovat. Přesto jsem vděčný za tenhle port. Na druhý a třetí díl se dost těším, i přesto že vím, že se v nich nedočkám rozuzlení.

Už bylo na čase, abych si konečně zahrál nového Crashe.  

Herní výzva 2022 – 4. Zvířecí instinkt
Odůvodnění: „Bandicoot“ neboli bandikut, je jeden druh vačnatce.

Na tuhle hru jsem se v herní výzvě těšil asi nejvíce, proto jsem si jí nechal až na konec. Značka Crash Bandicoot má v mém srdci speciální místo, protože se jedná o moje začátky s hrami. Svým způsobem jsem na čtvrtého Crashe čekal skoro celý svůj život. Z původní trilogie mám nahraný pouze druhý a třetí díl, v doprovodu s peckovým závodním dílem (CTR). Hry z generace PS2 a PS3 mě bohužel úplně minuli. K sérii jsem se po tolika letech vrátil až s N.Sane trilogií, kdy jsem konečně dohrál i ten první díl, a připomněl si své oblíbené další dva. Od doby, kdy jsem ale hrál ještě CTR na PS1, uplynulo minimálně 18 let, než jsem si zahrál tohle regulérní pokračování na PS4. Celé 3 generace konzolí jsem si počkal.  

Už podle hodnocení je vidět, že mě hra rozhodně nezklamala. Příběh je dostatečně jednoduchý a šílený jako OG hry. Cestuje se časem, a díky tomu se znovu navštíví rozličné lokace a období. V mnoha případech se hra navrací k designu mojí oblíbené Crash 2. Jsou zde rozdvojené cesty a velice mě zahřálo na srdíčku, když se znovu jezdilo na vodním skateboardu nebo ledním medvídkovi.  

Tvůrci nelenili a je zde spousta inovací, které obohacují herní zážitek. Nově přítomné masky, které střeží časoprostor, propůjčují Crashovi nebo Coco speciální schopnosti, které tvůrci umí krásně a zároveň záludně využít, ale bavilo mě s nimi hrát. Ještě více mě potěšilo zvýšení počtu hratelných postav o rovnou 3 místa. Tawna, Crashova ex-přítelkyně na mě zbytečně moc vypadá feministicky, ale byla v pohodě napsaná a její úrovně využívali hlavně přitahovacího háku, byli poměrně kreativní. Další postavou je Dingodile, jeden z Crashových nepřátel, ten má z pohledu designu asi nejméně kreativní úrovně, ale ze všech vedlejších postav mě bavil nejvíce, potěšilo mě, jakým stylem byl napsaný a měl super hudební podklad do pozadí. A na závěr starý dobrý Dr. Neo Cortex, Crashův úhlavní nemesis, který se moc nezměnil a chová se tak nějak dle očekávání. Jeho úrovně patří k těm kreativnějším, a to hlavně díky tomu, že nerozdává klasické údery, ale střílí ze zbraně, která přeměňuje nepřátele na plošinku, po které lze vyskákat na požadovaná místa. Ovládal se ale ze všech postav nejhůře, hlavně kvůli jeho absenci dvojitého skoku, kterou jinak mají všechny postavy.  

Každá z vedlejších postav má minimálně jednu úroveň v hlavní lince příběhu, ale více jsou využity v bonusových úrovních s názvem „Timeline“. Jedná se o úrovně, které se skládají ze dvou částí. V první části se hraje za jednu z vedlejších postav, a v druhé části se hra přepne zpět do hlavní úrovně, kterou hráč už jednou prošel. Lze říci, že se jedná o odlišný úhel pohledu na události, které se stali v hlavní úrovni, a které kroky jí předcházeli. Po přepnutí zpět do hlavní úrovně, se znovu prochází druhá polovina hlavní úrovně, avšak s odlišným rozpoložením krabic. Více bych ocenil, kdyby se raději celá úroveň soustředila na vedlejší postavu, než jak si takhle tvůrci ulehčili práci, ale aspoň že jsou jinak rozmístěny krabice, a tak se nejedná o takový recyklát.  

Největší radost mám ale ze vzpomínkových kazet (Flashback tapes). Ty se nachází v jednotlivých úrovních, a sebrat jdou pouze na první pokus. Pokud hráč jednou zemře, kazeta zmizí a může celou úroveň opakovat. Kazety se nachází nějak ve čtvrtině úrovně a postupně se posouvají dál a dál, spolu s tím se zvyšuje i obtížnost úrovní, aby to nebylo tak jednoduché. Kazety odemykají bonusové úrovně, ve kterých se směřuje pouze doleva nebo doprava a souvisí se sběrem krabic. Krabice jsou lišácky rozmístěné, aby představovalo nemalý problém je všechny sebrat. Zde jsou otestovány hráčovi schopnosti a já rád podléhám podobným testům. Úrovně se odehrávají v roce 1996, a v pozadí jsou slyšet Cortexovi komentáře, zatímco sleduje své testovací subjekty (tedy Crashe nebo Coco). Tvůrci obraz prohnali filtrem, aby to působilo, jako záznam z videokamery, což je celkem super. V pozadí jsou slyšet taky hudební skladby z původní trilogie, což mě nemálo potěšilo.  

Další parádou jsou souboje s bossy, které jsou jednoduše koncipované, ale představují nemalou výzvu. Kreativnost se zde tvůrcům nezapře. Co už je škodou, je větší absence Crashových nepřátel. Vyskytují se zde takový čtyři (včetně hlavního N. Tropyho), ale na pár mých oblíbenců se už nedostalo. Na kvalitě to hře ale neubírá.  

Na začátku hry jsem si navíc mohl vybrat mezi „moderním“ a „retro“ stylem hry. V moderním stylu se už nehraje na počet životů, a hráč může zemřít nesčetněkrát, aniž by musel opakovat celou úroveň. Retro styl nabízí klasický systém životů, kdy po nasbírání 100 jablíček (wumpa ovoce) získá hráč jeden život do zásoby, a po vypršení všech životů, musí znovu opakovat celou úroveň. Retro je příjemný návrat do minulosti, ale dnes je spíše přežitkem, a hra je hlavně stavěná na moderní styl, proto jsem tedy hrál moderní styl, ale spokojení bych našel i u retro stylu.  

Stylizace hry je převzatá z minulé hry tvůrců Toys for Bob, tedy z remaku trilogie Spyra, ze které jsem byl taky hodně nadšený, protože původní trilogie dráčka taky představuje moje herní začátky. Pamatuji si ale, že jsem při oznámení Crashe 4, z grafiky moc nadšený nebyl, ale teď jsem s tím neměl žádný problém, stylizace krásně pasuje na hru. I když, grafická stylizace N.Sane trilogie od Vicarious Visions mi bude nejspíš vždycky bližší.
 
Technická stránky hry je na základní PS4 naprosto parádní. Nejedná se sice o chod v 60 fps, ale těch 30 je hodně stabilních, pády jsem nezaznamenal. Akorát zamrzí mírný výskyt bugů, kdy se mi jednou přičetly statistiky za 100 % dokončení jedné úrovně, aniž bych jí takhle dokončil. Další bugy jsou spíše vtipné a týkali se nepřátel, nic hrozného naštěstí.  

Ještě se vrátím rychle k hratelnosti...jak jsem na začátku zmínil, tak jednotlivé úrovně jsou poměrně rozmanité. Navštíví se pirátská zátoka, pouští post-apo svět, zimní lokace nebo mimozemská loď. Nejedná se o nic extra nového, co by už v sérii dávno nebylo, ale tvůrci to vytvoří dostatečně odlišně a hlavně to pořád baví.  

Při plnění úrovní, se za sběr krabic a jablíček po dokončení odemykají drahokamy. Aby hráč dokončil 100 % kompletaci, musí najít všechny krabice a aby to nebylo málo, musí získat všechny krabice v úrovni, aniž by jedinkrát zemřel. Za tenhle úkon se získávají perfektní relikvie. Největší výzva ale přichází ve formě časových výzev, kdy se musí co nejrychleji dohrát jednotlivé úrovně. Pro platinovou trofej je nutné zaběhnout všechny časy na platinovou známku, což je ta nejlepší možná známka, kterou lze získat. A jednoduše řečeno, je to skutečně šílené. Co jsem zkoušel některé úrovně, tak i přes veškerou moji snahu, mi ještě dobrých 10 vteřin a více do platinové známky chybí. Zde bude platinová trofej skutečně zasloužená.  

Veškeré úrovně obsahují i tzv. „N.Verted“ mód, kdy se ozrcadlí celá úroveň a obraz se prožene různým filtrem, kdy jednou má hra komiksový nádech, jindy je úplná tma a za pomocí echolokace se hráč orientuje po úrovni. Nápad to není špatný, ale slouží to hlavně k natažení herního času a je to spíše do počtu.

Abych už komentář zakončil, hra se mi jednoduše líbila. Nabídla mi znovu moji oblíbenou klasickou hratelnost, obohatila jí přesně tak akorát o nové mechaniky a předhodila mi více hratelných postav, obzvláště cením postavy ze strany záporáků. Hudba nádherně hraje na nostalgickou notu, a přihodí i něco nového, vlastního. Hra sice má svoje chyby, některé lokace jsou více kreativnější než druhé, ze kterých je lehce cítit, že trochu docházel dech, a taky tu je přepálená náročnost časových výzev, ale nic to nemění na tom, že je to parádní hra a parádní Crash. Doufám, že se někdy dočkám dalšího regulérního pokračování. Tak to by bylo vše...a já se teď jdu snažit o další platinovou trofej.

Už delší dobu jsem po hře pokukoval, protože logické hry mám rád, navíc tohle vypadalo dostatečně ujetě, aby to byla i zábava. A zábavné to nakonec bylo, ale trochu méně, než jsem očekával.

Herní výzva 2022 - 6. Svaz spokojeného hraní Hardcore  
Odůvodnění: Hlavní vývojář hry pochází v Litvy. 

Abych začal tím nejdůležitějším, hra je přímo stvořená pro hraní ve více lidech, už samotná ulítlá hratelnost tomu jde naproti. Já jsem však hru prošel sám, tedy její hlavní úrovně. Jsou zde i bonusové úrovně, které natáhnou herní dobu, já jsem je však nehrál, nechám si je na jindy. Chvíli jsem zkoušel i Multiplayer, ale bez kamarádů mě to moc nebavilo.

Náplň hry je jednoduchá, stačí projít celou jednu lokaci a dostat se do další lokace. Na cestě je však mnoho překážek, které musí hráč zdolat. Všechny se týkají nalezení cesty vpřed. V jinačích hrách by se podobné hádanky vyřešili během pár minut a hra by se dokončila do 2 hodin. Avšak díky jednoduchému, zároveň velice obtížnému ovládání, přestavují problémy i ty nejmenší banality.

Levým a pravým tlačítkem myši se ovládá jedna každá ruka vaší postavičky a v kombinaci s otáčením kamerou, se dosáhne takřka všeho, co hra nabízí, což představuje hlavně lezení nebo přemisťování objektů. Postava je navíc silně neohrabaná, během otáčení kamery se otáčí i postava, která se otočí celým tělem, a tak se o pár kroků přemístí, a mnohdy díky tomu i spadne z vyvýšených míst, na které předtím vylezla. Je to s tím ovládáním občas i zábava.

Překážky, neboli hádanky jsou poměrně kreativní, nemluvím však o nastavení prkna přes propast, ale o těch skutečně kreativních, jako ty, které souvisejí s házením uhlí do pece nebo s táním ledových kostek. Je jich tu i více, ale nechci zbytečně prozrazovat.

Jednotlivé úrovně se snaží být tématicky rozlišitelné. Jindy se soustředí na středověký hrad, májské prostředí nebo zasněženou oblast. A když se takhle snaží, tak je to parádní, ale jindy se tolik nesnaží a úrovně připomínají spíše nedokončené testovací prototypy úrovní. S tím souvisí i umělecké zpracování, které je silně minimalistické, a i když mám rád minimalismus, tak některým úrovním to dle mě spíše ublížilo. Design úrovní je jinak celkem dobrý, ale nic převratného.

Na začátku hry se začíná s kompletně bílou postavičkou, kterou si ale lze přes poměrně bohatý editor nastylovat a obléci podle svého. Přítomny jsou i předpřipravené kostýmy.

Co se týče technického zpracování, tak grafika nebyla nic moc ale taky nic hrozného. Optimalizace standardní, ale vzhledem k obsahu hry by mohla být trochu lepší. Hudební doprovod byl taky minimalistický (v horším slova smyslu), jednou za čas jsem slyšel pár generických not a to je vše.

Hru každopádně doporučuji, za to vyzkoušení určitě stojí, ale spíše ve více lidech, samotáři se mohou ochudit o větší porci zábavy (jako to udělal já).

Konečně jsem dokončil příběh severského života jedné z mých nejoblíbenějších fiktivních postav, která provází můj život už více jak deset let, a i přes mé dobré hodnocení, nemohu skrývat své rozčarování.

V prvé řadě musím zmínit, že se jedná o dobrou hru, ve které jsem strávil přes 55 hodin a která mě bavila. Oproti předchůdci se zde tolik zásadních změn v hratelnosti neprojevilo, ale furt bych dokázal obě hry od sebe rozlišit, a to nejlepší z předchůdce zůstalo zachováno, takže tohle mi až tolik nevadí. Co mi už ale vadí, je znatelně zhoršené vyprávění příběhu.

