Tom Clancy's Splinter Cell: Conviction

Série Splinter Cell pro mě byla jakýmsi posvátným ztělesněním toho, jak má vypadat nefalšovaná stealth akce se vším všudy, co má fanouškovi tohoto žánru nabídnout. To, že v mém případě k naplnění předchozích slov opravdu došlo, svědčí fakt, že jsem postupně zdárně proplul čtyřmi díly, které si ode mě zasloužily patřičnou chválu. Pokud si někteří vzpomenete na komentář ke čtvrtému dílu Double Agent, pak vám možná utkvělo v paměti moje závěrečné postesknutí, že se příliš na pátý díl netěším a že je otázkou, zda-li do něho vůbec půjdu. Již v té době mi bylo totiž známo, že koncept pátého dílu je výrazně odlišný od jeho starších "sourozenců", kde starého známého Sama Fishera ve speciálním špionážním obleku vystřídá ušmudlaný a zarostlý skorozabiják, který takřka zapomněl na styl tajného agenta, kterým byl tolik proslulý. A jaká je tedy realita? Vezměme to ale hezky od začátku.

Sam Fisher prošel v životě spoustou změn, shodou podivných okolností přišel o jedinou milovanou dceru a jeho mateřská organizace se stala jeho úhlavním nepřítelem. Proto se před našimi zraky neobjevuje ten známý Sam oblečený do speciálního obleku, jak jej máme všichni zafixovaného, nýbrž máme před sebou klasického chlapíka s drsným pohledem v klasickém civilním oděvu, který se snaží věcem přijít za kloub a učinit tak spravedlnosti za dost.

Pojďme tedy ke hře samotné. Začnu tradičně grafikou, kterou nezmiňuji náhodou. Přestože kvalita v předchozích dílech byla na velmi slušné úrovni, v Conviction je úplně jiná, ale zato je výborné kvality a řekl bych, že přímo pastvou pro hráčovy oči. Další změnou, která je v tomto případě velmi klíčovou, je herní styl. Pryč je přísně tajná akce, jejíž vyzrazení bylo jistou cestou do záhuby spočívající v nezdaru dané mise. Tady máte možnost takovou situaci vyřešit tak, že se prostě hrou prostřílíte, což je sice reálné, ovšem ne právě jednoduché, popř. přestřelku ukončíte útěkem a opětovným ukrýváním, čímž v podstatě stealth scéna začíná jakoby od začátku. Navíc si takovou scénu může hráč okořenit novými vychytávkami, které jsou naprosto perfektní a nad kterými jsem si doslova mnul ruce.

První z nich je zabití shora, které sice z předchozích dílů známe, ovšem zde má mnohem lepší vizuální efekt především v závěrečném doražení nepřítele, či úplně nově označování nepřátel určených k likvidaci, které lze v kratičké animaci odpravit střelnou zbraní v naprosté tichosti a především velmi pohotově a s bezchybnou přesností a účinkem. Tato schopnost ovšem není zadarmo, jelikož k jejímu dosažení je zapotřebí předchozího odstranění nepřítele jednou z tichých metod, takže je potřeba s ní přece jen tolik neplýtvat.

Je tedy jasné, že v Conviction je bohatě sklouben akční styl s tím tajným, který byl vždy největší doménou a prioritou celé série a pro svoji vysokou kvalitu se tak stal více než úspěšným zástupcem stealth žánru. Tato kombinace nemálo přispěla k faktu, že touto odchylkou dostal Conviction od kritiků ty nejcitelnější rány a jak jsem psal v úvodu, tak i já jsem proto k němu přistupoval velmi skepticky. Aniž bych chtěl jakkoliv předchozí díly degradovat, musím jednoznačně prohlásit, že pro mě je tento díl tím největším a nejsenzačnějším herním překvapením, ve které bych ani omylem nedoufal. Vše je tu totiž vytvořeno tak, jak jsem si v koutu duše představoval a vývojáři mi to opravdu splnili.

Ať už jsem tedy černou ovcí nejen na DH, pro mě je Conviction jednou z nejlepších herních pecek poslední doby, kterou jsem si maximálně užil a z jejíhož ukončení se pořád nemohu vzpamatovat. V poslední větě mohu tedy dodat jediné – díky brácho, lepší dar jsi mi dát nemohl. ;-)