Po rozšiřování herních obzorů s Nintendem Switch, jsem si pořídil původního Game Boye DMG a k tomu pár kultovních her, mezi nimi i tento launchový titul. Chtěl jsem si hru užít stejně jako před 35 lety, odehráno tedy bez emulátoru a na původním displeji (tedy jen za dne, nejlépe venku). Super Mario Land je na dnešní poměry kratičká hra (i v porovnání s navazujícími hrami na GB) o délce do půl hodiny. Stejně jako bylo na tehdejší dobu zvykem, délka se vyvažuje krutou obtížností. Dokončení zabere hodně neúspěšných pokusů, povedlo se mi dosáhnout na GAME OVER možná tak na 10. pokus, po půl roce od prvního pokusu. Nicméně pocit z vítězství byl stejně příjemný jako když jsem za Alyx setřásl Jeffa.

Jak se hraje Mario asi nemusím představovat. Umí skákat, sprintovat, zašlapovat, rozbíjet, sbírat mince, lézt do trubek, občas střílet, ale také padat do propastí, lávy a umírat při jakémkoliv kontaktu s nepříteli. (Pokud jste však předtím nesebrali houbičku, které je ale alespoň ze začátku docela těžké najít).

Velká část úspěchu tkví v tom si co nejdéle udržet "květinkového" Maria, který umí střílet, pak je hra relativně jednoduchá. Ale jakmile jednou zemřete, získat květinku zpět může být problém. Hru se dá dokončit jedině tak, že se postupně naučíte, kde se nachází který bonus, jak vyzrát na stále nebezpečnější nepřátele a jak nejlépe projít jednotlivé tuhé pasáže. Na ukládání zde zapomeňte, stejně jako na nějaké "zkratky", každý pokus musíte jít pěkně od začátku. Ke konci jsem tedy do posledního světa vstupoval bez ztráty kytičky a s nasyslenými 30 životy a doufal, že to už tentokrát opravdu bude stačit.

Pár much by se dalo vytknout, ale chápu, že v té době byl hlavní limit hardware. Podle mě i je to po tak dlouhé době stále zábavná hra a mohu doporučit všem, kdo si chtějí odpočinout od moderních her. Neuvěřitelné, kolik toho autoři tehdá nacpali do pár desítek kilobajtů.