Přišlo se mi že se neustále náhodně chodí sem tam, mezi jednotlivými světy. I když hrdinové měli vždy důvod, proč jdou sem nebo tam, neměl jsem pocit takové té ucelenosti příběhu. Navíc je to tak dlouhé, že si už teď nevzpomínám na nějaké části hry, ale za to si můžu taky sám, protože jsem poměrně dost dělat vedlejší úkoly. A také jsem to hrál na těžké obtížnosti, která mi ten herní čas náramně prodloužila, když jsem skoro neustále umíral. Obtížnost je taková nevyvážená, protože jsem předešlý díl taky dohrál na tuhle obtížnost, a umíral jsem daleko méně.

Jednotlivé světy, tedy lokace, jsou poměrně dobře navržené, ale některé mě znatelně bavili více a některé méně (např. Vanaheim nebo Álfheim). Úkolů je zde všude přehršel, takže se nestávalo, že by jsem se nudil, vždycky bylo co dělat, navíc to bylo často zábavné.

Grafické a technické zpracování si taky můžu vynachválit, hrál jsem to na základní PS4, a zde je to téměř totožné s předchůdcem, avšak mám pocit, že k nějakému vylepšení taky došlo. 

Hudební doprovod nebyl špatný, ale oproti předchůdci byl méně výrazný. Slavná kamera na jeden záběr po většinu času taky kvalitní, ale bohužel, byla občas díky ní poměrně nepřehledná zběsilá akce v cutscénách, protože byla často přilepená až moc blízko postavy a probíhajícím událostem by více slušel širší záběr z dálky.

To je asi vše k mému obecnému názoru. Teď bude následovat kritika, která obsahuje příběhové spoilery:

Nejvíce mi na hře vadí, že není prostě epická. Název napovídá úplně velkolepým událostem, které se ale vůbec nedějí. Hra má určité své velké momenty, které jsou parádní, ale furt nedosahují toho, co z nich mohlo být. Je to všechno takové "připosrané", když to řeknu takhle neslušně. A všiml jsem si, že zde na DH nejsem jediný, koho to zklamalo.

Dále mi přišlo, že hra nemá moc příběhových zvratů, a když už nějaké byli, tak mě většinou moc nenadchnuli. Například mojí oblíbenou postavou se stal bůh války Týr, kterej byl takovým hlasem rozumu, a u kterého jsem se těšil, jak nakonec přemůže svůj pacifismus a povede útok na Ásgárd, jak předpovědělo proroctví... Když se nakonec ukázalo, že to byl jen Ódinův podfuk, tak jsem celkem smekal, že se mu povedlo mě takhle ošálit, ale nedočkal jsem se potom svého vysněného tažení. Ze samotného proroctví jsem taky nebyl nadšený, když se ukázalo, že Ragnarök nebude zkázou světů, ale jen Ásgárdu... Rázem mi přišlo, že toho tedy tolik v sázce není, a už bylo poměrně předvídatelné, jak to nakonec vyuzlí, když člověk zná Kratose.

Co se mi ale líbilo, bylo to, jak je příběh stavěný stylem, že Kratos sice odmítá svůj osud, který mu předpovědělo proroctví, ale přesto dělá všechno, co bylo předpovězeno. Líbila se mi myšlenka, že svůj osud nakonec nedokáže změnit a musí se poprat s tím, co mu bylo uděleno... A potom na konci stejně dokázal změnit svůj osud, protože je prostě dobrej. A mě čekalo další mírné zklamání. I když, zde to je takové diskutabilní, protože jestli jsem správně pochopil závěrečnou scénu, tak jeho osudem bylo změnit svůj osud, takže jsem v podstatě dostal to, co jsem chtěl...akorát trochu jinak, než jsem si představoval.

Co se týče postav, tak ze záporáků se mi nejvíce líbil Ódin, Thór byl taky dobře napsaný, ale hůře využitý v příběhu, jeho bossfighty jsem si ale náramně užíval. Ze spojenců mi přišla nejlépe napsaná Freya, zbytek postav taky dobrý a potěšilo mě, že bratři trpaslíci dostali trochu více prostoru. Co mi už nedělalo takovou radost, bylo herecké obsazení Angrbody a Hildisvíního, protože se v jejich případě jedná o nucenou diverzitu, která v Norské mytologii nemá co dělat. Postavy samotné špatné nebyli, a herci také ne, ale představil bych si i jiné tváře.

Celkově však i přes moji kritiku, jsem si hru užil, a dokážu respektovat tvůrčí vizi studia Santa Monica. Mé očekávání však bylo jinde. Hru snad ani nemá cenu doporučovat, protože je o ní už tak velký zájem, přesto jí doporučuji.

V době publikování mého komentáře, hra oslavuje své 18. narozeniny, od uvedení na počítače. Tímto bych jí rád poblahopřál VŠECHNO NEJLEPŠÍ k její plnoletosti a ať se jí nadále daří přitahovat své dlouholeté fanoušky i nové hráče.

Herní výzva 2022 - 3. Ticho jako v hrobě 
Odůvodnění: Hlavní hrdina za celou dobu nepromluví.

Hned první věc, která mi po zapnutí hry vyrazila dech, byla grafika a modely postav. Na rok 2004 je zde odvedená impozantní práce. Jejich dabing a motorika naprosto též adekvátně zpracované. 

Příběhová návaznost s jedničkou mi trochu unikala, dohrál jsem jí už 2 roky nazpět a tak jsem pár příběhových detailů pozapomínal a nechápal jsem, proč jsou na Zemi jednotky Combine“ a pár dalších věcí. Naštěstí mi to nebránilo si hru normálně užít. Příběhu byla zde věnována velká péče a je znovu na vysoké úrovni, ale jednička mi přesto přijde o trochu zajímavější. Odehrávala se v pro mě exotičtějších lokacích, jako například různé laboratoře, výzkumné a vojenské komplexy a chvíli i na cizí planetě. Dvojka se zase odehrává všude jinde, kde se neodehrával předchůdce a bylo fajn navštívit civilnější lokace.

Co dále považuji za klad, je fakt, že zde stejně jako v jedničce neexistují cutscény a hráč nikdy neztratí kontrolu nad postavou. Vše se odehrává v reálném čase, nic se zde nepřeskakuje. Všude si poctivě musí hráč dojít sám (vyjma teleportů). Na začátku hry jsem dostal Gordona Freemana pod ruku a do konce hry jsem se ho nepustil. 

Ani ten celý průchod hrou v kůži Gordona nebyl nudný. Některé části byli už trochu delší a bavily mě méně než jiné, ale kreativnost se tvůrcům nedá zapřít. Na každou část si připravili něco nového, něco osvěžujícího. Často to souviselo s nutností odlišeného přístupu k hratelnosti. Ať už se řídilo vozidlo, řešili se logické hádanky nebo se přikazovalo vašim následovníkům. Část s brouky útočící na Nova Prospekt považuji za HIGHLIGHT hry. Dávat příkazy, kam se následovníci mají přemístit, dodává krásný pocit moci. Jednoduše se poslali k místu, kde se vyskytují nepřátelé a už se spustila bitka, kterou často dokázali i vyhrát. Bohužel, kde už sranda končí, je když se následovníci neustále pletou pod nohy, hlavně když se prochází budovou s úzkými místnostmi. To je skutečně peklo.

Atmosféra hry se také často měnila. Jindy to byla strhující akce s parádní techno hudbou, a jindy to byl horor, kdy jsem se nejednou dokázal vylekat, hlavně když jsem měl nízké životy.

Bez dobrých postav by to ale taky nešlo. Všechny byli kvalitně napsané, nejvíce se mi líbil hlavní záporák, který se neobjevoval často, jeho dialogy jsem ale poslouchal rád. Měl zajímavou motivaci ke svým činům, ale moc jsem nepochopil, odkud se vzala. A nesmím zapomenout taky na nejdůležitějšího člena, na pana tichého hrdinu Gordona Freemana. Absence dabingu mi obecně ve hrách nevadí, rád se vcítím do podobné postavy a propůjčím jí svoji osobnost.

Všiml jsem si také, že spousty vedlejších NPC postav mají stále se opakují obličeje, což je škoda, ale na starší hru to je pochopitelné. Také si ve hře jde vyhrát hodně s fyzikou gravitace (díky Gravity Gunu), což je potom parádní. Jen je škoda, že když je takovým věcem věnována péče, tak u jiných věcí nějaké ty detaily chybí (např. nelze vláčet mrtvá těla, občas nelze rozbít objekty, které by normálně v reálném světě šli rozbít).

Každopádně, hra se mi velice líbila, protože má perfektní hratelnost a ovládání, které prostě během hraní působí dobře a člověku to vykouzlí i radost. Dohrál jsem jí za 17 hodin a bylo to tak akorát. Snažil jsem se navíc prozkoumávat kde co. Hru doporučuji už jen z principu, že se jedná o 2004 hru, která zraje jako vínko, protože je i na dnešní poměry dost dobrá, ne-li lepší než moderní hry.

Ještě na závěr…Legendárního Gmana se mi podařilo spatřit rovnou 2x. Na dalších dohráních se to číslo snad postupně navýší.

Název „Skies Unknown“ skutečně sedí, jedná se totiž o moji první zkušenost s touto sérií a typem hry. Byli zde velké šance, že mě tento neprobádaný žánr her nebude bavit, opak je naštěstí pravdou.

Herní výzva 2022 – 10. Vzhůru do oblak Hardcore  
Odůvodnění: Celá hra je zaměřená na pilotování stíhaček.

Musím se přiznat, že jako hráč nepolíbený Ace sérií, jsem měl veliký problém, dostat se z počátku do příběhu. Několik prvních misí jsem se nemohl pořádně rozkoukat. Může za to určitě fakt, že se ve hře nevyskytuje přesný odraz naší planety Země, nýbrž její upravená fiktivní verze, s jinačími státy a kontinenty. To bezpochyby považuji za dobrý nápad, nemusí tak do hry zbytečně tahat naše reálné konflikty a mě to na zážitku stejně neubralo.

Než jsem ale spustil hru, musel jsem si vybrat, jaký režim ovládání letadla budu chtít, konkrétně jestli „jednoduchý“ nebo „expertní“. Pro hráče bez zkušeností, je vhodnější to jednoduché ovládání, tak jsem si ho tedy zvolil. Když jsem poprvé letěl, nebylo to špatné, ale nebylo to ono. Moje stíhačka mi sama automaticky s lehkým nakloněním zahýbala doprava nebo doleva, aniž bych musel vynaložit úsilí. Je rozhodně super, že hra nabízí takovou možnost ovládání pro začátečníky, mě to ale nesedělo, a tak jsem se přepnul na ovládání pro zkušenější hráče. Rázem úplně jiný šálek kávy. Konečně jsem mohl dělat vývrtky a další vylomeniny. Na rozdíl od jednoduchého ovládání, to je blíže k reálnému pilotování, na druhou stranu to s sebou přináší poměrně veliký chaos v momentech, kdy se s letounem otáčím sem tam hlava nehlava, a netuším, kde se nachází pevná zem. To platí hlavně na začátku, v pozdějších fázích hry se už hráč vypracuje na kvalitního pilota a tak chaosu dost ubude...minimálně u téhle problematiky.

Ještě předtím, než jsem vzlétnul z runwaye v první misi, jsem dostal úvodní cutscénu, která uvede do jedné příběhové linky, týkajících se vedlejších postav, a potom jsem dostal hlášení od velitelství, kde mi bylo na zdigitalizované mapě bylo ukázáno a řečeno, co se všechno bude dít a co je mím úkolem. Následně jsem si vybral svůj letoun a mise mohla začít. Aby to ale nebylo pouze o létání a plnění úkolů, tak se během mise, vedlejší postavy mezi sebou dorozumívají za pomocí rádiové komunikace. Vaše postava za celou dobu nikdy nepromluví, abyste se do ní mohli více vcítit. Určitě se vyplatí tyto konverzace poslouchat, nejen že posouvají příběh, ale také pomůžou vtáhnout do hry. Já jsem s tím však měl přesto velký problém, protože se toho na scéně děje až přespříliš, že poslouchání komunikace bylo to poslední, na co jsem se dokázal soustředit.

Veškeré mise jsou omezené časem. Když se hráč dostane do checkpointu, tak se čas znovu navýší. Časová tíseň se může zdát problémová, ale já jsem upřímně minimálně dojížděl na vypršení časového limitu, spíše jsem většinou zemřel nebo nesplnil úkol.

S tím souvisí realita, že je hra poměrně těžká i na normální obtížnost. Průměrně jsem tak 3x nebo 4x opakoval misi, než jsem jí konečně dokončil. Mluvím hlavně o pozdějších fázích, kdy jsem hru už v klidu ovládal, během počátečních fází jsem ale misi opakoval klidně i 10x. Ve velkém procentu případů to bylo z důvodu, že jsem netušil, co se po mně vlastně chce, a došlo mi to až během několikátého opakování. Ne že by mi hra zatajila můj úkol, ale při tom všem, co se na obloze dělo, jsem se v tom všem ztrácel. I přesto, jsem frustraci tolik nepociťoval, protože mě hra jednoduše bavila a bral jsem to jako výzvu, o které jsem věděl, že jí jednou pokořím.

