>Kapitola 1. - Sandbox<
"No myslím, že sem hotový." řekl a spokojeně dosedl na záchodovou mísu jenž měla na sobě z nějakého důvodu přidělaná kolečka.
"Pochybuju že ti to pojede..." odmítavě namítl jeho skeptický kamarád, když se náhle ozval zvuk startujícího motoru.
"Uvidíme." odvětil na to a rozhodně se rozjel.
V následujících několika vteřinách mohl člověk uzřít prapodivný výjev, jehož absurdita tvořila trhliny v internetě. Triumfiálně se ohlédl na kamaráda ten se otočil a odplivl si "Já se na to můžu vy*rat!" načež se odpojil.

Garry's mod je praštěný. Garry's mod je kreativní. Garry's mod je zábavný. A hlavně - Garry's mod je o ničem a to není, vážení, výtka.
To, že v základní hře lze vstoupit pouze do sandboxového módu vůbec, ale vůbec nevadí, protože i v Single playeru se dá s různými utilitkami a nástroji hrát několik hodin a jen u umísťování postaviček do nejrůzněji bizarních výjevů a poloh je ohromná sranda. Všemu tomu dodávají na grotesknosti nástroje jako face poser, finger poser či resizer.
V podstatě má hráč k dostupnosti dvě základní zbraně pro sandbox - Physgun a Toolgun. Ta první slouží k určování polohy objektu a ta druhá je trochu více univerzální. Může slepovat, svazovat objekty, měnit jejich velikost, strukturu, texturu, fyzikální vlastnosti, přidávat kolečka, motorky, vznášecí články, vizuální efekty, raketové pohony a další. Díky tomu může člověk tvořit až surrealistická vznášedla, vozidla a jiné kreace, od pojizdné vany po létající mimino.

___________________________________________________________________________________
>Kapitola 2. - Stažitelný obsah<
"Je blízko. Já to cítím." syknul první mezi zuby a ohlédl se na druhého, který shazoval skleničky ze stolu a zkoumal, zdali se rozbijí.
"Ne. Nejsem. Jak si na to přišel." řekl nevinně třetí.
"Seš zticha." odvětil první a zkoumal periferním viděním okolí.
"Támhle je!" vykřikl druhý a začal honit s pistolí v ruce cosi malého po zemi.
"Je to za*raná hula panenka." Přidal se k němu i první.
K výjevu, který následoval, už by snad stačilo dodat jen hudbu ze starých filmů Charlieho Chaplina. Dva po uši ozbrojení vojáci honili po baru hula panenku. Groteskní obraz však přerušil výbuch - ne jeden, ale dva. To oběma došla trpělivost a hodili mezi barové židle granát. Třísky lítaly všude, stejně jako vnitřnosti prvního a druhého.
Ticho... A smích, uprostřed toho smetí se děsivým smíchem smála malá panenka v hula sukni, taková, jaká se dává na palubní desku auta.

O tom, že je stažitelný obsah velkým lákadlem Garryho módu, se nedá dohadovat. Prop Hunt, Trouble in Terrorists Town, Hide'n'Seek, Murder a mnoho dalších dělají z jednoduché modifikace zábavu na desítky hodin, tedy v případě, pokud máte kamaráda či dva se kterými hrát. Nemluvě o tom, že kromě herních modů si hráči mohou stáhnout mnoho dalších přídavků jako různé modely, postavy, mapy a další. Kdyby totiž nebylo stažitelného obsahu a možnosti modifikace, tak si Garry's mod nezíská takovou popularitu.
Pestrost modů, které hráči vytváří je nekonečná. A to je krása GModu. Originalita Prop huntu z něj činí neobvyklou a dlouho trvající zábavu a vytváří nejednu vtipnou situaci. Koneckonců ve hře kde je jeden tým převlečen za nejrůznější objekty na mapě a druhý se je snaží najít a zlikvidovat prostě musí zabavit i toho největšího suchara. Ale nejsou tu jen mody tým vs. tým, ale taky různé kooperativní příběhy nejrůznějších žánrů.

___________________________________________________________________________________
>Kapitola 3. - Bugy<
"Poutníci, složte své dary před mocného chodníkového boha!" uslyšeli hlas odkudsi zdola. Z dláždění na ulici na ně zírala pleška brýlatého muže.

