Pro mě osobně je Severance: Blade of Darkness propracovaným simulátorem kontaktních soubojů a zároveň jedna z nejlepších her svého žánru. Hlavně díky výborné zábavě, pramenící ze zabíjení, častého adventuření nebo zlepšování skillů některé ze čtyř hratelných postav, v mém případě to byla amazonka Zoe.
Ačkoli se víceméně jedná o klasicky zpracovanou third-person akci, unikátní na ní je zejména míra brutality a její vizuální pojetí. Krev stříká, hlavy, ruce a nohy lítají, sečné zbraně tedy odvádí svou práci dokonale. Vlastně mi to přišlo brutálnější a syrovější, než v leckterých FPS hrách, kde si mnohdy krve ani pořádně nevšimnu. A pak také další prvek, důraz na komplexnost jednotlivých soubojů.
Kdy každý nepřítel jde zneškodnit mnoha způsoby, ať už jedním nebo více švihy, řezy či některými z komb. Tohle vše určovalo i obtížnost momentálního souboje a schopnost hráče se dobře přizpůsobit situaci, aby se mu podařilo souboj zvládnout. Za sebe říkám, že jsem měl nesčetněkrát potíže nad někým zvítězit.
Nicméně šlo to i zběsilým mačkáním určených kláves, pobíháním všude, kde se dalo a bojováním s co nejnižším počtem protivníků. Jelikož na mou postavu útočili často ve větším počtu, o to větší pocit satisfakce se následně dostavil, a co teprve po udolání nějakého bosse, popř. obtížnějšího protivníka! To nebylo výjimkou ani hlasité zařvání, že se mi je podařilo dát, mé emoce se tak projevovaly při hraní naplno, ať už se jednalo o ty kladné nebo záporné.
V neposlední řadě oplývala každá úroveň i řadou odpočinkových částí, jako vystřižených z Tomb Raidera. Mnou taktéž docela oblíbených. Ono utíkat před valícím balvanem, hledat klíče, svitky, tlačítka, dveře a podobně, má vždy něco do sebe. Zvláště jsou-li jednotlivé levely v kouzelných prostředích, dodávajících hře výbornou dobovou atmosféru jejího zasazení do dávných věků. Bez těchto věcí by se jednalo jen o bohapustou řežbu, takhle nechybí pěkné cut-scény a příběh zdůvodňující počínání herního avatra. A proto na tento počin často vzpomínám a říkám si, jak skvělé by bylo, kdybych takových her měl dohráno víc.
A i proto o něco starší Rune přišla na řadu hned po dohrání této řežby z roku 2001.
Ačkoli se víceméně jedná o klasicky zpracovanou third-person akci, unikátní na ní je zejména míra brutality a její vizuální pojetí. Krev stříká, hlavy, ruce a nohy lítají, sečné zbraně tedy odvádí svou práci dokonale. Vlastně mi to přišlo brutálnější a syrovější, než v leckterých FPS hrách, kde si mnohdy krve ani pořádně nevšimnu. A pak také další prvek, důraz na komplexnost jednotlivých soubojů.
Kdy každý nepřítel jde zneškodnit mnoha způsoby, ať už jedním nebo více švihy, řezy či některými z komb. Tohle vše určovalo i obtížnost momentálního souboje a schopnost hráče se dobře přizpůsobit situaci, aby se mu podařilo souboj zvládnout. Za sebe říkám, že jsem měl nesčetněkrát potíže nad někým zvítězit.
Nicméně šlo to i zběsilým mačkáním určených kláves, pobíháním všude, kde se dalo a bojováním s co nejnižším počtem protivníků. Jelikož na mou postavu útočili často ve větším počtu, o to větší pocit satisfakce se následně dostavil, a co teprve po udolání nějakého bosse, popř. obtížnějšího protivníka! To nebylo výjimkou ani hlasité zařvání, že se mi je podařilo dát, mé emoce se tak projevovaly při hraní naplno, ať už se jednalo o ty kladné nebo záporné.
V neposlední řadě oplývala každá úroveň i řadou odpočinkových částí, jako vystřižených z Tomb Raidera. Mnou taktéž docela oblíbených. Ono utíkat před valícím balvanem, hledat klíče, svitky, tlačítka, dveře a podobně, má vždy něco do sebe. Zvláště jsou-li jednotlivé levely v kouzelných prostředích, dodávajících hře výbornou dobovou atmosféru jejího zasazení do dávných věků. Bez těchto věcí by se jednalo jen o bohapustou řežbu, takhle nechybí pěkné cut-scény a příběh zdůvodňující počínání herního avatra. A proto na tento počin často vzpomínám a říkám si, jak skvělé by bylo, kdybych takových her měl dohráno víc.
A i proto o něco starší Rune přišla na řadu hned po dohrání této řežby z roku 2001.
The Free Ones
Pro: Souboje, brutalita, výzva z toho vyplývající, atmosféra a pěkná grafika.
Proti: Trochu vyšší obtížnost, ovládání a občasné bloudění v úrovních.