I po několika dalších hodinách mě hra nepřestávala bavit. Jádrem ve finále sice je prosté „přileťte sem a všechno rozstřílejte“, ale pokaždé je k tomu přidáno něco navíc. Jednou se na otevřeném nebi musíte vyhýbat neviditelným nepřátelským radarům, jindy se schováváte v mracích, dále nesmíte vystoupat nad stanovenou výšku, nebo Vám zrovna nefunguje identifikační systém, a tak všechna ostatní letadla na nebi musíte teprve identifikovat, jestli se jedná o spojence nebo nepřítele. Takových maličkostí, které upravují hratelnost, bylo celkem dost, byli dobře dávkované a hra mi tak nepřišla stereotypní. Když Vás navíc chytne i samotný příběh, tak je vůbec vyhráno.

Co už je takovou skvrnou na designu misí, je typická neduha, kterou má více her. Když v první části mise vypotřebuji veškerou svoji munici, a následně v druhé části mise jí budu potřebovat mít zase hodně, tak se mi vyplatí zemřít nebo nesplnit úkol, abych měl GAME OVER. Já se potom respawnu u checkpointu, na začátku druhé části mise, a mám zase maximálně plnou munici. Tohle mě občas trochu vyhodilo z intenzivního zážitku ze hry. Některé mise ale tenhle problém řeší nádherným způsobem. V misích, kdy je úkolem napáchat co nejvíce škody na nepřátelskou základnu, je v určité části lokace vztyčena hranice, kterou když se proletí, tak se přistane na domovské základně (mimo hlavní lokaci) a v klidu se doplní munice a opraví se stroj. Časový limit se zastaví, dokud se hráč znovu nevrátí do bitvy.

Další věcí, kterou hra vyniká je arzenál stíhaček a zbraní. Odemknout si lze skutečně dost strojů. Za penízky vydělané během plnění hlavních misí, si hráč odemyká nová letadla a další pomocné perky jako jsou rychlejší a silnější rakety, lepší manévrování letadla, vylepšené zrychlení/zpomalení a další věci. Zde si hráč může celkem vyhrát, a po dokončení hlavního příběhu se můžou měnit i skiny letadel. 

Teď k technickému stavu hru. Grafické zpracování je hodně vydařené, co se týče samotných stíhaček nebo vybraných objektů na povrchu země (například budovy, mosty atd...). Samotný povrch země už tak pohledný není, jedná se většinou o pouhou rozmazanou texturu bez větších detailů, je to ale pochopitelné, když se hráč nachází hlavně na nebi. Je tu také doskakování objektů (většinou jde hlavně o stromy), málokdy jsem to ale nějak razantně zaznamenal. Hra jinak na základní PS4 neběží v 60fps, ale něco kolem 40, což je celkem škoda, ale moc to nevadí. Na bugy jsem nenarazil.

Hudební doprovod je taky povedený, dost pomáhá na intenzitě. Ve hře jsem měl dokonce i "DLC" ze Season Passu, který přidává MP3 přehrávač do hlavního menu hry, pro poslech oficiálního soundtracku. Nelze ho však zapnout během letu. Dá se to ale obejít, za pomocí aplikace Spotify v systému PS4. Jednou jsem si takhle zkusil během volného letu (bez nepřátel a bez úkolů) zapnout "Top Gun Anthem" a bylo to naprosto parádní, hlavně jako fanoušek filmu jsem se to celkem dost prožíval.

Ještě dodám, že se ve hře nachází anglický a japonský dabing. Oba dva jsem zkusil a jsou povedené. Nejspíš bych více doporučil ten japonský, který jsem si hned na začátku hry zapnul, ale jak jsem měl původně problém dostat se pořádně do příběhu, tak mi ta japonština tolik nepomáhala, nedokázal jsem se soustředit na anglické titulky. Obvykle takový problém nemám, zde se ale vyměňují informace až moc rychle, tak jsem nakonec musel přepnout na anglický dabing. Druhý průchod hrou bych už ale bez debat dokončil japonsky.

Zkusil jsem i přítomný Multiplayer, konkrétně Battle Royale mód. Jednou se mi dokonce podařilo i někoho sestřelit, ale oproti ostatním hráčům jsem byl bažant, tak jsem se raději soustředil na příběhovou kampaň, někdy se ale do Mulťáku vrátím.

Na závěr napíšu, že jsem si hru velice užíval, a jsem rád, že jsem si jí zařadil do herní výzvy. Jedná se totiž o hru ze žánru, který mi byl předtím cizí, teď se mohu nazývat jeho fanouškem. Hru mohu jen vřele doporučit a už se těším na nějaké pokračování.

„YOU DIED“ jsem na své obrazovce viděl tolikrát, že to snad ani není normální, ale hru jsem nakonec s odřenýma ušima a pocením krve dokončil.

Herní výzva 2022 – 2. Cesta do středu země  
Odůvodnění: Ve hře se nachází podzemní katakomby a další různé lokace v podzemí.

FromSoftware studio je známé svou vybroušenou hratelností, která je velice náročná, ale férová. Já osobně nejsem velkým RPG hráčem a většinou se setkávám maximálně s akčními adventurami s prvky RPG, jako je třeba jednoduchý crafting systém, vylepšování dovedností nebo nějaké ty statistiky u předmětů. Některé RPG jsem už dohrál (viz. Bloodborne), ale až tady u Dark Souls jsem si připadal, že skutečně hraji RPG. Nikdy jsem nevystřídal tolikrát oděv a zbraně. Hra mě k tomu neustále nutila, abych měl větší šance na přežití a postup dále. U Bloodborne jsem oděv nebo zbraně skoro vůbec neměnil a pouze si neustále vylepšoval ty samé dokola.

Nepřátelé všeho druhu a různých designů, si zde každý vyžadují jinačí přístup k taktice. Všichni fungují na klasické bází správného načasování útoku, obrany a úhybu. Do toho, je taky důležitý dostatečně silný arzenál a statistiky dovedností, které se vylepšují získáváním duší (bodů) z padlých nepřátel. Když se hráč někde zasekne, například u Bosse, může si zvýšit šance na úspěch tím, že se pořádně vylepší.

Zde přichází aktivita typická pro RPG hry, kterou ale z hloubi duše nenávidím. Je to grind. Když jsem se k němu uchýlil, málokdy jsem u něho vydržel, protože mě silně nebaví. Když jsem se k němu nehodlal uchýlit, strávil jsem spousty zbytečného času u Bossů. Tohle mi kolikrát přivodilo akorát tak nechuť ke hraní. Je to takový začarovaný kruh, ale nakonec jsem se dostal k závěrečným titulkům, takže i bez většího grindu, lze hru dohrát. Jednou se mi grind navíc vyplatil i mimo pouhé vylepšení postavy. Objevil jsem totiž novou lokaci, kterou jsem na začátku hry přehlídnul, a byla dost zajímavá.

Přejdu k další typické věci pro RPG a tím je skvěle napsaný příběh. Ten je zde podávaný minimálním způsobem (pár cutscén a dialogy), a je pouze na hráči, jak moc ho bude vnímat. Já se ho snažil vnímat, ale u mě je problém, že když mezi dvěma klíčovými příběhovými momenty uplyne až několik hodin, tak já mezitím stihnu ten dosavadní příběh zapomenout, a potom už moc nechápu, co to vlastně mám udělat a za jakým účelem. Naštěstí se mi v delším průběhu hry, povedlo zase se vrátit do centra dění.

Jednou jsem četl, že si Pan Miyazaki rád domýšlí sám příběhy, když je někde něco nevyjasněné. Proto zde hra tolik netlačí na tu klasickou příběhovost, jako jinačí hry. Osobně bych ocenil trochu větší tlak na klasické vyprávění, ale respektuji tvůrčí vizi. Navíc, tenhle přístup má taky něco do sebe.

Jak jsem napsal výše…příběh je zde podávaný minimálním způsobem, vedený je však neustále, všude na každém kroku, po celou dobu hraní, aniž by byl jasněji vysvětlen. To je to kouzelné na Dark Souls. Je to ten svět, který hráči prozkoumávají, jeho spletitý design a propojenost. Každá lokace, každá architektura, nepřátelé, předměty, to vše napovídá. Příběh není podáván hráči na stříbrném podnose, je mu však neustále ukazován. Samozřejmě, že hlavní zápletka je v podstatě daná a hráče navádí tím správným směrem, ale svět kolem, to už je o něčem jiném, a hráč musí zapojit svoji fantazii, aby si to všechno poskládal.

Bez pořádného hudebního doprovodu, by to ale všechno byl jen poloviční zážitek. Krásný mix fantasy a středověké hudby, který je skvělý i na samostatný poslech. Je taky důležité, aby to všechno hezky vypadalo. Grafika mi přišla velice obstojná, hrál jsem taky koneckonců Remasterovanou verzi. Spíše než grafika, to ale táhne umělecké zpracování, které je velice kvalitní. FromSoftware tohle zvládají na jedničku všude, co se týče her od Miyazakiho.

Na konec ještě zmíním pár věcí, a začnu tím samotným herním světem. Pokaždé, když jsem si myslel, že jsem viděl všechno, tak mě hra překvapila zbrusu novou lokací. Všechny jsou tématicky jiné a rozeznatelné, a je zábava je všechny prozkoumávat. Tady nemám asi co vytknout. Další na řadě, jsou Bossové. Všichni měli originální design a ten pocit, který se dostaví, při jejich porážce, byl hodně fajn. Mám rád výzvy, avšak, někteří Bossové mi přišli přehnaně nároční. Mám takové dva, u kterých jsem strávil až příliš mnoho času, že jsem se nejednou rozmýšlel, jestli se hrou nakonec neskončím, protože mě to přestávalo bavit a spíše nehorázně frustrovat. Vím, že je to můj osobní problém, a proto to neberu na vědomí, co se týče výsledného hodnocení. Do mínusek dolů to ale hodím. A nakonec zmíním ještě ovládání. S ovládáním jsem neměl moc velký problém, ale nelíbilo se mi, když jsem zmáčknul tlačítko pro útok, ten útok mi následně překazil úder od nepřítele, ale moje postava potom dodatečně ještě zaútočila, i když jsem to už nechtěl.

To bude ode mě vše. Jsem rád, že jsem si hru zařadil do herní výzvy a že jsem jí nakonec dohrál (pouze jeden z konců a to „To Link the Fire“), i když jsem měl nutkání od ní odejít. Hra mě (až na ty frustrace) dost bavila a rozhodně bych jí doporučil vyzkoušet i lidem, kteří s podobnými hrami nemají zkušenosti, a lidem, kterým hra nejde, tak u ní zkusit trochu déle vydržet, třeba se to nakonec poddá, jako u mě.

Drákula od Dontnodů? Ne, to určitě ne. Spíše takový pre-Morbius, mluvím samozřejmě o filmové verzi Jareda Leta, nikoliv komiksovou předlohu. Vampyr je naštěstí několikanásobně kvalitnější.

Herní výzva 2022 - 9. Vzkaz ze záhrobí Hardcore  
Odůvodnění: Ve hře se hraje za upíra.

Londýn roku 1918, probouzíte se na hromádce mrtvol, cítíte se zvláštně a netrvá dlouho, než se napijete z první oběti. Stali jste se upírem. Po menším úvodu, se konečně hlavní postava dostává do děje. Po Londýně se rozmohla epidemie španělské chřipky. "Kdo je mým stvořitelem? Co způsobilo epidemii a jak jí zastavíme?" To jsou základní otázky, na které musí Dr. Jonathan Reid najít odpovědi. Má na to jenom celou hru.

Základ příběhu jsem tedy shrnul, více než o něm, se ale chci rozepsat o jeho mechanikách. Jako upír, musí Reid pít krev, to je jasné. Je ale pouze na hráči, zdali se bude ukájet, a hlavně kdo se stane jeho obětí. Jedna z nejoriginálnějších mechanik, co jsem ve hrách zažil. Veškeré lidské postavy, se kterými lze navázat kontakt, mají přidělené zkušenostní body (na základě kvality své krve), které Jonathan získá, pokud se hráč rozhodne danou postavu vysát. Body se dají ještě navýšit, dozvídáním se nových informací o postavě. Dozvědět se nové informace lze za pomocí rozhovorů, rozhovorů s ostatními postavami, nebo nalezení nějakých dokumentů, válejících se všude možně po světě. Kolikrát se mi stalo, že jsem se nové informace o postavě dozvěděl až klidně o několik hodin dále, až na druhém kraji města, záleží totiž na tom, jak moc jsou vedlejší questy mezi sebou propojené.

Každá postava má ale omezený maximální počet bodů a nelze je tedy "nadojit" až do nekonečna. Některé mají menší počet, a takové ty "důležitější" mají vyšší počet bodů. Nelze navíc svévolně od začátku zabíjet kohokoliv. Ve hře existuje omezující ukazatel úrovně "hypnotizace", který se u Jonathana postupně příběhem navyšuje, a až bude jeho úroveň vyšší nebo rovná úrovni NPC postavy, tak teprve pak lze postavu vysát.

Osobně jsem moc postav nezabíjel, když už jsem se ale pro nějakou rozhodnul, vedl jsem s ní konverzaci, abych se následně dozvěděl, že je třeba válečný veterán, samoživitel rodiny nebo že je takovou hromádkou neštěstí či nabitý pozitivnější energií a ideály na světlou budoucnost. Rázem se moje nekalé úmysly ztížili a najednou mi bylo blbé tu postavu zabíjet. Takových morálních dilemat je ve hře spousty a jsem za to vděčný, bylo to aspoň o to více zajímavější.

Postavy byli poměrně dobře napsané, některé mě dokonce tak zaujali, že jsem pro ně splnil i ten vedlejší úkol, nad některými jsem ale naopak mávnul rukou a vůbec si jich nevšímal. Jejich smrt má následně vliv na budoucí dění, což není nic, co by bylo od Dontnodu netypické a funguje to adekvátně. Nezkoumal jsem do jaké míry, ale jednou se mi na základě špatné volby povedlo nechat vymřít jeden celý distrikt města, což bylo zajímavé, ale ochudilo mě to o spousty potenciální krve.