Bugy... Kdo by to nečekal když se do hry vrtá tisíce hráčů a tvoří svůj vlastní, uživatelský, obsah. Za celou dobu hraní jsem narazil na nejrůznější, ale jsou dva, které se opakují a člověk se jim nevyhne. Tím prvním je ten, že člověk se zasekne v textuře, není třeba dalšího komentáře. Druhý je trošku komplikovanější - týká se výpadků textur a objektů, které jsou následně nahrazeny černofialovými čtverečky či nápisy error. Většinou je to chyba toho, že server nestáhl příslušné soubory a mapa se načetla bez nich a většinou se to týká objektů, které jsou buďto vytvořeny uživateli či jsou importované ze hry, kterou na počítači nemáte.
Přesto dokážou někdy pobavit a pokud máte fantasii ještě z toho vznikne legendární historka.

___________________________________________________________________________________
Abych to shrnul. Garryho mód je nenáročná zábava, když jste unavení, přepracovaní, nebo prostě nemáte přemýšlecí den. Nejlépe se hraje ve více hráčích, kteří mají smysl pro humor a neberou nic vážně.

"Děťátko, zachumlej se v postýlce,
A já ti povím báji.
O Lemurii, království ztraceném, a o dívce,
Jenž dočkala se slávy."

Child of Light je krásné. Je to jako poezie přenesená na akvarelový papír tím nejjemnějším štětcem a těmi nejlepšími vybranými barvami. Tohle okouzlující malé RPGčko kombinuje rozpité akvarelky s veršovanými dialogy a harmonickým soundtrackem (který sice v ničem nevyniká, ale hodí se ke hře dokonale) a celé to spojuje do jednoho klasického pohádkového příběhu. Tahle kombinace po dojmové stránce působí jednoduše čarovně a nemohla být pro hořkosladce laděný příběh vybraná lépe.

Jak už sem zmínil, dějová linie je jakousi klasickou šablonou pro pohádku, laděná spíše do lehce melancholické linie. Takový dojem tomu dodávají právě ony veršované dialogy, které mimochodem hrají neuvěřitelně hravou linii a osobně jsem se na každou dialogovou sekvenci velice těšil. Snad každá věta, která ve hře byla vyřčena, měla svůj rým a častokrát jsem se pousmál. Obzvlášť mě bavila občasná interakce mezi jednotlivými charaktery, které dodávali hře a postavám na živosti. Charaktery jako takové byli funkční a pro celkový vzhled hry byli zvoleny dokonale, ať už se jednalo o kontrastní duo šašků Rubelly a Tristise, všemocného třasořitku Finna, nebo prastarého ztraceného Golema.

Každá postava měla své vlastní originální vlastnosti, ale také schopnosti, kterými obohacovala partu. Schopnosti jako takové byli funkční, ale to samé se nedá říci o bojovém systému, který z nich vymačkal všechno dobré a pak to zahodil. Každý souboj se dal jednoduše vést obdobnou taktikou jako předchozí, jen stačilo sem tam vyměnit bojující postavu za jinou. Ne, že by boje byli tak příšerné - onen tahový styl obohatil o několik nových prvků - například časovou linii, kterou osobně považuji za skvělé vylepšení, nebo také o poletujícího Ignicula, světlušku, která během soubojů pomáhala, kde se dalo, ale i přesto toto zakčnění nakonec vedlo ke stereotypu tak typickému pro tento druh soubojů...

A se souboji se pojí i leveling, skilly a způsob jakým se přiřazovali, byl víceméně klasický a proto funkční, ale samotné levelování s takovým množstvím postav se snad už ani nedalo brát za zábavu a odměnu za náročný boj. Po každém souboji vám vyskočilo okénko, které hlásalo zvýšení úrovně někoho z družiny a přiznejme si, že v takové osmé kapitole, kdy už je každá postava na třicáté úrovni, to začne lézt na nervy.

Každopádně, i přes obě dvě zmíněné mouchy, je Child of Light řemeslně dobře odvedená práce a působí, stejně jako hry od Amanita design, jako umělecké dílo a doopravdy jím je. Skláním se před tvůrci, kteří měli nervy veršovat dialogy a dostat na obrazovky takovou rozpustilou grafiku. Snad jsem řekl vše co jsem chtěl, pokud ne, tak se omlouvám a Child of Light vřele doporučuji, jako chutnou oddychovku.

