Pro pohodlnější navigaci i přístup k pokročilým funkcím Databáze-her.cz doporučujeme povolit si ve svém prohlížeči JavaScript.

Poslední komentáře

DAVE THE DIVER

  • PS5 95
Co se stane, pokud smícháme 2,5 D subnauticu a farmville? Co vzít to nejzábavnější z obou a přetvořit do jediného titulu.

Dave - potápěč, hlavní postava sedící na pláži, popíjejíce koktaily, když z nenadání se ozývá starý přítel Cobra. Seznámí nás s nápadem otevřít sushi restauraci, kdy my budem zajišťovat ryby lovem v Blue Hole (skutečně existující velké mořské jeskyně, kdy jejich voda je často směsí mořské a sladkovodní).
Dave si vezme vybavení a na lodi spolu s Cobrou se sám ponoří do hlubin Blue hole. Zde začíná naše hlaní činnost, kterou je lov ryb. Podvodní prostředí je velmi rozmanité, proto ze začátku začneme lovit za pomoci harpuny. Průzkumem nalézáme zbraně, které napomáhají se zabitím, uspáním větších i menších ryb.
Ryby jsou členěny dle velikosti, a tak zde nalézáme druhy, které lze jednoduše vzít, kdežto ty větší, jako jsou žraloci, z nichž jen odebíráme maso.

Lov je ohodnocen systémem hvězd, jedna hvězda znamená, že ryba byla zabita a tak dostáváme pouze 1 kus masa. Dvě hvězdy značí ulovení za pomoci harpuny, kdy získáme 2 kusy masa. Tři hvězdy získáme uspáním a sebráním živé ryby, tím maximální počet masa tj. 3kusy.
Samotné ryby jsou zařazeny do ranků, které značí jejich úroveň. Úrovně jsou na šklále od 1 do 9.
Během průzkumu se střetneme i s několika bossy. Tyto souboje jsou náročné a často vyžadují lepší vylepšené zbraně.
Na lodi máme možnost měnit zbraně, po seznámením s Dustym, lze získat blueprinty a vyrábět zbraně.
Ve hře nalezneme možnost vylepšení vybavení. Mezi vybavení se řadí, vzduchová bomba - zvyšování kapacity vzduchu; podvodní schránka - vyšší množství hmotnosti ryb a vybavení; harpuna - zvýšení základního poškození; potápěčský oblek - dosažení větší hloubky a nůž - navýšení poškození.

Pro přepravu větších kusů ryb se nám v průběhu hraní otevře podvodní dron a past na kraby/humry. Ten lze v začátcích využívat jen jednou, kdy po dosažení maximálního vylepšení, lze využít až 3 krát.

Během dne nalovíme ryby, pokud není vyžadováno nočního lovu, ten se odemkne po získání podvodní baterky, kdy lze lovit i v noci. Ve většině případů však budeme večer trávit v restauraci.
Cobra nám představuje svého přítele Bancha, který je sensei přípravy sushi. Ten nás uvede do tvorby jednotlivých porcí, které lze vylepšovat. Zvyšování úrovně porce, znamená získat více peněz za porci a navýšení chuti.
Po vylepšení porcí, které je tvořeno nalovením určitého počtu ryb. Porce jsou připraveny a tak nás čeká tvorba menu, kdy počet porcí je odvislé od hodnoty restaurace.
Hodnocení je tvořeno pěti úrovněmi - bronzová, stříbrná, zlatá, platinová a diamantová.
Tyto úrovně mají vliv na počet hostů, kteří vás navštíví za jednu noc (Doporučuji si zjistit počty, aby jste zbytečně nevyhazovali porce).
Z počátku budeme obsluhovat celý bar pouze sami, avšak to bude pouze do návštěvy prvního vip hosta, kdy po splnění žádosti o speciálního jídla, nabídne svoje služby jakožto manager. Tím dojde k možnosti náboru obsluhy, tím je myšleno jak kuchařů, číšníků tak i zaměstnanců vysílaných pro získávání příměsí do jídel, jako jsou miso, curry, sojovka, sůl atd.
Hra obsahuje několik eventů, jsou mezi nimi návštěvy VIP hostů, kdy připravujeme speciální jídla, souboje kuchařů, kdy se pomocí miniher účasníme přípravou a závěrem tématické večery. Témata se mění a tak jsou hlavním motivem tuňáci, žraloci, krvety či okurky.