Hrál jsem na základní obtížnosti a hra postupně začíná na hráče tlačit, aby se vylepšoval, protože souboje s nepřáteli začínají být těžší a náročnější. Když se hráč dostatečně vylepší, tak už nepředstavují takový problém. Nezáleží ale pouze na zlepšeném zdraví nebo výdrži, musí se také používat dostatečně kvalitní zbraně. Mluvím hlavně o ručních zbraních, střelné tu taky ale jsou, využíval jsem je však minimálně. Soubojový systém je poměrně toporný ale bavil mě, když byl správně dávkovaný. Obecně, když bylo až moc rozhovorů, tak jsem je po chvíli přestával vnímat, když bylo moc soubojů za sebou, přestávali mě bavit a spíše byli otravné. Fungují na principu útoku a úhybu, s tím, že každý pohyb spotřebovává výdrž, která se musí zase nabít. Nepřátel zde zase tolik typů není, ale nevadí to, stejně jsem značnou část náhodných střetů ignoroval a svištěl rychle pryč. Souboje s bossy se mi v rámci příběhu líbili, ale designově oslnivé nebyli. Když byli navíc o více levelů výše než já, bylo to na několik pokusů, ale nebylo to nepřekonatelné.

Město jako takové, je vizuálně hezké, a to nejsem velký fanoušek staré Anglie (např. Viktoriánské). Design města už tak oslnivý není. Když jsem v klidu prozkoumával okolí a obyvatele, tak to bylo fajn, když jsem ale chtěl rychle proběhnout z bodu A do bodu B, tak to pro mě představovalo spíše přítrž, jelikož hra nemá žádný fast travel. Občas jsem dokázal zabloudit, nebo mě zdržovali nepřátelé za každým rohem.

Hru jsem si jednou rozehrál už dříve tenhle rok, na PS4. Po hodině hraní jsem to musel vypnout, protože optimalizace byla zde tristní. Naštěstí mám hru i na PC přes Epic Games Store a tak jsem to rozehrál pěkně na PC. Ani zde se nejedná o nejlépe optimalizovanou hru, ale je to dostačující.

Vadu na kráse lze taky najít v různých malých designérských detailech, kdy třeba výběr nepovinných dialogů následně nenavazuje na ty hlavní rozvětvené dialogy. V titulkách se často píše něco jiného, než v dabingu, byť se jedná většinou o jedno slovíčko. Dále když se Jonathan baví s neznámou postavou, ale v titulkách už je její jméno, aniž by ho ta postava zmínila. Nebo když se aktivuje souboj, ale vy nechcete bojovat a spíše utéct, ovšem v cestě stojí zavřené dveře nebo brána, tak se jednoduše neotevře, dokud se neztratíte nebo nedokončíte souboj, což je i ve více hrách, ale stejně mi to vadilo, tak se o tom musím zmínit. Co mě ještě moc neuspokojilo byl konec hry, který jsem si nejspíš způsobil sám svým jednáním.

Ve hře jsem strávil něco přes 26 hodin a hru bych určitě doporučil ostatním. Není to perfektní, ale nabízí to vcelku zajímavý Lore, chytlavý příběh a zábavné mechaniky pro výběr oběti. Toporný soubojový systém se dá přežít, místy horší animace postav taky a další detaily. Nejedná se konec konců o velkorozpočtovou hru. Navíc moc kvalitních her s upíry taky není tolik. Nedokážu se rozhodnout jestli 75 nebo 80 %, tak prozatím jdu s nižší variantou.

Události, které hra popisuje, byli vskutku kruté pro naši vlast a nemělo by se na ně zapomenout. Díky této hře, si je může kdokoliv znovu připomenout, nebo se o nich něco nového přiučit.

Herní výzva 2022 - 1. Novinky z domova Hardcore
Odůvodnění: Hra vyšla v roce 2022 a je od českého studia Charles Games.

Jednoduchý smyšlený příběh krásně dokázal přiblížit, jak mohl vypadat takový tehdejší studentský život. Nepochybně tomu napomohlo svědectví od lidí, kteří tyto události prožili. A na základě hratelnosti, která se skládá z pouhého výběru voleb, se stanou tyto nebo jiné události. Vybírá se vždy ze dvou voleb, a to tažením kartičky doleva nebo doprava. Na kartičkách se nachází pěkné minimalistické obrázky, znázorňující momentální dění, obvykle za použití několika pár barev. Do pozadí celého zážitku hraje poměrně pochmurná hudba. Příběhová struktura se tolik neodvíjí jinačími směry, vždycky se hráč dostane do stejných klíčových momentů a ovlivňuje pouze momentální situaci, která většinou může vést maximálně k jeho zabití nebo přežití.

Hra má i přes svou znovuhratelnost hodně krátkou herní dobu, avšak tomu vůbec nevadí, jde hlavně o informační hodnotu, kterou hra přinese. Kromě příběhu tu je sekce zvaná "Muzeum", kde jsou ve stručnosti popsané klíčové události, související se 17. listopadem. Nechybí ani videa s rozhovory s obětmi těchto událostí. Kolikrát se člověku dělá nevolno, když si to čte nebo poslouchá.

Co se mi už na hře nelíbí je, že když zrovna nevybírám žádnou volbu a pouze pokračuji v příběhu, tak stejně musím přetáhnout kartičku libovolně do jedné ze stran. U těchto neutrálních přechodů bych ocenil nějaké malé tlačítko pro pokračování, aby bylo jasnější že teď žádnou volbu dělat nebudu. Nemluvě o nekonzistentnosti textu, kdy jednou to je "pokračovat", potom "dál" nebo "dále".

Učení dějin nebo čehokoliv podobnou interaktivní formou považuji za něco pozitivního a přínosného, určitě uvítám více podobných her, nejen od Charles Games. Na mobilní zařízení je podobná hratelnost přímo dělaná a jsem rád, že jsem si tuhle hru mohl díky freewarové distribuci vyzkoušet.

Je to pták? Je to letadlo? Je to Superman? Ne, je to Gravity Queen!

Herní výzva 2022 - 10. Vzhůru do oblak 
Odůvodnění: Díky gravitačním schopnostem může hlavní hrdinka létat.

Hra je svoji velikostí očividně dělaná na přenosnou konzoli, ale mě svým stavem vyhovuje i na domácí konzoli, není moc dlouhá, není taky nejkratší, je prostě tak akorát.

Příběh je celkem dost originální, i když jsem si nejednou vzpomněl na svého oblíbence pana Miyazakiho ze studia Ghibli a jeho filmy. Hrajete za sympatickou mladou naivní slečnu, které magická kočka dodává schopnosti manipulace s gravitací. Vše se odehrává v několika propojených městech, vznášející se ve vzduchu, rotující kolem obřího sloupu. Zde je můj popisek nejspíše vágní, ale upřímně, detaily ohledně těchto věcí jsem nejspíš nepochopil, nebo je zapomněl, možná ani nebyli vysvětlené, to už netuším. 

Hra se skládá z několika epizod (myšleno kapitoly), vedlejších misí a výzev, které lze plnit a získávat tak potřebné suroviny pro vylepšení. Jsou tu závodní výzvy a zabití nepřátel na různé způsoby. Je jich tu dost a snaží se být rozmanité, což se celkem daří, ale všechny jsem je neplnil.

Hlavní epizody pěkně odsýpali, značná část z nich se ani neodehrávala v hlavní otevřené lokaci, furt se cestovalo někam jinam, aby to nezačalo nudit a neustále se něco dělo. Zajisté se toho nejvíce odehrávalo v hlavních lokacích, ale tvůrcům se to povedlo krásně dávkovat, že mě ty lokace nestihli omrzet. Kde najdu vadu, tak některé epizody mi přišli moc natahované (na 12. epizodu nezapomenu) a některé moc uspěchané, hlavně těch pár posledních. 

Vedlejší mise působili jako kdyby byli hlavní mise, měli pár dobrých nápadů a úkoly se tolik neopakovali, stejně tak hlavní mise. Neustále se teda muselo bojovat s nepřáteli, což už bylo stereotypní, ale mě to moc nevadilo.

Více než příběh mě táhla hratelnost, kterou mi chvíli trvalo podchytit, ale jakmile se mi to povedlo, tak se to hrálo jedna báseň. Gravitační schopnosti, zejména létání působilo bombasticky, místy jsem si připadal jako Superman. Obecně jsou mechaniky změn gravitačního působení do libovolného směru využity kreativním způsobem, že jsem si je nemohl nezamilovat. Kazí to bohužel místy chaotická kamera, kdy jsem měl problém se zorientovat, kde je nahoru a dolů. Navigovat se v tomto případě lze podle dlouhých blond vlasů hlavní hrdinky, jejichž fyzika není ovlivněna schopnostmi, a tak vždy vysí dolů správným směrem.

Soubojový systém už tak oslniví není, zakládá si na principu úder a úhyb, kromě toho tu jsou i speciální údery, využívající gravitační schopnosti. Není to moc komplexní, spíše takové primitivnější, ale stejně mě to bavilo, takže si nemohu stěžovat. Napomáhá tomu taky různorodost nepřátel.

Po celém světě jsou navíc rozesety vzácné drahokamy, díky kterým si lze vylepšovat schopnosti jako je rychlost létání, síla úderů, nebo delší trvání gravitačních změn, které se po vyprchání musí znovu dobít. Po nějakém tom vylepšení se ze hry pomalu vytrácí taková ta výzva, a pokud je hráč šikovný, tak hlavní bossové už nepředstavují takový problém a celkem rychle jdou porazit.

Nejsem fanoušek cell shadové grafiky a z počátku mi vadili jednotné barvy oblak, po chvíli jsem si ale zvykl. Komiksové cutscény byli fajn, ale z nějakého důvodu mě moc nebavili dialogy ve hře, hlavně takové ty s nulovou příběhovou hodnotou, sloužící pouze pro vykreslení postav. Hudba mi připomínala takovou klasickou fantasy hudbu typickou pro japonské hry, například Zeldu. Poslouchalo se to pěkně, ale bohužel nic moc zapamatovatelného. Z techického hlediska jsem spokojený, nevšiml jsem si žádných propadů fps.

Je škoda že Sony zařízlo kapesní konzole, podobnou hru bych na něčem přenosném uvítal, originální Vitu jsem bohužel nikdy nevlastnil. Každopádně, hru bych se neváhal doporučit úplně každému, koho zajímají originální hry, klidně i lidem, kteří nemusí japonské hry, protože ta hratelnost je fakt parádní a stojí za to. Už se těším na pokračování.

Čím více jsem se prodíral úrovněmi hlouběji, tím více jsem nervy upadal do temnoty, hlavně když to byl můj pátý, desátý, dvacátý, třicátý a další pokus. Souhlasím tedy zde se Zoltanem, že hru je třeba s rozumem dávkovat.

Herní výzva 2022 - 2. Cesta do středu země Hardcore  
Odůvodnění: Celá hra se odehrává pod povrchem země.

Dříve bylo hodně 2D skákaček těžkých nebo řekněme neodpouštějících, Spelunky k tomu všemu ještě přidává, že se jedná o rogue-like hru. I přes její náročnost se hraje a působí výborně a chytlavě.

Příběhem není Spelunky nějak komplikovaný, jednoduše se jako lovec pokladů prodíráte jeskyní furt dolů a dolů. Na cestě za pokladem máte k dispozici výbušniny, lano, bič a sami sebe. Kromě jeskyně vystřídáte i jinačí biomy, jako džungli nebo ledové jeskyně, které se stále nachází pod povrchem země a které by zde neměli existovat, ale jeskyně, do které jste vstoupili není obyčejná, ale kouzelná, a která si nechce nechat vzít svůj poklad. Skoro mi ty změny biomů připomínají Cestu do středu země, což je dvakrát tak vtipné, že jsem si jí zrovna zvolil do druhé kategorie herní výzvy.

Úrovně jsou pokaždé náhodně vygenerované, aby si hráč mohl vždycky poradit jinak. Jakmile se hráč naučí pravidla hry, není tolik obtížné je živ a zdráv projít. Je tu však přítomno občasné hození klacku pod nohy, kdy se úroveň vygeneruje fakt nepřívětivě ke klidnému projetí. Může se to projevit náročnějším level designem, kdy je potřeba využít více bomb nebo provazů, a když už žádné nemáte, může to být konec. Jindy je zase až moc nepřátel pohromadě nebo jsou šikovně umístěni, aby vám pěkně zatopili ve výpravě.

Opět musím souhlasit se Zoltanem, že většina neúspěchů plyne z hráčovi neopatrnosti. S výše napsanými strastmi si lze tedy poradit a záleží hlavně na hráčově trpělivosti a skvělém plánování, nemluvě o potřebném skillu. Úrovně jsou navíc naštěstí vždy generované stylem, aby je šlo projít, takže z hlediska hry problém není.

Ke snadnějšímu průchodu dopomáhají různé položky, které si lze nakoupit u obchodníka nebo je získat ze všude přítomných krabic. Například rukavice pro lezení po zdech nebo plášť, pro plachtění z vysokých výšek. Hra navíc nabízí doplnění si životů, v každé úrovni se nachází dáma v nesnázích, když jí přivedete na konec úrovně, dostanete život navíc. V nastavení hry si lze nastavit i alternativní vzhled pro dámu, například to může být pán, pejsek a další.

