Prey: Mooncrash je tak trochu smutný příklad toho, kterak vyšší nároky na hráče a snad až nekompromisně umělecký přístup k tvorbě videohry zamezil její větší popularitě. Málokterý hráč by dokázal oponovat tvrzení, že Prey je hrou roku 2017, přesto je zarážející, jak slabou odezvu a to i na zdejší databází her, má její plnohodnotný datadisk (dobře, tak „DLC“). Je trošku smutné, že na jednu stranu to plně chápu a na druhou stranu, jak se pokusím rozebrat níže, chápu, že pokud se soudruzi z Arkane Studios rozhodli zpracovat realistický únik pětičlené posádky expedice na Měsíci při zachování principů hry Prey, nebylo možné přistupovat na různé „user friendly“ kompromisy, které by mohly zhatit celé, jakési umělecké a originální vyznění hry/herní série Prey.
Budete postupně ovládat pět postav a s každou z nich byste měli najít únikovou cestu. Zatímco ty jednodušší cesty můžete využít s vícero postavami, tak naopak jsou postavy, které mohou uniknout pouze jedním způsobem. Aby to nebylo málo, jsou způsoby úniku, které vyžadují kooperaci více postav (jeden nahackuje, druhý opraví) a to vše pod neustálým časovým limitem. Samozřejmě i ten je relativní, neboť nacházením patřičných itemů můžete čas získávat (snižovat corruption level). Ve vaší cestě základnou na měsíci se budete často vracet, často budete začínat odznova, přičemž některé věci, které na základně uděláte, budete muset opakovat a jiné ne. Potvory se respawnují nejen poté, co umřete, ale také s tím, jak utíká čas a corruption level se zvyšuje. Abych tento chaos shrnul, tak tím asi nejméně populárním aspektem hry je procházení pořád těch samých lokací znova a znova plus zabíjení těch samých potvor znova a znova, obzvlášť když ta nejtěžší je hned na začátku (Moonshark). Respawn potvor je ale nutný, protože procházení prázdných lokací by bylo poněkud trapné. Taky bych měl asi zmínit, že pár drobností se v lokacích změní, např. tam, kde byly funkční dveře, tak najednou nejsou, ale v druhé straně místnosti je rozbité okno, tyhle detaily jsou fajn.
Nároky na hráče skutečně nejsou nízké, kromě klasického hledání cest, zesnulých členů posádky, kódů, karet vás pořád do zad tak trochu tlačí ten čas, což je zvláštní, protože hru jako Prey bych si já osobně prošel raději pěkně pomalu a užíval si atmosféru, než se pokoušel o speedrun. Je sice pravda, že pokud chcete procházet každý kout, hra vás odmění itemy, které corruption level snížují, ale zároveň nelze opomenout, že cesta se stává obtížnější. To samo osobě by nevadilo, kdyby hra umožnila ukládat, jenže to se, jak asi tušíte, neděje. Jednou umřete a musíte použít novou postavu, umřete i za další postavy a cesta se resetuje. Ne sice kompletně, některé věci zůstávají odemknuté, ale více méně všechny důležité itemy musíte sesbírat znovu. To je frustrující. Řekl bych, že je to spousta výborných nápadů, které však v souhrnu trošku nabourávají tu herní pohodu. Hra mě nefrustrovala těžkými přestřelkami, či náročnými úkoly, paradoxně jsem doplácel na nějaké ty drobné „human errory“, kterým vás však hra, při tolika věcech, na které musíte myslet, neustále vystavuje. Byly momenty, kdy jsem měl potřebnou výstroj/výbavu, vyvraždil jsem level a pak jsem někde upadl při šplhání na platformu a bum, anebo jsem se někdy překlikl a hodil si kinetic blast pod nohy – bum, jo a samozřejmě než jsem pochopil práci s časem, tak mi čas došel a bum. Všechno znova.
Level design je perfektní, prostředí je skvělé jako v Prey, ale abych charakterizoval ten rozdíl v hratelnosti, tak původní Prey vás motivoval ke šmejdění a tedy většímu množství času strávenému u hry tím, že jste nalézali nějaké cool věci, mohli něco sestavovat, vylepšovat se a tak nějak si výhru „pojistit“. Ergo metoda cukru. Prey: Mooncrash preferuje spíše metodu biče, šmejdit sem tam musíte, protože jinak se ven nedostanete a běda jak při tom něco poserete, to vás trest nemine. Přiznám se, na mě je to už dost náročné, já se spíš chtěl u hry odreagovat. Nedokážu ani říct, zda jsem ji tedy dohrál, když jsem utekl jen se 2 postavami z 5, ale hru jsem si prošel. Herní doba cca 15 hodin na DLC je více než velkorysá. Máte-li rádi System Shock a Prey, měli byste zkusit i Mooncrash, když už nic, tak je to opět originální přístup k videohře, který se v mnohém vrací do raných 90. let, tedy zlaté éry obtížnosti videoher. A to je vlastně správně.