Díky VIP hostů dochází k otevření farmy a chovu ryb. Tudíž si budeme pěstovat zeleninu a posléze i ryby.
Chov ryb je mi i po více než 80 hodinách ve hře záhadou, jak dochází k zisku jiker, které jsou potřeba k získání minimálně dvou ryb k jejich množení. Získávání jiker působí velmi nahodile.

Mechanika lovu je triviální, připlaveme a harpunujeme, avšak lze pouze lovit do levé a pravé strany do určitých úhlů. ty jsou v rozmezí +70 až -70 stupňů, takže lovit rybu, která je nad námi či pod námi je nemožné. Ovšem to je asi má jediná vítka, která mi ve hře vadila, nicméně se dá na ni zvyknout.
Samotný lov rozličnými hroty harpuny, které mají uspávací, elektrizující, jedový, poškozující či popalující
(popálení ryby pod vodou? Ano, opravdu lze popálit rybu).

V mém případě jsem hral ps5 verzi, která má podporu ovladače dualsense ,a proto zvuky lovení a plavání jsou implemntovány přímo do reproduktoru ovladače, což je super jen do momentu, kdy jste v konverzaci s přáteli, kdy zvuky ostatní přehlušují, toto lze eliminovat použitím sluchátek.

Hra je neskutečně návyková a strávíte u ní opravdu velké množství hodin, které jsou zábavné, avšak po získání většiny vylepšení na maximální level a nechytání všech ryb na tři hvězdy (Dokončení všech ryb otevře přístup k tajnému bossovi Lusca)

Do hra je aktuálně dostupné Dredge DLC, které je zcela zdarma. V něm lovíme v noci v mlze zmutované ryby, které později večer připravujeme speciálním hostům v kápích. zbytek ryb od nás posléze vykoupí tajmná kapitánka lodi.
V květnu 2024 vychází rozšíření Godzila.

Osobně jsem si hru velmi užil a musím ji opravdu doporučit všem, kteří si rádi zahrají cokoliv jiného.

Platina: 50-60 hodin

Pro: Vysoce návykové, multi-managment, bezplatné DLC

Proti: Žrout času, úhly lovu

+2

Kathy Rain

  • PC 75
Další pixelová adventura, která může překvapit, ale pro to aby byla opravdu jednou z těch velkých adventur jí chybí mnoho.

Musím ale uznat, že tak do půlky hra opravdu odsýpá. A to díky tomu, že ve hře není úplně tolik lokací a nejsou ani nikterak rozsáhlé, proto ve hře není dvojklik na rychlý přesun postavy, aspoň teda mne se to nepodařilo vyvolat. Někdo to může vidět jako zápor, ale mne to nevadilo. Díky tomu i hra patří mezi takové ty jednodušší adventury, které vás zas úplně tolik nepotrápí, i když pár puzzlů mohou být ošemetný.

Pixelová grafika se opravdu vyvedla a tohle jsou přednosti, které dokážou potěšit. Ale ten příběh. Ze začátku se to vyvíjí opravdu slibně, ale jakmile se do toho začne motat mystično a takový prvky, tak mne to spíše zmátlo a hra mne začala celkem nudit. I když námět vypadal slibně, to provedení se už moc nepovedlo a ke konci už hra opravdu je zvláštní a tahle část mne fakt nebavila. Občas i to chování postav nebere moc hlavu a patu. Ale jasně, snaží se to o určité napětí, ale jde to i lépe.

Každopádně na jedno zahrání je to fakt v klidu adventura. Určité pasáže a prvky by se mohli zalíbit, ale za tu cenu určitě najdete lepší adventury.

Pro: pixelová grafika, Kathy, začátek hry má dobrý spád a námět

Proti: zakončení hry, mystický prvky, občasné chování postav a dialogy, vyšší cena na úkor délky hry, některé puzzly

+5

The Artful Escape

  • PS5 70
Zprvu jsem měl z The Artful Escape trošku rozporuplné pocity. Hra začala zajímavě, ale než se pořádně rozjela, chvílemi se mi táhla a trošku jsem se i nudil. Jakmile ale začne hrdina putovat po roztodivných planetách, začne ta pravá hudební zábava. I tak jsem měl ale místy pocit, že by určité pasáže mohly být kratší.