Každý biom má 4 úrovně, na konci každého biomu potkáte horníka, který vám za darování určitých předmětů (včetně vašich bomb a lan) nabídne vybudování zkratky, abyste nemuseli začínat celou hru od znova. Ostatně, pointou hry je jí natolik ovládnout, aby se dala dohrát celá od začátku do konce na jeden zátah, za co nejrychlejší čas a nejvyšší skóre. Ale zároveň stačí, aby hráč hru vůbec dohrál, i za použití zkratek, důležité je aby naskočili závěrečné titulky. Dodnes se snažím hru dohrát na jeden zátah, ale zatím se mi nedaří. Jednou jsem to málem zvládl, ale finální boss mě nakonec rozdupal.

Hře také sluší velký sortiment nepřátel, pro každý biom jejich specifický výběr, někteří se ale vyskytují ve více biomech. K některým jsem si poctivě dokázal vypěstovat nenávist (ironicky...netopýři mi zde nehorázně pili krev).

Hudební podkres je převážně v poklidnějším tónu, ale když jde do tuhého, tak se přepne do akčnějšího režimu. Vizuálně se na hru pěkně dívá, jsem rád že se nejedná o pixel art, jako originální verze, i když mám pixel art velice rád, nemusí být všude (myslím jako u podobných her).

Spelunky je další hrou, po které jsem pokukoval a díky herní výzvě jsem se k ní nakonec dokopal. Příští rok si snad dám pokračování. Fanouškům žánru doporučuji.

Amanita Design se mi po celé roky vyhýbala, až konečně tenhle rok jsem si ke studiu našel cestu. Creaks je teprve moji druhou hrou od nich a rozhodně nebude poslední.

Herní výzva 2022 – 1. Novinky z domova 
Odůvodnění: Hra vyšla v roce 2020 a je od českého studia Amanita Design.

Na Creaks je strašně krásné, jak je ve všem jednoduchá. Příběhem, hratelností, konceptem, ovládáním. 
Mladý jedinec ve svém pokoji nalezl průchod do jiného světa, který se rozhodl objevit. Příběh není vyprávěný dialogy, pouze předpřipravenými animacemi postav, které fungují jako cutscény. Dialogy zde jsou ve formě hulákání a šušlání, místy jsem ale dokázal zaslechnout jedno nebo dvě české slova.

Hratelností se jedná o logickou hádankovou adventuru, s jednoduchým ovládáním. Chodí se sem, chodí se tam, rozsvěcují se lampy, posouvá se nábytek, chytře se manipuluje s nepřítelem (nelze útočit) a po vyřešení hádanky se může jít dál. Cestou se mohou nalézat obrazy jako sběratelské předměty, některé skrývají menší minihru, která je každá vždy něčím výjimečná a odlišná od ostatních. Všechny lokace krásně propojuje pečlivě vytvořený podzemní svět.

Celkový koncept hry je tedy skutečně jednoduchý a nádherně taky funguje. Všechno navíc podtrhuje výborná stylizace, pro kterou je Amanita velice známá a jedinečná, co jsem koukal. V doprovodu se zajímavou hudbou.

I obrazy bez minihry se dokážou hýbat, respektive některé objekty na obraze dokážou dělat snadné pohyby do stran a zase zpět. Těch objektů je ale skutečné minimum, byl bych raději, kdyby jich bylo daleko více nebo rovnou celý obraz. Pokud to má nějaký důvod, proč tomu tak je, budiž. Je také škodou, že ve hře není větší sortiment nepřátel, to se ale pojí s délkou hry, která je tak akorát, muselo by se vymyslet více hádanek pro nové nepřátele a natáhnout tak herní doba. Nepřátelé mají ale skvělý design, ostatně jako všechny postavy ve hře. Hádanky zde byli velice kreativní, některé byli snadnější, u některých jsem se zaseknul a přicházela zoufalost, ale naštěstí jsem si vždy poradil.

Doufám, že někdy Amanita udělá znovu podobně laděnou hru, velice jsem si jí užil. Doporučuji všem, kteří můžou logické puzzle hříčky.

Vzpomínám si, jak jsem tuhle hru propařil skrz na skrz, když jsem byl ještě děcko, před asi 14 lety. Ke hře jsem přišel díky bratrancům, kteří mi zároveň ukázali jak nastavit cheaty, konkrétně na nesmrtelnost, vlastnění všech zbraní a nekonečnou munici, protože bez nich jsem se nemohl dostat ani přes úvodní část v baru, myslím že tehdy v mém věku to nedokázal skoro nikdo. Před pár lety jsem si hru koupil ve slevě na Steamu, a teď se k tomu konečně dostal, znovu huráá do dětství. Tentokrát s více střízlivým pohledem, a pěkně poctivě bez použití cheatů.

Jedná se o dosti lineární střílečku, ve které jde hlavně o tu střelbu. Příběh je zde vymyšlený poměrně slušně, když jsem byl malý, tak jsem ho dost hltal, dnes mě ale už neoslnil. Hratelnost je obyčejná jak to jen jde, postupuje se vpřed a během toho se rozstřílí všechno co se pohne. Střelba je furt zábavná a ukradený bullet-time je v dobře vybraných momentech stylový jako prase (mluvím o kotoulu). Souhlasím s ostatními zde, že AI nepřátel je místy až moc přesná, když na vás střílí, na druhou stranu, je to aspoň více intenzivní. Hudba je skutečně zvláštní, takové divné techno, které se ne vždy hodí do dané scény, ale aspoň je hra zase něčím jedinečná (ikdyž je diskutabilní, jestli v dobrém či ve zlém). Bossové tu taky jsou, na konci každé kapitoly a mohli být kreativněji řešeny, ale v rámci možností to ujde.

Český dabing ve starších hrách je vždycky něco, o hlášky tu není nouze, jsou jak vytažené z nějakého brakového akčňáku. Herci byli ale parádní, nejvíce mě potěšil Miroslav Hanuš.

Co mě už nepotěšilo, byla až moc velká prázdnota v úrovních, bylo tu spousty místnůstek, které nevedly dopředu dějem a ve kterých nic nebylo, ani lékárničky či zbraně. Vím že některé hry jsou s tím otravné, ale nějaké obyčejné collectibles by hře neuškodili, ať už by to bylo cokoli, nějaký malý bonus do hry. Také herní logika střelby, kdy lze střílet do nepřátel i přes překážky/objekty v cestě, když na ně namířím zaměřovačem. Nebo animace přebíjení, konkrétně u dvouhlavňové brokovnice na 2 náboje, kdy Victor přebíjí asi 8 nábojů, stejně jako u útočné brokovnice. A v poslední řadě taky nadužívání stejných skinů, kdy v jedné cutscéně Victor chce po týpkovi telefon, aby si zavolal, týpka potom sejmou nepřátelé a o chvíli později toho týpka vidím jako jednoho z nepřátel. Tohle si mohli odpustit a ten skin více nevyužít. Naštěstí je hra furt povedená i přes neduhy.

Přes své stáří (jak moje tak hry), mě hra opět bavila. Už to nebylo úplně ono, jelikož jsem mezitím stihnul dohrát desítky jinačích her a celkový design her se také za ty roky posunul. Furt se ale jedná o příjemné zavítání do minulosti, které by si zasloužilo lepší péči, protože na některých modernějších sestavách je problém hru rozjet, já sám jsem jí rozjel na jinačím notebooku než na svém standardním. Nemluvě o tom, že se ve hře také špatně vykreslují stíny.

Jak vidím, tak hra zde nemá žádný komentář, tak já alespoň něco malého napíšu, ať tu není takové prázdno, hra si to zaslouží. Prvně musím zmínit, jak je v mém herním kroužku přátel, docela vtipné a zároveň kontroverzní, že zrovna já hraji podobnou hru, když trpím ofidiofobií (strach z hadů). Je to však pravdou, nesnáším hady, přesto jsem se do téhle hry zakoukal. Největší zásluha patří uměleckému ztvárnění, které je „cartoonovské“ a z toho důvodu jsem se hadíka tolik nebál, nebudu však lhát, místy (hlavně z počátku) jsem neměl moc příjemný pocit, hlavně když se kamera šíleně sama od sebe přiblížila až za zátylek k hadovi, to jsem se nejednou lehce vylekal, ale později už ten pocit čím dál více opadal a já si normálně užíval hry.

Její náplní je sběr magických kamenů a postupné prodírání se lokací, které sází na jedinečné fungování hadů a jejich motoriky. S tím souvisí poměrně citlivé ovládání hada, kdy se místy musejí mačkat více tlačítek zároveň, s čím mívám problémy i u jiných her. Jinými slovy, hra z vás toho hada udělá a vy musíte přemýšlet jako had. Samozřejmě silně přeháním, ale musíte se naučit hada ovládat a na základě jeho fyziky se propracovávat přes menší či velké lokace. Na cestě není sám a doprovází ho jeho kamarád kolibřík, který může hada chytat za ocas a pomoci mu tak v prekérních situacích.

Ve hře se vyskytují 4 odlišné skupiny lokací, zaměřené na zemi, vodu, oheň a vítr. Většina lokací v jedné skupině se od sebe liší pouze designem, jinak vizuálně jsou stejné. V ohnivých lokacích se vyskytuje láva, ve vodních je zase více vody… Zde se mi moc nelíbí, že ačkoliv není design lokací k zahození, tak ve větší míře není nijak extra kreativní. Největší změnu v hratelnosti jsem pocítil až ve větrných lokací, kdy foukající vítr silně stěžoval pohyb a musela se přizpůsobit i hratelnost. Škoda jen že se jedná o závěrečné části hry.

Příběh je natolik primitivní, že tam skoro nemusel ani být, ale krásně propojuje celou hru v jeden celek, tak proč ne. Hudebních skladeb zde není mnoho ale nejsou špatné a dají se poslouchat. Grafika je pěkná ale textury jsou trochu rozmazanější a chvílemi to působí jako hra z PS3 generace, ale zachraňuje to aspoň povedené umělecké ztvárnění.

Hru mohu zajisté doporučit, jedná se o originální kousek, u kterého člověk zase trochu změní myšlení. Ve hře se ani nevyskytuje žádná forma násilí a tak je hra vhodná i pro mladší publikum. A pokud se člověk bojí hadů, hru stejně doporučuji vyzkoušet, protože takový strašpytel jako já to taky zvládnul, samozřejmě to nemusí být případ každého, ale za zkoušku to stojí. Ke hře se jednou znovu vrátím pro platinovou trofej, a budu doufat v nějaké pokračování, které by mohlo být krapet komplexnější, ale zároveň se stejnou duší jako tenhle kousek.

Loop Hero je zajímavý experiment, směsice rogue-like a „obrácené“ tower defence hry s pixelartovou grafikou. Hlavní hrdina pobíhá furt dokola po náhodně vygenerované cestě, zatímco Vy jako hráč, mu házíte klacky pod nohy. Takhle nějak jsem hru popisoval lidem, když jsem jim o ní vyprávěl.

Herní výzva 2022 – 6. Svaz spokojeného hraní 
Odůvodnění: Vývojáři pochází z Ruska.

Příběh hry je velice zajímavý, ale poměrně složitý. Nejjednodušeji ho lze popsat tak, že svět byl zničen a převládá nicota, zatímco hlavní hrdina jako jeden z přeživších, se snaží znovu vybudovat svět a zvrátit konec jeho existence. Odsud to je už složitější a poměrně dost filozofické, ale není to nepochopitelné, jen se to těžko popisuje. Líbí se mi jak je narativ hry propojení se samotnou hratelností. Náhodně generované cesty a veškerá "smrt" neboli porážka hlavního hrdiny je příběhově ošetřená a ve světě hry dává smysl. Obecně, ze hry je cítit, že je velice promyšlená na každém aspektu.

Hratelnost je dost návyková. Důležité je zmínit, že se hraje automaticky, bez hráčova vstupu, hráč pouze hru pozastavuje a naklikává položky a hází hrdinovy klacky pod nohy, a potom hru znovu spouští. Na hrdinově výpravě (což je jeden "run"), za porážení nepřátel, padají kartičky, které se pokládají na hrací plochu, které sebou nesou různá vylepšení nebo nové nepřátele, ze kterých padnou lepší předměty. Za určitého počtu položek na herní ploše, se objeví hlavní boss, kterého je nutné porazit. Nepadají jenom kartičky, padají také různé předměty, které lze nasadit na hrdinu a které se liší v závislosti na danou třídu za kterou se hraje. Meče, štíty, magické náhrdelníky, boty a další, dávají různé statistiky jako je síla poškození, regenerace, obrana a spoustu dalšího a cílem je poskládat takové statistiky, které zaručí poražení bosse. Nutné podotknout, že padání karet a předmětů je nahodilé. Za každou dokončenou cestu (tedy smyčku), se nepřátelé stávají silnějšími a padají z nich také kvalitnější předměty a je na hráči, aby udržel hrdinu stále na živu. Navíc se za každého poraženého nepřítele sbírají XP body, které během jedné výpravy odemykají jednorázové pasivní vylepšení jako jsou větší šance na udělení silnějších útoků, zvýšení regenerace a podobné. Za poražené bosse si hráč může odemknout nová vylepšení.

Velkou výhodou automatického hraní je, že si můžete u hry dělat i jinačí věci, pokud hrajete na PC. Já jsem nemalou část hry strávil tak, že jsem měl hru zmenšenou v okénku na počítači a dělal jsem u toho i jinačí věci, pouze jsem furt nahlížel a naklikával.