- Vlastněna Deluxe edice
- Komentář psán těsně po dohrání, tak možná proto působí tak chaoticky a plný dojmů

"Tady ani mapa nepomůže..." řekl jsem si, když jsem se objevil poprvé v úvodním hostinci a rozhlížel se kolem dokola a hledal někoho, kdo by mě vypomohl. Několikrát jsem tloukl hlavou o stěnu a párkrát jsem zakopl o židli, než jsem si všiml, že v té stísněné komůrce, která má být hostinec stojí hostinský...

Takovýhle vypadal můj začátek v Meridianu, když jsem si natěšeně vytvořil postavu mocného mága bojujícího za pravdu - Whirta. Proč natěšeně? Hra na mě vyvalila spousty možností, jakou si vytvořit postavu. První co mě v editoru zaujalo bylo vytvoření obličeje, následovali klasické možnosti v nastavení v základních skillech postavy, potom kouzla a bojové schopnosti. Těch možností bylo nespočet včetně toho, že si člověk mohl vybrat kouzla dobra a zla.
Byl to opravdu krásný začátek, dokud jsem nezjistil, jak těžké je hru ovládat a jak špatně se orientuje v malém okénku určeném pro zkoumání světa. "Nu což," řekl jsem si "to překousnu." a pokračoval jsem dál do dle návodu a zaposlouchal se do midového (ale opravdu půvabného) soundtracku. Míjel jsem ostatní hráče a koukal se na obstojnou grafiku. Jak jsem ve hře postupoval, tak jsem pronikal hlouběji do levelovacího systému, který se mi zalíbil stejně jako mnohá kouzla a atmosferická místa. A jak tak kráčel čas, přišla chvíle, kdy se kvůli inovaci zrušili evropské účty a já svého vymakance nemohl dál vylepšovat protože umřel kdesi v hloubi herních kódů...

Meridian 59 je první online RPG a svůj účel ve vývoji her splnilo, dalo základy tomuto žánru a něco používají MMORPG dodnes. Každopádně je to krásná hra s krásným světem a pěknou grafikou. 90%

"Taxikářem rychle a levně"
Abych pravdu řekl, tak jsem se ke hře dostal až osm let po jejím vydání a i přes to, že mě od ní dělilo osm let, tak mě její originální nápad naprosto vcucl do sebe. Jenže, jak už to tak bývá, tak originální nápad není vše, co drží hru nad vodou...

Hra obsahovala 69 úrovní, ale v nadšení a v chuti k hrán mě dokázalo udržet nanejvýš 40, protože hra se vlastně držela neustálého stereotypu (nalož - vylož - uhni pterodaktilovy). Pterodaktilové, potopa a podobné věcičky hru občas trochu okořenily a proto to nebyl pouhý boj o čas a díky tomu si možná hra dokázala pozornost udržet tak dlouho. Bohužel, jak už jsem psal, nadšení upadalo...

To ovšem dokázala zase zdvihnout hra pro dva hráče, která byla podobná singleplayeru. Hrát to se svým kamarádem byla mnohem větší zábava a člověk se opravdu pobavil a zasmál.

K pohodlnosti hry přispívalo ovládání, které bylo už klasicky jednoduché a praktické. Všechno tohle podtrhávala grafika která byla příjemně nakreslená a na svou dobu opravdu dokonalá.
A tak, když to vezmu z pohledu kdy byla hra vydaná a kdy jsem ji hrál já, tak ji můžu ohodnotit jedině kladně, protože hra, která osm let po vydání dokáže udržet svoji pozornost až do konce musí být opravdu dobrá - 85%.

Jetpack byla jedna z prvních her, které jsem jako dítě hrál a taky je to jedna velká krásná vzpomínka.

Hra byla jednoduchá, se spoustou levelů a jejich editorem. Možná se víc jak 100 úrovní může zdát na tak jednoduchý princip (sesbírej a konec) příliš, ale hra pokaždé vyrukovala s novou neohranou výzvou a tak jste mohli u hry strávit víc jak deset hodin (jak už psal JohnCZ).

