PavelU
Kladl jsem si otázku, proč neexistují hry z ranku A Story About My Uncle, kterou považuji za fenomenální plošinovku, ale poté mi do cesty vstoupil problematický Doom Eternal, kde se hopsací pasáže nenechaly zahanbit a daly jasně najevo, jak to může vypadat. O nějaký ten týden později začnu dávat dohromady souhrnný seznam first person exploration games, jelikož mi to už přerůstá přes hlavu a je to opravdu neuvěřitelné. A pak to přijde, objevím hru The Free Ones, regulérní alternativku k té z roku 2014. Na Steamu nic, na Itch.io oficiálně zdarma. Stačilo stáhnout a rozehrát.
Prvotní nadšení je umocněno spuštěním hry, kde se vše zdá tak, jak má. Nic není jen neprůchozí dekorace bez pevné struktury, ale pokud hráč chce, na mnohá místa jej dovolí základní skok dostat. Dřevěné lešení s žebříky? Není problém, lezení po skálách, balancování na úzkých konstrukcích, skákání kamkoliv, kde to hráč vyhodnotí jako podnětné a ověřující jeho zákonitosti z jím vnímané reality, jíž reálně prožívá, než usedne k monitoru počítače. Ale obecně ty vlastnosti pohybu a přesunu hýří variabilitou a sympatičností jen tím, že mohu pozorovat herní alter ego, jak svou rukou používá získaný hák, s nímž se přichytává po překážkách a dává více četné skoky.
Prostředí oplývá typickými proprietami jeskyních komplexů a venkovních lokací, ať už za dne či noci. Příběh posouvají přehrávané video sekvence a konverzace s postavami. To slouží jako vodítko k dalšímu postupu. Uložení je zcela intuitivní a automatické, po chvíli absolvovaného úseku, čímž se není třeba obávat potíží. U nepříliš pravděpodobných kolizí s terénem nechybí i respawn, ať je se čeho chytit, když se nenadálé nesnáze vyskytnou. Jako engine to pohání osvědčený Unity, výborně zde držící svou reprezentaci na výši, a to díky vyspěle působícímu grafickému hávu. Zaujaly mě na lanech připevněné malé bedny, na nichž hrdina stál.
Čím více doby u hry trávím, tím je její fascinace o to zřetelnější a úkoly náročnější. Pojem vracečka dostane pádné obrysy tehdy, kdy přeskakuji na přidělaných bedýnkách v provaze, jezdících dvěma opačnými směry, a já musím neustále překonávat obě strany provazu, jinak spadnu do vody, vrátí mě to zpátky. A právě ten poslední krůček, doskočit správně na pevnou zem, představovalo enormní výzvu. Bedýnky totiž vyjížděly střídavě, a vzdálenost ideálního výskoku se stávala složitější. To hrálo nejvíce na trpělivost a mou píli. Skály, jak už bylo zmíněno, design na nich plně stojí. Mnohokrát mi usnadnily průchod hrou. Spouštějící skripty k posunu, když z vrchu skal, takzvaně mimo mapu, seskočím dolů, pracovaly naplno. Komplexní dílo.
Poklidně si tak chodím, skáču, prozkoumávám, rozjímám, uvědomuji si potenciál hry, ale co začalo pomalým tempem, to se neskutečně zrychlilo, provázky a bedýnky byly pouhými vzpomínkami na podstatu prožitých nočních můr, kterak se pokoušet o výzvu na jedoucích pásech, ke se slovu hlásil ptáček a jakési kolejnice, u nichž mi zprvu unikala míra herních mechanik. A opět to automaticky zběsile ukládalo, stačilo rozpohybovaný na maximum skákat v trajektorii jízdy. A já se kochal, kudy všude mě to vzalo, na procházku malebnými kulisami, kde klid je tou mou nejmenší starostí. Krásná kvetoucí zeleň. Ať už The Free Ones sakra zastaví a vrátí se nohama na zemi.
To je ale omyl. Schopnost létat, patřičná dynamika hry, stojící primárně na nezastavitelném principu stálého a variabilního pohybu, vyplývajícího ze samotné náplně těchto plošinovek. A proto musí mít vlaky co převážet a kde, a tudíž mít Theo i co na práci, mít po čem skákat, na co se přichytit. Je úplně jedno, že balancuje na úzkých prknech čnějících ze skály, že jich je asi čtveřice za sebou, že se tam dostal z oněch vlaků, že ho později čekalo stoupání na železničním uzlu, křížícího se navzájem. Jak je enormní provoz převážených surovin z tohoto velkého a tajuplného ostrova, kde uzřít pohled na měsíční svit je to, oč po té námaze stojím. Na vrcholcích.