Princip hratelnosti je tedy jednoduchý a další kouzlo přichází, když se věci začnou kombinovat a ukáže se krásně, jak jsou mechaniky propojené. Mluvím hlavně o statistikách a kombinacích více karet, kdy umístění 2 konkrétních položek vedle sebe, může jednu z položek proměnit na jinou, která přináší nové bonusy nebo nepřátele do hry. Například umístění položky lesa vedle chrámu s blesky, se les spálí a rázem přidává jinačí statistiku, než kterou běžně poskytuje. A takových kombinací je ve hře spousty.

Na výpravě hrdina sbírá i různé zdroje jako je dřevo, kámen a spoustu dalšího. Za ně si lze postavit nové stavby ve vesnici, která s sebou nesou nová vylepšení nebo kartičky či třídy. Ve vesnici se objevují i další postavy, které s hrdinou mohou vést řeč a předat nejedno moudro. Nalézt lze i speciální předměty, které přidávají různé bonusy do hry jako je větší odolnost proti upírům, o 4 % silnější útoky vůči bossům a další. Tyto vylepšení mohou být permanentní, pokud si je hráč ponechá ve svém balíku.

Ohledně zmíněných tříd...Třídy jsou ve hře tři a to rytíř, žoldák a nekromancer. Každá vyžaduje odlišný přístup od hráče. Rytíř sází spíše na sílu, žoldák získává více předmětů a nekromancer přivolává kostlivce, které za něho bojují a kteří schytávají více ran místo něho, zároveň nemá moc životů, které ostatní třídy mají daleko více a takhle bych mohl popisovat ještě dlouho. Je dost super, když hra nabízí takovéto odlišnosti v hratelnosti. Bohužel, při delším nepřetržitém hraní, se může dostavit stereotyp, ale tohle se musí očekávat od podobné hry.

Každý boss také vyžaduje trochu jinačí taktiku, ne pokaždé funguje ta samá dokola. Na tomhle jsem docela narazil, u předposledního bosse jsem už začal být zoufalý, protože moje oblíbená taktika nefungovala a tak jsem musel vyhledat pomocníka ve formě internetu. Ukázalo se také, že jsem musel grindit, mluvím hlavně o speciálních předmětech s permanentními vylepšeními.

Velice mě uchvátilo, jak si lze hru různě nastavit. Je možné si uměle zrychlit souboje, expedici po cestě nebo změnit barvu ikonky hlavního hrdiny či zvýraznění herní plochy, pro větší přehled, který člověk hodně ocení, v momentě kdy je herní plocha téměř celá zaplněná. Nechybí ani podpora textu pro lidi s dislexií.

Hra se také vyznačuje svou hudbou, kterou jsem vnímal ale skladby jsou poměrně podobné, že jsem je během hraní moc nerozlišoval. Při podrobnějším poslechu celého soundtracku po dohrání hry, musím hudbu pochválit. Jednoduše jsem se během hrání soustředil na svoje přežití (které mi přivodilo nemálo nervů) než na hudbu. Pixelartová grafika je pěkná a minimalistická, ale někdy jsem měl trochu problém u některých položek rozlišit co je co na hrací ploše.

Hru nemohu nic jiného než doporučit, jedná se o velice originální kousek, jen se hráč musí připravit, že v ní těch několik desítek hodin nechá a nevyhne se grindu a pár nervům. Jsem rád že jsem tenhle rok přijal herní výzvu, protože bych se k téhle hře asi jen tak nedostal...a ta hra za to stojí.

Na začátek musím zdůraznit, že nejsem zastáncem moderních WOKE trendů, tak chci poukázat, že jsem celkem zaujatý vůči hře, ale pokusím se zde níže o neutrální konstruktivní kritiku. 

Herní výzva 2022 – 8. Rodina nadevše Hardcore  
Odůvodnění: Ve hře hrajete za dva sourozence.  

Je pochopitelné, že hry začnou zpracovávat transgender téma, koneckonců, je to dost moderní otázka, jde spíše o to, jakým způsobem to budou dělat. Tahle hra to nedělá dobře. Souhlasím zde s ostatními, že to nedělá takovým klasickým vtíravým způsobem (většinou tedy), ale je velikou škodou, že nabízí pouze jednoúčelový pohled na věc a neukazuje i další aspekty, které s tímto stavem často souvisí, jako například přetrvávající deprese či jiné zdravotní problémy. Přesto po dokončení hry na Vás vyskočí text, který vyzývá trans lidi, aby vyhledali pomoc, pokud mají psychické problémy. Ve hře je pouze párkrát zmíněno, že Tyler (hlavní trans postava) docházel na terapii, aby se smířil sám se sebou, což nepovažuji za dostačující argument. Jednoduše řečeno, schválně není ukázána ta temnější stránka trans tématiky.

Hra se místo toho převážně soustředí na sociální dopad nebo společenské mínění na danou problematiku, ve hře je však svět vykreslený moc namyšleně a sluníčkově, takže všichni respektují Tylera. Možná to je dobře, protože kdyby zde byla postava (pokud zde je, já jsem jí nepotkal), která by oponovala, byla by nesmyslně vykreslená jako záporák, protože tvůrci tohle neumí správně pojmout…i když, jedna taková postava se zde nachází …máma hlavních postav, pokud si hráč správně zvolí. Zde tvůrci dokázali, že to neumí dobře zpracovat, protože daná postava je většinu hry vykreslená jako hodně zajímavý a dobrý člověk, ke kterému jsem si dokázal vytvořit i vztah, ale je napsaná stylem, aby ve finále vyzněla jako blázen nebo agresor. Lehce to zachraňuje možnost volby, k jaké pravdě či pohledu, se člověk nakonec přikloní.

Když pominu výše napsané a budu se soustředit na další herní aspekty, tak to není o moc lepší. Příběh mě z počátku poměrně zaujal a byli části, které byli dost zajímavé ale postupným odkrýváním tajemství, jsem zjišťoval, že příběh zase za tolik nestojí, a začínal jsem se více nudit. Takhle se to střídalo, chvíle tajemna mě udržovali v pozoru a popoháněli dopředu, potom přišlo vyuzlení, které mě nedokázalo potěšit, a zase přišla nuda. Nemluvě o tom, že je příběh v pozdějších fázích poměrně předvídatelný. Co mě také nepotěšilo, byla většina konverzačních voleb, které jsem mohl rozhodnout. Přišlo mi, že ve velkém množství případů, jsem se mohl rozhodnout buď být kretén, nebo být trochu menší kretén, nic jiného. Z toho důvodu jsem nedokázal navázat nějaké větší pouto s hlavními postavami, a daleko větší pouto jsem navázal naopak s vedlejšími postavami, které mi přišli v chování, daleko více normální a sympatický. Ale abych byl férový, tak v některých věcech jsem se dokázal ztotožnit jak s Tylerem, tak s Allyson, ale moc toho nebylo.

Co už konečně můžu pochválit, tak je vizuální zpracování…až na pády snímků za sekundu. Grafika je nádherná a dopomáhá k tomu i krásné prostředí Aljašky. Zasazení hry jsem si tedy velice užíval. Samotný námět a mechaniky rozpomíná si, byli určitě zajímavé, bohužel z potenciálu by se daleko vyždímat více. Zpracování pohádek ve spojení s příběhem a hádankami bylo určitě fajn, až na to čtení dlouhého textu, ale nebylo to tolik časté aspoň. Hudbu jsem moc nevnímal, tak o té pomlčím, ale asi to nebylo nic extra, když mě nedokázala zaujmout.

DONTNOD Entertainment (teď už DON’T’NOD) nemám moc v lásce, hlavně za jejich zpracovávání woke tématik ve hrách (Life is Strange 2) nebo epizodické vydávání her, ale mám velice rád první Life is Strange, které jsem si hodně užil a považuji jej, za jednu z nejlepších her, co se týče scénáře, postav a vytváření světa. Tell Me Why naopak u mě nefunguje ať už pojetím zpracovávané tématiky, tak ani moc v ostatních věcech. Více procent nemohu dát.

Kvůli herní výzvě jsem dokázal překonat svůj strach a hru konečně dohrál. Po zdolání takové úvodní sekce, na které jsem se před 3,5 lety ze strachu zaseknul a hru odložil na neurčito, se hra zvládala daleko lépe…bohužel až příliš.

Herní výzva 2022 – 7. Hippokratova přísaha Hardcore  
Odůvodnění: Celá hra se odehrává v léčebném sanatoriu. 

Než jsem si hru znovu rozehrál, přečetl jsem si pár komentářů zde na databázi a nejspíš to byla chyba, protože jsem najednou měl od hry jistá očekávání a věděl na jakých principech (mechanikách) funguje. To mi ubralo jistě kousek zážitku ze hry, po zdolání úvodní sekvence jsem najednou neměl takový hororový efekt, který jsem pociťoval pár let zpátky. Abych neklamal, u hry jsem se bál, to je jasné, jen to nebylo tak šíleně intenzivní jako před lety. Osobní zážitek ze hry je pro mě zklamáním, ale abych zhodnotil také hru samotnou… 

Příběh je zajímavý, psychiatrické léčebny, ve kterých se děje něco nekalého není nijak originální, ale hra to poměrně dobře zpracovává. Navíc, mám rád když se ve hře vyskytuje nadpřirozeno, obzvlášť když to od hry nečekám. Snad jen dodám, že kdyby byl příběh trochu jasnější, bylo by to lepší. Ne že by mě nebavilo číst všechny ty dokumenty.

Hratelností je hra poměrně pohodlná, jedná se hlavně o hru na schovávanou v uzavřených lokacích, střídanou postupováním kupředu, kvůli čemu je fatální vlastněná videokamera s noční vizí, bez které by nebylo jednoduché postupovat zatemněnými uličkami. Aby to nebylo tak jednoduché, musí se sbírat baterky, když noční vizi dojde šťáva, naštěstí baterek je všude dost. Nelze se navíc bránit před domovinou sanatoria, to mě dlouho od hry odrazovalo, ale nakonec jsem to v pohodě zvládnul… 

…ale pojí se k tomu, že se hra možná ochudila o dost zajímavější mechaniky a design hry. Chápu že nemožnost se bránit, ta beznaděj, je účel, pro strašidelnější zážitek. Avšak, já se více bál u her, které následují nebo jsou inspirované Outlastem, ve kterých ta možnost je. Mluvím o Alien: Isolation a Resident Evil 7. Zde v Outlastu jsem navíc moc netápal při střetech s nepřáteli. Jednou, dvakrát jsem se schoval, počkal dokud nepřítel neodejde pryč a já mezitím proklouznul pěkně dál. Nebo jsem to vyřešil ještě jednodušeji, lokaci jsem proběhl. Uznávám, že jsem takhle nejednou zemřel, ale naučil jsem se chování nepřátel a potom to aplikoval do své „prchnout“ strategie. Z toho důvodu jsem hrou poměrně prosvištěl, za nějakých 6 hodin jsem byl na konci. Samotní nepřátelé ušly ale nic extra.

Ale abych pouze nekritizoval, tak jsem se párkrát leknul, některé lekačky byli kreativní, za což jsem byl rád, ale převažuje více momentů, u kterých jsem se moc nevylekal. Hře by nádherně slušeli nenascriptované lekačky, kdyby se třeba jednou za čas, nahodile při otočení za záda objevil pacient a podobně. Co ale musím ještě pochválit, je brutalita. Hra se nebojí jít do extrémů a neustále to dokazuje se všudypřítomnými mrtvými těly. Přesně tohle do takového hororu patří a jsem taky rád, že se tvůrci nebáli i nahoty, která je celkem tabu ve hrách. 

K technickému zpracování asi nemám co vytknout, grafika byla nádherná a plynulých 60fps potěšilo. Ozvučení bylo taky parádní, hudby byla dostatečně pochmurná k navození té správné atmosféry. 

Hru jsem si užíval, to nemohu popřít, bohužel jsem neměl takový hororový zážitek, v jaký jsem doufal. Je to možná kvůli tomu, že jsem věděl do čeho jdu, nebo jsem jednoduše už moc zvyklí na horory, nebo to je kvůli samotnému designu hry. Nejspíš od všeho trochu. Každopádně hra je kvalitní a měl by si jí zahrát každý nadšenec strašidelného žánru. Koneckonců, hra tehdy v roce 2013 vdechla trochu toho nového života tomuto odvětví her, tak už je vůbec povinností si jí zahrát.

Moje premiéra v (klikacích) adventurách. Žánr bude zajisté můj typ kávy…bohužel konzolová platforma úplně nebude mým šálkem. Hru jsem dohrál zdarma v rámci členství PS+. Abych vysvětlil, s ovládáním určitě problém nemám, ale když sedím u konzole, mám rád když se ve hře neustále něco děje nebo jsem v nějaké činnosti a postupuji hrou. U této hry jsem 2 minuty v kuse postupoval krásně dějem a dalších 40 minut nebo déle jsem frustrovaně bloudil z místa na místo a zkoušel všemožné řešení situace. Tohle samozřejmě do hádankových adventur patří a nesčetněkrát jsem to už zažil, zde to ale na mě bylo už příliš extrémní. Takže podobné hry budu vyhledávat nejlépe na přenosná zařízení, která mohu všude nosit sebou a dělat u nich další činnosti. Každopádně hru jsem si užil a tohle je pouze o mojí osobní preferenci, kterou jsem měl potřebu napsat, hře to určitě nevyčítám a ani se to nepodepsalo na mém hodnocení.