Když člověka přestala bavit základní kampaň sedl si k editoru a mohl si hrát tak dlouho dokud mu z nesnesitelných zvuků nepraskla hlava. Ano! Musím říct, že by se hra bez těch svých zvuků obešla, protože když jste od počítače odsedly, tak se vám v hlavě ještě hodinu ozývalo "cink, cink, cink, cink, trrr, cink,..."

Ale zvuky nebyly jediným mínusem, který mě otravoval po celou hru. Občas jste se totiž jednou spletli a nemohli jste se z neustálého umírání v tom určitém levelu vymanit.

Každopádně ovladatelnost byla jednoduchá a bezproblémová, stejně jako grafika, která se mě nesmírně líbila (a to jsem nebyl žádný znalec).

Jetpack je zkrátka jednoduchá stará herní pecka - 90%.

Liero byla ve své době jedna z těch her, co byla nesmírně návyková zabíječka času. Pamatuju, jak sme se bráchama navzájem vraždily až nakonec vznikla v domě rvačka o to, kdo podvádí :)
Každopádně Mám na Liero strašně milé vzpomínky a to díky určitým zajímavým možnostem, které tehdá nebyly až tak ve zvyku.

1. Obrovský výběr zbraní a možností aplikovat je (např. Missle a její "oko" jak jsem tomu říkal já)
2. Hra dvou hráčů na jednom počítači (díky tomu jsme s bráchou měli hodně modřin :))
3. Možnosti nastavení hry (načítáni zbraní, co bude v balíčcích, atd...)
4. Tvorba map (na tom jsme se vyřádili)

Bohužel hra měla svoje neduhy, mezi ně patřila hra s bootem, který nebyl zrovna nejchytřejší a problémy se spuštěním.

Když se mi v roce 2002 Brány Skeldalu poprvé dostaly do rukou, tak se mi nechtělo věřit vlastním očím. Byla to Česká hra a ještě k tomu mého oblíbeného žánru! Vlastně to byla první česká hra, která si u mě získala velké sympatie. V Česku to byla opravu přelomová hra, ale ve světě to byl už jenom mírně nadprůměrný krokovací dungeon ze staré školy.

Nicméně hra měla svůj půvab, a tak prvních několik hodin mě neustále držela u počítače a nechtěla pustit. Poprvé, co jsem uslyšel intro, mi už něco říkalo, že příběh bude sice přímočarý, ale zato nabitý přímo kouzelnými místy, a tak to také bylo.
Skupina hrdinů, levelovací systém nebo hlad a žízeň byla běžná RPG rutina, ale to, co mě na hře při prvním pohledu uchvátilo byla krásná a jedinečná kreslená grafika, kterou jsem nikdy předtím v životě neviděl. Sice to nebyla žádná přelomová grafika, ale komixově nakreslení nepřátelé v sobě měli něco do sebe, co nedokážu vůbec popsat. Tohle všechno dokreslovala hudba o níž se sice nedá říci, že by byla nějak jedinečná, ale nebyla vlezlá, a když máte dobře navržené prostředí, tak to hudba jen podtrhne.

Další plus byl soubojový systém, který sice nebyl nijak akční, ale byl spíše o strategii na jednotlivé druhy potvor - na tuhle tohle kouzlo a na tuhle zbraň atd...

Po těhletěch bezmála patnácti hodinách následovalo tvrdé procitnutí, kdy si člověk uvědomoval, jak jsou dialogy špatně napsány a jak málo úkolů vlastně hra obsahuje. To však dění hry bylo téměř u konce a člověka k dohrání hry táhlo zjištění, jak ten přímočarý příběh vlastně dopadne. A to je právě to, co se mi u BS strašně líbilo - byl to neskutečný tahoun - když jste se cítily, že už nemáte chuť hrát, získali jste něco nového (člena skupiny, zbraň apod.), nebo se udála další část příběhu a tak dál... Jediné, co to možná podkopávalo byly dobře promyšlené, ale občas až příliš dobře promyšlené puzzle.

Brány skeldalu jsou hrou, na kterou jsem jako Čech pyšný a tak si díky tomu (a taky díky nostalgii a přiznejme si i díky tomu, jak byly zpracované) získaly (podle mě) spravedlivých 90%...