@
Fatality (30.04.2020 21:15): Odpovím zde na onen pocit vlastnění hry z diskuse o DRM Free
1. Jsem si plně vědom, že odjakživa byl vlastník ten, který vlastní licenci. Povolení hru hrát ti defakto i u zakoupených krabicovek dávala až registrace, kterou jsi musel vyplnit a poslat distributorovi produktu (samozřejmě to moc lidí asi nedělalo, v našich asi snad nikdo). A na tom se dodnes nic nezměnilo, nejsi vlastník, zaplatíš si právo to hrát.
2. Kdysi nákupem krabic, dnes bohužel jen nákupem na GoGu s DRM free, se stáváš vlastníkem originálky, na jejímž nosiči byla kopie hry a ty jsi tak získal možnost si ji kdykoliv nainstalovat a zahrát. Na GoiGu si zakoupíš data, která si můžeš stáhnout jak písničku na iTunes a záložní nosič si zvolíš sám. Takže oním vlastněním mám na mysli, že máš takříkajíc obrazně něco v ruce a můžeš si to s sebou vzít kamkoliv a kdykoliv nainstalovat na další a další stroj. Dokonce v rodině můžeš hru nainstalovat synovi, manželce, můžete hrát všichni. Hry se i půjčovaly, tady nebudu brousit do teorií, že ten, kdo si hru půjčil, neodeslal rgistrační formulář a tak nemá právo hrát. To je jaksi hráči volné, v ruce má originál krabici s hrou, kdo mu co může. Totéž platí pro hry přeprodávané. Sranda je, že jsem koupil na eBayi spoustu krabicovek s nevyplněným registračním formulářem a tak bych si klidně přeprodanou hru mohl zaregisatrovat na sebe.
3. Hry, které nejsou DRM Free - zaplatíš za ně stejně, ale platíš si jen jakousi doživotní výpůjčku, dokud ta půjčovna bude fungovat. Čili hru prakticky nemáš. Dáš 1500 za novinku na STEAMu, ale nakládání s ní je značně omezené oproti DRM free hrám nebo třeba kdysi originálkám na DVD, CD, nebo disketách. Je to jako s hudbou, na CD nebo iTunes dostaneš do rukou data, v případě Spotify si jen kupuješ zápůjčení dané hudby na daný moment.