Na hře se mi líbil nejvíc její humor a k tomu přizpůsobený styl děje. Krásná 2D grafika je nádherou na pohled. Líbilo se mi i vyústění většiny hádanek ale některé na mě byli až moc nelogické a až moc praštěné (i když to je účel) ale na většinu z nich jsem přišel sám. Párkrát jsem použil nápovědu z internetu nebo z názvu trofejí (z PS4 systému), protože frustrace mi už moc dávala. Jedna věc, která mě ještě nepotěšila, bylo občasné vypadávání hudby do pozadí, která je zasmyčkovaná a slouží aby nebylo úplné ticho. Já to ticho zažil a to spojení s blouděním po lokaci bylo silně uspávající. Abych ale komentář nekončil něčím negativním, tak pochválím možnost jednoduše se přepnout do vzhledu originální hry se zakomponovaným SCUMM systémem, to je taková třešnička na dortu pro nadšence do retro her jako jsem já.

Limbo jsem poprvé zkoušel asi před 10 lety jako DEMO pro PS3. Už tehdy se mi hra zamlouvala. Je proto škoda, že mi trvalo takovou dobu si jo konečně zahrát.

Herní výzva 2022 – 3. Ticho jako v hrobě Hardcore ---> Odůvodnění: Ve hře nezazní žádný dialog, ani psanou jak mluvenou formou. 

Naprosto výborná dvourozměrná plošinovka. Černobílé pochmurné vizuální zpracování, s perfektně doplňující tísnivou hudbou, tvoří nádhernou depresivní hru. Jednoduchá hratelnost funguje parádně a jen více dopomáhá vtáhnout do temného světa. Hádanky jsou většinou dostatečně jednoduché, aby nevytrhli hráče ze zážitku. Absence jakéhokoliv dialogu není vůbec na škodu ba naopak, hra dostatečně vypráví svým děním. Co ale musím vytknout tak je délka hry, do nějakých 3-4 hodin začnou hrát závěrečné titulky. Další skvrnou je absence více živých nepřátel. K začátku hry se chlapec setká s velkým pavoukem, ale dalších podobných potvor moc není. Přesto se jedná o velice kvalitní titul, který však svým zpracováním nemusí být pro každého. Já ho každopádně doporučuji.

Spongeboba mám rád a hra mě v rámci značky dokázala potěšit. Příběh je jednoduchý a hlavně stupidní, jako předloha. Hratelnostně se jedná o klasickou obyčejnou plošinovku, navíc o předělávku skoro 20 let staré hry, naštěstí jsem vychován podobnými hrami, takže se jedná o moji krevní skupinu. Většinu úrovní jsem si užíval, ale některé neměli uspokojivý design, včetně maličkostí jako třeba špatně (nepřesně) umístěné položky. Dále se mi vyloženě nelíbila nahodilost smrtelných zón, kdy jedna kaluž představovala náhlou smrt a druhá postavu pouze popálila, bez větší kompenzace. Možnost hrát až za 3 odlišné postavy s lehce pozměněným designem úrovní určený pro danou postavu bylo fajn ale oznámené pokračování hry tenhle aspekt snad více propracuje a zapracuje i na dalších neduhách. Nepřátelé byli rozmanití a jejich kosení je jedna radost. Souboje s hlavními bossy, se celkem úspěšně snaží působit odlišně. Jsou jednodušší ale tohle do podobného titulu prostě patří. K technickému zpracování dodám že se mi líbila grafika, i když bylo místy moc vyjasněno (až moc světlý obraz), hudba byla dostatečně Spongebobová a obecně hra běžela plynule bez pádů. Multiplayer jsem nezkoušel. Fanouškům jak seriálu tak plošinovek hru každopádně doporučuji, nejedná se o největší herní klenot ale svůj účel plní.

Na začátek musím poděkovat vývojářům, za vytvoření iluze, že se někomu moje kresby mohou líbit, i přesto že nejsem dobrý malíř a asi nikdy nebudu.

Herní výzva 2022 – 5. Na vážkách ---> Odůvodnění: Hra měla v době psaní komentáře 74 %. 

Největším triumfem hry je její originalita. Jednoduchá premisa jde krásně s příběhem, který řeší poměrně citlivé téma šikany, kterou z mého pohledu řeší v rámci možností adekvátně. Postavy nejsou extra zvlášť neotřele napsané, ale v příběhu fungují, to je hlavní. Hratelnost a hlavně malování na poli her snad nikdy nebylo zábavnější. Ovládání pohybovým senzorem ovladače mi neskutečně sedlo. Předpřipravené obrázky oceňuji. Kdyby zde bylo skutečně volné malování, ve hře bych se moc neposouval a město by z mích čmáranců bylo snad hnusnější než pohlcené temnotou. Město, tedy hratelné pískoviště není obrovské, ale vůbec tomu nevadí, na malířské vyřádění to stačí. Je taky poměrně slušně nadesignované.

Vizuálně je hra naprosto krásná. Unreal Engine umí udělat svoje. Výjimečně pokulhávali stabilní snímky za sekundu. Drobnější optimalizace by neuškodila ale je to poměrně zanedbatelný problém, když 90 % času hra běží v pořádku. Zpět ale k vizuálům, ke kterým se váže okouzlující umělecké ztvárnění. Džinové jsou rozkošní. Hádanky s nimi spojené jsou však na jedno brdo. Stejně tak jejich vlastnoruční úprava, kterou jsem tolika času netrávil. Kromě odlišné stavby těla se pouze vybírá jiný ocas a jiné rohy či vlasy. Nebyl jsem moc nadšený ani z jejich ovládání, respektive přivolání, které bylo místy dost nepřehledné, když mi do jedné lokality na jednu a tu samou zeď naběhli všichni dostupní kolegové z mapy a překryli mi příkazy k malování, důležité pro postup hrou. Doprovodné bonusové interakce jako šimrání byli fajn a pomáhali mi navodit alespoň nějaký vztah. Soubojový systém byl poměrně dost jednoduchý ale hlavně moc toporný, kdyby si s ním více vyhráli, nebylo by to vůbec ke škodě, každopádně je akceptovatelný. Ozvučení bylo standardní a chválím poměrně povedený český dabing, pro mladší hráče je určitě vítaný.

Ape Out je zábavná arkádová hra…která se po chvíli hraní stane adrenalinovým nášupem.

Herní výzva 2022 - 4. Zvířecí instinkt Hardcore ---> Odůvodnění: Hrajete za opici.

Jednoduchá hratelnost jde krásně ruku v ruce s jednoduchým uměleckým ztvárněním a peckovým hudebním doprovodem. Hudbu a zvuky musím hodně vyzdvihnout, bubínky krásně dokáží navodit akční atmosféru a ozvučení je úžasné, kdy rozbíjení skel, výbuchy, výstřely z pušek a ozvěnový zvuk při nárazu do lodní stěny je prostě parádní. Potěšilo mě i místy proměnlivé prostředí a s ním spojené změny v hratelnosti. Například při zhasnutí světel na Vás nepřátelé nenabíhají hlava nehlava a lze se jim vyhnout, nebo při padání bomb se musíte držet co nejdále od bomby a podobné věci. Nepřátelé byli různorodí a hráč se jim musel také přizpůsobovat, což též oceňuji.

Avšak, i přes vypsané klady, je pro mě osobně hra až moc jednotvárná. Chápu, že jednoduchý námět je účelem, ale místy to jest až moc jednoduché. Hratelnost mohla být trochu více obohacena. Ocenil bych třeba kdyby šlo házet s více předměty, než jen s nepřáteli, ocelovými dveřmi a výbušninami. Bonusové herní módy jsou fajn, ale hru nevytrhují.

Hru každopádně doporučuji. Jako arkádová jednohubka je parádní. Na takové zábavné večery ve více lidech je určitě ideální.

Největším problémem hry je její jméno. Mít tak jiný název, s hodnocením by na tom byla lépe (minimálně v českých končinách). Na jednu stranu, nebýt toho názvu, nejspíš bych si ji ani nezahrál…a spousta dalších lidí.

Dohráno v rámci Herní výzvy 2022 – 5. Na vážkách HARDCORE [„Dohraj hru, která má na žebříčku DH oranžové hodnocení (50 – 69 %).“] ---> Odůvodnění: V době psaní komentáře, měla hra hodnocení 62 %.  

Předešlé díly jsem dohrál teprve nedávno (mj. Mafia II jsem dohrál cca 3 týdny před touto hrou), stihnul jsem si je oblíbit, ale srdcovou záležitostí pro mě nejsou, na to je ještě brzo. Navíc, od svých přátel a obecně z internetu, jsem věděl, jaké kvality MAFIA III (ne)má. Šel jsem do této hry, abych měl dohranou celou sérii. Byl jsem připraven na nejhorší. Z toho důvodu, jsem si hru poměrně užíval, respektive mě nenudila, ani tolik netrávila, když jsem od ní nic nečekal.

Příběh má opět nejdůležitější roli. Bohužel, není tolik kvalitní, v porovnání s předešlými tituly, je však alespoň přijatelný, neoslní ale ani neurazí. Nejvíce se mi líbilo jeho retrospektivní dokumentární styl vyprávění, kdy je sice ve většině případů vyzrazeno vyústění daných událostí, ale s tímto aktuálním příběhem to není na škodu, nýbrž to je osvěžující.

S tím jsou spojené jednotlivé příběhové mise, které jsou hned po názvu, druhým největším bodem úrazu, na kterém hra celkově selhává. Mise jsou stereotypní, jsou to samé pořád dokola a dokola, jen zaobalené v jinačí dece. V podstatě je hlavních misí jenom malá hrstka, zbytek jsou klasické vedlejší aktivity, převlečené jako hlavní mise, kterým se bohužel nelze vyhnout. Co v jiné hře funguje jako vedlejší aktivita pro případné vyblbnutí, zde funguje jako hlavní úkol…a to není dobře. Ovšem, z důvodu, že jsem o této části byl předem informován kamarádem, jsem si tyto aktivity dokázal užívat, ale nezaujatým pohledem, uznávám, že tahle designová lenost, je hříchem. Oceňuji, že tvůrci alespoň dokázali stále se opakující úkoly nějak okecat, aby každý působil jinak.

Co pochválím, jsou postavy. Mají poměrně dobře napsané charaktery a dobré herecké výkony. Některé jsem si oblíbil, nemluvě o přítomnosti Vita Scaletty, který byl v rámci možností, věrně napsán ke své předloze v druhém díle. Dialogy taky patří k tomu lepšímu, včetně filmečků (cutscén).

Hratelnost je trochu rozmanitější, ale ne nutně lepší, než u předchůdců. Snaží se moc přiblížit sérii GTA, což je celkem na škodu, když série vynikali svým realističtějším pojetím. Ovládání je kostrbaté. Stealth jakžtakž funguje, střelba se zbraní byla zábava, ale někdy to bylo až moc hollywoodsky akční. Jízda autem poměrně v pohodě, fyzika nic moc ale nejsem expert. Hodně se mi líbili ukazatele odbočení při jízdě, kolikrát jsem ignoroval minimapu a kochal se okolním prostředím. Více her by si mohlo vzít příklad. K tomu jsem byl nadšený ze živého města a jeho atmosféry. Dobrý výběr hudby v rádiu potěšil. Originální soundtrack jsem snad vůbec nevnímal, nevzpomenu si na žádnou skladbu, což je celkem fail. Ještě mě potěšila mechanika předávání kontrol nad jednotlivými čtvrti, kdy se vyplatilo pečlivě vybírat, na základě toho, který spojenec mi nabídne jaké vylepšení nebo funkce.

S technickým zpracováním, jsem neměl moc problém. Až na pár lokací (hlavně bažiny) si hra udržovala stabilní počet snímků za sekundu na základní PS4. Grafika mě tolik neoslnila, ale vyložený hnus to není. Občas se mi stalo, že se zasekli cutscény, kdy běželi pouze titulky na obrazovce, samotný obraz už ne. Krom toho, obecně jsem moc bugů neměl, nebo mě tolik netrápili.

Závěrem musím říct, že mě hra díky velice umírněnému očekávání bavila. Jedná se však pouze o lehce nadprůměrnou (možná i průměrnou) akční hru ale hlavně se jedná o špatnou/podprůměrnou Mafii. Doporučuji pouze s nějakým počátečním zasvěcením, co od hry čekat, aby se minimalizovalo případné zklamání.

Dohráno v rámci Herní výzvy 2022 - 8. Rodina nadevše [„Dohraj hru, ve které se herní postava setká či komunikuje s někým ze své rodiny.“] --> Odůvodnění: Ve hře se vyskytuje sestra a matka hlavního hrdiny, se kterými lze prohodit pár dialogů. Též koncept mafie lze chápat jako „rodinu“ a s jejími členy je ve hře skoro neustálá interakce. 

Konečně jsem po skoro 12 letech dohrál pokračování legendární české hry (kterou jsem mimo jiné taky dohrál teprve před rokem). Hrál jsem klasickou/originální verzi Mafia 2, ne ten moderní remaster.

Příběh a postavy opět patří k tomu nejlepšímu ze hry. Působilo to jako taková simulace života v 50. letech, kdy se poctivou prací moc nevydělalo a tak se muselo sáhnout po práci v podsvětí. Postavy byli dobře napsané, s různorodým charakterem, které se krásně doplňovali. Nemluvě o dialozích a výborném českém dabingu, včetně hereckého obsazení. Avšak napříč kvalitě, všechno působí nedopečeně. Všechno se děje strašně rychle a uspěchaně. Spousty událostí, které byli v cutscénách, by se hodili spíše jako příběhové mise a delší herní doba by taky nebyla ku škodě.