Největší klad hry je jasný - audiovizuál. Některé scenérie jsou v kombinaci hudby, grafiky a animace naprosto dechberoucí , v těchto momentech mě hra strhla a nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Psychedelické barvy, prostředí plné fantazie a prapodivných tvorů, do toho parádní kytarové riffy, v tomto hra naprosto exceluje.

Příběh o hledání sebe sama je lehce praštěný a chvíli mi trvalo, než jsem mu přišel na chuť. Trošičku mi přišel jak nějaká muzikálová epizoda Rick and Morty, ale bez šíleného humoru. Hudební minihry jsou jednoduché, ale i tak jsem to občas zmastil. Ale žádný postih za to není, prostě opakujete, dokud to nevyjde tak jak má.

Za zmínku stojí také povedený dabing, okořeněný o zvučná hollywoodská jména, jako Mark Strong, Lena Headey nebo Jason Schwartzman.

Nakonec tedy velmi fajn hra. Má své silné momenty, jen z hlediska gameplaye se mi občas ale lehce táhla. I tak určitě stojí za zahrání.
+7

Blasphemous 2

  • PC 75
Sequel Blasphemous začal velmi slibně. Ze začátku jsem měl pocit, jako by v původní hře jen někdo opravil ovládání a dal přede mě director's cut verzi původní hry. V podstatě u všeho, co jsem v komentáři k první hře kritizoval, došlo v Blaphemous 2 ke změně k lepšímu. Byly opraveny katastrofální hitboxy, lepší platforming (čemuž prospělo přidání double-jumpu a dashe), lepší rozmístění checkpointů, naprosto prdelní systém fast travelu byl nahrazel systémem, který funguje. K tomu všemu zůstává originální stylizace, krásný pixelart, jímavá hudba a lehce přístupnější příběh. Hned po prvních pár hodinách bych pořád ještě dával 100%, jenže pak se dostavily již tradiční symptomy sequelů.

Ten nejtradičnější bolí nejvíc. Sequel musí být zaručeně delší a větší, aby byl lepší. Chyba. A na Blasphemous 2 to jde ohromně znát. Od poloviny hry jde vidět, jak se s každou další lokací zhoršuje level design, prostředí přestává být zajímavé a začínají se opakovat ty samé skupiny nepřátel, pouze v nových elementálních variacích. Na elementálních atributech je nakonec hodně založen i celý souboj a systém obrany, což mi přijde jako zbytečný krok kamsi do prdele, a celý systém korálků na růženci se tím redukuje na primitivní +30% fire resistance hovadinu. Zajímavější atributy tu sice nahrazují náboženské figurky, patroni chcete-li, se kterými jdou vytvářet různé kombinace se zajímavějšími bonusy, což je sice fajn, ale působí to jako zbytečná nástavba již funkčního systému z první hry. Bohužel, s pokračováním vzaly za své taky soulslike questy z prvního dílů, které jsou tu hodně zjednodušené a většina z nich je redukována na collectible fetch-questy. Škoda.

Kolem a kolem, Blasphemous 2 se mnohem lépe hraje, celkově se jedná o lepší metroidvanii, ale hra ztratila něco ze svého syrového kouzla prvního dílu, ve kterém kupodivu dělá některé věci lépe.

Pro: Gameplay, příběh, game design, španělšký dabing

Proti: Level design, questy

+6

Assassin's Creed Origins

  • PC 85
Série AC po ne zrovna vyvedeném Syndicate už nutně potřebovala restart. Ubisoft si toho byl dost dobře vědom. Jenže jak to udělat a kam hru zasadit? Na první otázku přišla jednoznačná a razantní odpověď od kolegů z Polska. Odpověď na druhou otázku už pak byla pro Ubisoft mnohem jednodušší - přeci jen pro ně vytvořit krásný svět se skvělou atmosférou nebyl nikdy problém a tak stačilo jen vyslyšet fanoušky, kteří po Egyptě volali docela masivně už od dob prvního dílu.