Prvotní nadšení je umocněno spuštěním hry, kde se vše zdá tak, jak má. Nic není jen neprůchozí dekorace bez pevné struktury, ale pokud hráč chce, na mnohá místa jej dovolí základní skok dostat. Dřevěné lešení s žebříky? Není problém, lezení po skálách, balancování na úzkých konstrukcích, skákání kamkoliv, kde to hráč vyhodnotí jako podnětné a ověřující jeho zákonitosti z jím vnímané reality, jíž reálně prožívá, než usedne k monitoru počítače. Ale obecně ty vlastnosti pohybu a přesunu hýří variabilitou a sympatičností jen tím, že mohu pozorovat herní alter ego, jak svou rukou používá získaný hák, s nímž se přichytává po překážkách a dává více četné skoky.
Prostředí oplývá typickými proprietami jeskyních komplexů a venkovních lokací, ať už za dne či noci. Příběh posouvají přehrávané video sekvence a konverzace s postavami. To slouží jako vodítko k dalšímu postupu. Uložení je zcela intuitivní a automatické, po chvíli absolvovaného úseku, čímž se není třeba obávat potíží. U nepříliš pravděpodobných kolizí s terénem nechybí i respawn, ať je se čeho chytit, když se nenadálé nesnáze vyskytnou. Jako engine to pohání osvědčený Unity, výborně zde držící svou reprezentaci na výši, a to díky vyspěle působícímu grafickému hávu. Zaujaly mě na lanech připevněné malé bedny, na nichž hrdina stál.
Čím více doby u hry trávím, tím je její fascinace o to zřetelnější a úkoly náročnější. Pojem vracečka dostane pádné obrysy tehdy, kdy přeskakuji na přidělaných bedýnkách v provaze, jezdících dvěma opačnými směry, a já musím neustále překonávat obě strany provazu, jinak spadnu do vody, vrátí mě to zpátky. A právě ten poslední krůček, doskočit správně na pevnou zem, představovalo enormní výzvu. Bedýnky totiž vyjížděly střídavě, a vzdálenost ideálního výskoku se stávala složitější. To hrálo nejvíce na trpělivost a mou píli. Skály, jak už bylo zmíněno, design na nich plně stojí. Mnohokrát mi usnadnily průchod hrou. Spouštějící skripty k posunu, když z vrchu skal, takzvaně mimo mapu, seskočím dolů, pracovaly naplno. Komplexní dílo.
Poklidně si tak chodím, skáču, prozkoumávám, rozjímám, uvědomuji si potenciál hry, ale co začalo pomalým tempem, to se neskutečně zrychlilo, provázky a bedýnky byly pouhými vzpomínkami na podstatu prožitých nočních můr, kterak se pokoušet o výzvu na jedoucích pásech, ke se slovu hlásil ptáček a jakési kolejnice, u nichž mi zprvu unikala míra herních mechanik. A opět to automaticky zběsile ukládalo, stačilo rozpohybovaný na maximum skákat v trajektorii jízdy. A já se kochal, kudy všude mě to vzalo, na procházku malebnými kulisami, kde klid je tou mou nejmenší starostí. Krásná kvetoucí zeleň. Ať už The Free Ones sakra zastaví a vrátí se nohama na zemi.
To je ale omyl. Schopnost létat, patřičná dynamika hry, stojící primárně na nezastavitelném principu stálého a variabilního pohybu, vyplývajícího ze samotné náplně těchto plošinovek. A proto musí mít vlaky co převážet a kde, a tudíž mít Theo i co na práci, mít po čem skákat, na co se přichytit. Je úplně jedno, že balancuje na úzkých prknech čnějících ze skály, že jich je asi čtveřice za sebou, že se tam dostal z oněch vlaků, že ho později čekalo stoupání na železničním uzlu, křížícího se navzájem. Jak je enormní provoz převážených surovin z tohoto velkého a tajuplného ostrova, kde uzřít pohled na měsíční svit je to, oč po té námaze stojím. Na vrcholcích.
Daemon
Ultron
Malis