Hratelnost je poměrně jednoduchá a parádní. Střelba a přestřelky jsou zábavné, i když v první hře to bylo zábavnější, vyžadovalo to větší skill a zbraně více kopali, ale furt se jedná o dostatečnou výzvu. Musím hodně pochválit ovládání auta při nastavení na „simulaci“. Také mechaniku s hledáním policie, rozlišené na SPZ auta nebo popis hledané osoby, též páchání přestupků v blízkosti policie (kdy ne vždy reagovali, ale přesto chválím). Podobné mechaniky ve hrách nevídám (kromě první hry) a jsem rád, že jejich autory jsou české ruce.

Město je krásně živé a určitě patří k tomu lepšímu, co otevřené světy zažili. Bohužel i přes svoji živost, je neskutečně prázdné, není tu moc co dělat, vyjma hlavního příběhu. Sbírání playboyů nebo zatykačů (které považuji za originálnější sběratelské předměty, za které chválím) ale prázdnotu nenahradí. Když jsem chtěl vyzkoušet kradení aut na zakázku u Bruskiho, nikdy pro mě nic neměl. Nevychytával jsem správný čas, nejspíš. Tohle mohlo být designově ošetřené lépe, ale nevadí. K tomu jde ruku v ruce nulová motivace za cokoliv utrácet peníze (vyjma oblečení), když většinu podstatných věcí získám z příběhových misí. Navíc sortiment zboží mohl být trochu větší, ale bída to určitě není.

Hrál jsem na PC, grafika je dost pěkná i na dnešní dobu a měl jsem plynulých 60 snímků. Zde asi nemám co vytknout. Umělecké ztvárnění je taky povedené, postavy mají dobrý design, město vypadá reálně a nic nenarušuje herní svět.

Hudební doprovod byl slušný, ale vzpomenu si hlavně na znělku z hlavního menu, zbytek mi spíše vyšuměl. Rádiové stanice jsou fajn a pomáhají navodit tu starou atmosféru. Potěšili mě i rádiové skladby z první hry.

Když to shrnu, i přes celkovou nedopečenost, se jedná o kvalitní kousek a jeden z nejlepších z našich českých končin…jen to mohlo být daleko lepší.

Moje první zkušenost se značkou „Tony Hawk’s Pro Skater“. Předtím jsem nebyl ani fanouškem skateboardingu, dnes to už neplatí. Na skateboard ale jen tak nestoupnu.

Hra si mě nejvíce získala hodně zábavnou arkádovou hratelností, která není realistickým simulátorem a člověk se může pořádně vyřádit. Tríčky ve vzduchu, na zemi, sjíždění zábradlí a kombinace všeho prostě při hraní působí parádně. Ovládání je navíc dost responzivní a nepociťoval jsem žádné omezení, to je u podobných her důležité. 

Arén na vyřádění je dohromady 19, což není málo, ale ocenil bych začlenění více arén, nově vytvořených, protože jsem hrou prosvištěl rychle, jak moc mě to chytlo. Vynahrazuje to částečně editor úrovní, kde můžete vytvářet vlastní arény a následně je šířit s ostatními. Lepším vynahrazením je ale plnění výzev na jednotlivých lokacích, které občas nejsou lehké a nějakou dobu na zvládnutí si vezmou. Přiznávám že jsem u nich používal návod z YouTube, protože některé výzvy jsou poměrně vycucané z prstu a nikdy bych na podobné kombinace nepřišel. Co se ještě týče samotného designu úrovní, ten je parádní a každá úroveň má svoji vlastní identitu, avšak některé jsou o dost bohatší než jiné.

Co jsem zjistil, tak série je hodně populární pro svůj soundtrack, respektive mix písniček. Myslím že ani jednu skladbu jsem neznal, ale do pozadí se náramně hodí, nahodí správnou atmosféru. Některé jsem si oblíbil i pro poslech mimo hraní. 

Ve hře se nachází dost slavných, reálně působících skaterů. Jako neznalec jsem měl povědomí pouze o hlavní hvězdě Tony Hawkovi, ale po zkoumání ostatních (na internetu) jsem si hodně oblíbil Rodneyho Mullena, ostatní taky nejsou špatný. Každý z nich má ze začátku unikátně přidělené statisticky dovedností, někdo skáče výše, někdo lépe balancuje atd... Během hraní v jednotlivých arénách může hráč sbírat speciální body, za které lze potom vylepšovat statistiky, dokud nesesbíráte všechny a nevylepšíte statistiky na MAX u vašeho oblíbeného skatera. Po tomhle veškerém vylepšení, už samotný skateři působí pouze jako skin a nemají tu svoji vyjímečnost. Nikdo naštěstí nikoho nenutí do toho vylepšování, ale pro zdolání některých výzev se bez toho neobejde.

Body hře srážím hlavně za velice nepovedený, navíc politicky korektní editor postavy, kterou si hráč může vytvořit. Je zde na výběr z několika obličejů, které nejsou rozřazené mezi pohlaví a většina z nich vypadá, že by mohli být univerzální pro obě pohlaví. Není omezen ani výběr hlasu a tak mužská postava může znít jako holka a naopak. Ani tvar těla nelze upravit a i přes moje snažení v editoru, moje postava nevypadala dost mužně, jak bych si přál. Co se týče oblečení a prkna, výběr je hodně obsáhlý, některé si lze koupit v obchodě, některé se získají za plnění výzev.

Ohledně technického zpracování...hra běží na základní PS4 plynule, nepociťoval jsem pády snímků. Hru pohání Unreal Engine, takže grafika a vizuály jsou pěkné, ale ve skrytých mini lokacích mi vizuály přijdou někde rozmazanější. Ozvučení je taky v pořádku.

Dohráno v rámci Herní výzvy 2022 - 7. Hippokratova přísaha [„Dohraj hru, ve které se vyskytne lékař nebo zdravotnické zařízení.“] 

Odůvodnění: Ve hře se vyskytuje postava lodní doktorky Karin Chakwas. Dále se různě ve hře vyskytují automaty/zařízení pro doplnění lékárniček. 

Konečně jsem dohrál nějaký Mass Effect. Nejsem moc velký nadšenec do RPG her, ale tuhle hru jsem si užíval. Líbilo se mi hlavně vedení dialogů, výběr odpovědí a obecně ta volnost, kterou autoři do jisté míry nabízejí. Dále rozkazování svým společníkům (i když jsem toho využíval pomálu, spíše jsem je nechal dělat dle jejich uvážení). Celkově RPG prvky mě hodně bavili a starali se o ten hlavní prvek, který mě držel u hry. Včetně dobře napsaného příběhu a loru světa.

Akce byla fajn, ale moc záživná nebyla a byli části hry, které mě přišli poměrně otravné a zbytečně zdlouhavé, co se týče akce. K tomu se váže další problém. Hrál jsem Remasterovanou verzi, která má hodně špatný sound mixing, pokud hrajete z televizních reproduktorů. Střelba ze zbraní má úplně přemrštěnou hlasitost, řve to jako kráva. Ostatní zvuky jako chůze, otevírání dveří nebo jiné futuristické zvuky jsou tišší. Musel jsem si snížit hlasitost VFX do takové míry, že střelba už zněla poměrně normálně ale na úkor toho, že jsem skoro vůbec neslyšel ostatní zvuky jako chůze a další zvuky, které jsou samozřejmostí. Chvílemi jsem se cítil jako bych ohluchnul, když jsem skoro nic neslyšel a nehorázně mi to kazilo zážitek. Tomuhle se lze vyhnout, když máte nějaké sluchátka/headset. Já jedny mám, ale ze zdravotních důvodů jsem ho momentálně nemohl používat. Další věcí kazící zážitek, byli různé bugy, které sice nerozbíjeli hru a nebránili mi postupem (aspoň myslím), ale na Remaster verzi hry bych ocenil jejich absenci (ale je to EA, není se moc čemu divit).

Hlavní mise se skládali z průzkumu různých planet, což bylo hodně fajn a připadal jsem si jako ve Stargate (bez té brány). Bylo zde i pár planet, které nebyli povinné na průzkum, pro dohrání příběhu. Ty jsem kromě jedné nebo dvou neplnil, ale oceňuji snahu tvůrců o rozšíření herního obsahu. Vedlejší questy jsem taktéž občas plnil. Některé byli lepší, některé generičtější, ale díky povinnosti vedení různých konverzací s NPC, ať už kvůli získání dodatečných informací bylo fajn a dávalo to těm questům menší hloubku.

Postavy byli všechny dobře napsané a dokázal jsem si k nim udělat vztah. Pochválit musím i dialogy, které jsem už zmiňoval v superlativech výše.

V kostce, na hru z roku 2008 se jedná o hodně povedený titul. Bohužel se nejedná o kdovíjak kvalitní Remaster, ale hratelné to je a svůj účel to plní. Kdybych hrál originální titul, určitě bych hodnocení o takových 10 % zvýšil, takhle to je za mě jen na 70 %.

Dohráno v rámci Herní výzvy 2022 - 9. Vzkaz ze záhrobí ["Dohraj hru, ve které se vyskytují tzv. nemrtví (zombie, duchové, upíři, atd.)."] 

Odůvodnění (spoilerové): Ve hře se vyskytuje jedna záporná postava, která párkrát během příběhu zemře ale díky regeneračním schopnostem znovu ožije. 
 
Tvůrci udělali dobré rozhodnutí se po herní stránce vrátit zpátky ke kořenům série. Tedy k pomalému průzkumu lokace, řešení hádanek a neustálému boji o přežití. Poprvé se v rámci hlavní série přepne pohled do první osoby, což je druhé dobré rozhodnutí od tvůrců, hodně to dopomáhá navodit strach a hororovou atmosféru, nehledě o těch pár povedených jumpscarech, většina z nich mě nedokázala tolik vystrašit, ale dva nebo tři, u kterých mě hrklo u srdce se najdou.

Hratelnost je poměrně prostá ale dost zábavná. Funguje na principu prozkoumání celé lokace, sběr klíčových předmětů, řešení hádanek a u toho se zároveň nenechat zabít. Z minulých dílů se vrací správa inventáře, kombinování nebo zkoumání položek inventáře či skladování do beden. Nově lze nacházet sběratelské předměty ve formě mincí, které na určitých místech působí jako platidlo pro získání prémiových předmětů, které usnadní průchod hrou. Puzzlů jako klasických logických hádanek zde tolik nebylo. Hlavní náplní je sběr těch klíčových předmětů a jejich následné využití v postupu hrou, což neříkám že by nebyla zábava. Co se mi ale vyloženě líbilo, byli VHS kazety, které lze najít, na určitých místech pustit a fungují jako hratelné flashbacky jiných postav než Ethana, z nichž lze zjistit klíčové informace pro vyřešení budoucích hádanek, což je velice originální nápad (minimálně jsem ho jinde neviděl). Ohledně akce… Nepřátel zde nebylo mnoho, jejich variabilita byla hodně malá, což mě poměrně zklamalo, jistou náhradou byli sekce, kde mě naháněla jedna nesmrtelná postava, kterou nešlo porazit, maximálně tak na pár sekund omráčit a mezitím utéct nebo se schovat. To dodávalo takovou správnou beznaděj. Další náhradou mi byli souboje s bossy, které bych zařadil mezi ty lepší v sérii, byli poměrně prosté ale fungovali správně. Zbraní tu nebylo hodně ale byli rozmanité, silnějšího kalibru (brokovnice, granátomet), slabšího kalibru (pistole, různé nože), vyplatilo se šetřit municí, někdy jí bylo požehnaně, někdy ne a díky tomu došlo na intenzivnější střety.

Samotný příběh už na mě působil hůře. Byl natolik zajímavý, aby mě poháněl dopředu, ale v rámci série Resident Evil působil spíše jako spin-off, než jako hlavní díl. Chápu proč se tvůrci vydali tímhle směrem, ale toho napojení na univerzum na mě bylo moc málo.

Postavy nepatří k tomu nejlepšímu v sérii. Hlavní hrdina Ethan Winters ušel, ale nebyl nic extra. Spíše takovej generičtější hrdina. Jeho absence (ale vlastně neabsence) obličeje nevím jak moc pomáhá/nepomáhá se s ním ztotožnit. Vedlejší postavy už jsou lepší. Bakeři jako maniakální vidláci působí správně a jde z nich přirozený strach. Nejvíce jsem si ale oblíbil Miu Winters, manželku hlavního hrdiny, která je pohledná, chová se trochu podivně (avšak v rámci příběhu to je přirozené), je celkově sympatická a dle mě dobře napsaná postava.

Ještě musím vzpomenout grafiku a vizuály, level design a soundtrack. Hru pohání nový RE Engine, na PS4 jsou vizuály poměrně pěkné, snad jen pasáže na denním světle jsou poměrně hnus. Level design je povedený, stealth pasáže fungují, stejně tak akční, ve kterých jsem na nepřátele narážel často v malých prostorech, ale dodávalo to tomu správnou tíseň. Soundtrack moc zapamatovatelný není (krom hlavního songu), v rámci momentálního dění funguje na jedničku.

Celkově jsem si hru velice užil a doporučil bych ji všem fanouškům survival hororových her, ať už jsou nebo nejsou fanoušci série, i když samozřejmě fanouškům to řekne trochu více. Jednou bych si to chtěl zkusit projít ve VR, to by byl horor na nové úrovni.