Budete postupně ovládat pět postav a s každou z nich byste měli najít únikovou cestu. Zatímco ty jednodušší cesty můžete využít s vícero postavami, tak naopak jsou postavy, které mohou uniknout pouze jedním způsobem. Aby to nebylo málo, jsou způsoby úniku, které vyžadují kooperaci více postav (jeden nahackuje, druhý opraví) a to vše pod neustálým časovým limitem. Samozřejmě i ten je relativní, neboť nacházením patřičných itemů můžete čas získávat (snižovat corruption level). Ve vaší cestě základnou na měsíci se budete často vracet, často budete začínat odznova, přičemž některé věci, které na základně uděláte, budete muset opakovat a jiné ne. Potvory se respawnují nejen poté, co umřete, ale také s tím, jak utíká čas a corruption level se zvyšuje. Abych tento chaos shrnul, tak tím asi nejméně populárním aspektem hry je procházení pořád těch samých lokací znova a znova plus zabíjení těch samých potvor znova a znova, obzvlášť když ta nejtěžší je hned na začátku (Moonshark). Respawn potvor je ale nutný, protože procházení prázdných lokací by bylo poněkud trapné. Taky bych měl asi zmínit, že pár drobností se v lokacích změní, např. tam, kde byly funkční dveře, tak najednou nejsou, ale v druhé straně místnosti je rozbité okno, tyhle detaily jsou fajn.
Nároky na hráče skutečně nejsou nízké, kromě klasického hledání cest, zesnulých členů posádky, kódů, karet vás pořád do zad tak trochu tlačí ten čas, což je zvláštní, protože hru jako Prey bych si já osobně prošel raději pěkně pomalu a užíval si atmosféru, než se pokoušel o speedrun. Je sice pravda, že pokud chcete procházet každý kout, hra vás odmění itemy, které corruption level snížují, ale zároveň nelze opomenout, že cesta se stává obtížnější. To samo osobě by nevadilo, kdyby hra umožnila ukládat, jenže to se, jak asi tušíte, neděje. Jednou umřete a musíte použít novou postavu, umřete i za další postavy a cesta se resetuje. Ne sice kompletně, některé věci zůstávají odemknuté, ale více méně všechny důležité itemy musíte sesbírat znovu. To je frustrující. Řekl bych, že je to spousta výborných nápadů, které však v souhrnu trošku nabourávají tu herní pohodu. Hra mě nefrustrovala těžkými přestřelkami, či náročnými úkoly, paradoxně jsem doplácel na nějaké ty drobné „human errory“, kterým vás však hra, při tolika věcech, na které musíte myslet, neustále vystavuje. Byly momenty, kdy jsem měl potřebnou výstroj/výbavu, vyvraždil jsem level a pak jsem někde upadl při šplhání na platformu a bum, anebo jsem se někdy překlikl a hodil si kinetic blast pod nohy – bum, jo a samozřejmě než jsem pochopil práci s časem, tak mi čas došel a bum. Všechno znova.
Level design je perfektní, prostředí je skvělé jako v Prey, ale abych charakterizoval ten rozdíl v hratelnosti, tak původní Prey vás motivoval ke šmejdění a tedy většímu množství času strávenému u hry tím, že jste nalézali nějaké cool věci, mohli něco sestavovat, vylepšovat se a tak nějak si výhru „pojistit“. Ergo metoda cukru. Prey: Mooncrash preferuje spíše metodu biče, šmejdit sem tam musíte, protože jinak se ven nedostanete a běda jak při tom něco poserete, to vás trest nemine. Přiznám se, na mě je to už dost náročné, já se spíš chtěl u hry odreagovat. Nedokážu ani říct, zda jsem ji tedy dohrál, když jsem utekl jen se 2 postavami z 5, ale hru jsem si prošel. Herní doba cca 15 hodin na DLC je více než velkorysá. Máte-li rádi System Shock a Prey, měli byste zkusit i Mooncrash, když už nic, tak je to opět originální přístup k videohře, který se v mnohém vrací do raných 90. let, tedy zlaté éry obtížnosti videoher. A to je vlastně správně.