Dosud jsem všechny předchozí díly prošel s kombinací K+M. Zde jsem se však rozhodl přejít na gamepad. Hlavním důvodem ale nebylo to, že bych měl pocit, že je hra dělaná primárně na gamepad (i když pravděpodobně je). Tím důvodem bylo, že jsem si chtěl vyzkoušet hraní z pohodlí sedačky ve 4K na své 65 palcové OLED televizi (pro konzolisty standard). A z vizuálního hlediska jsem nemohl udělat lépe - hra vypadá naprosto skvěle, režim HDR tu funguje výborně a syté barvy a skutečná černá OLED panelu to všechno jen dokonale podtrhují. Po tomto se mi bude jen těžko vracet zpět ke svému LCD IPS hernímu monitoru.

Mým hlavním herním zážitkem z Origins se tak z velké většiny stalo kochání se krásami starověkého Egypta. A úplně nejlepší feeling jde ze hry pokud zpomalíte na chůzi a kamera se pak do pár sekund přiblíží a vyvolá tím skvělou imerzi. Všechno ostatní se tím tak trochu upozadilo. Musím však uznat, že po letech do série opět přišel sympatický protagonista a příběh jako takový má dostatečný spád. Příklon více k RPG a s tím i změna soubojového systému myslím také prospěla. Vedlejší questy už má konečně smysl dělat, zde ale Ubisoft v oblasti writingu pořád značně pokulhává za CD projektem.

Na tuhle více než 80 hodinovou exkurzi do Egypta rozhodně jen tak rychle nezapomenu. Než jsem se do hry pustil, říkal jsem si, co já v té poušti budu dělat a čím se tam budu kochat, neboť sledovat duny a velbloudy se mi určitě rychle omrzí. Origins toho nabízí ale daleko více, prostředí jsou dostatečně proměnná a v poušti jsem se paradoxně ani příliš moc za tu dobu nezdržoval.

Ubisoft zde opět dokázal, že světy jako dělané pro virtuální turistiku mu jdou náramně. Navíc k tomu přidal i díky silné inspiraci třetím Zaklínačem spoustu dalších skvělých prvků, které jinak dříve dělal spíše průměrně a v rámci série už působily zastarale a nudně. K dokonalosti celkového zážitku tomu chybí už jen něco jako duše, tím myslím především kvalitnější writing, který v člověku dokáže vzbudit emoce a co nepůsobí tak strojově a ploše.

Pro: audiovizuální zpracování, mnoho novinek a vylepšení k oživení série, Egypt

Proti: klasické neduhy Ubisoftu ovšem naštěstí v menší míře, průměrný writing, málo emocí

+15

The Indigo Disk

  • Switch 60
Rozloučení s hodně rozpačitou érou Scarlet/Violet dopadlo... tak nějak napůl.

Zatímco u obdobně '(m)eh' Sword/Shield bylo závěrečný DLC (Crown Tundra) celkem jednoznačně nejlepší částí celý generace, u Indigo Disku tenhle dojem bohužel nemám - část věcí se povedla, část je furt 'same old Scarlet/Violet se všema mouchama'.

Co se povedlo?
1) Stejně jako u základních her závěrečná část v Area Zero. Hra vám tentokrát povolí mounta, ale částečně omezí vaši svobodu - a finální dungeon je rozhodně nejzvládnutější co se týče určitýho challenge (nemůžete vyšplhat všude, když slítnete do díry, postup se resetuje; a i pár secretů je velmi slušně schovanejch!). Finální souboj s Terapagosem je celkem pastvou pro oči a vydařeně kombinuje naskriptovanej scénář a volnost, plus neustálý Terapagosovy proměny, kdy ani zkušenej hráč jako já moc netušil, co se to vlastně děje - výborně! A stejně jako u originálního Area Zero - s tlupou kámošů je poké-dobrodružství zkrátka zábavnější!)

2) Určitej challenge (byť ani zdaleka ne dokonalej - viz negativa) - všechny bitvy s trenéry v Teráriu jsou po vzoru competitive scény (VGC) Double Battles a autoři si tentokrát opravdu dali záležet s různými komby, vytuněností a itemy. Velkým zlepšením je v tomhle i nová 'Elite Four' a 'Champion' - týmy jsou silný, každej pokémon má předmět.

3) League Club - místnost, která se dá sice velmi přednastaveně, ale přesto hezky tunit a můžete si sem zvát trenéry. A v tomhle bodě si Gamefreak dal záležet na detailech - Gym Leadeři se často zakecaj s jinýma postavama a celkově to působí hezky a organicky. Taky je tu věc jménem 'Item Printer', do který můžete strkat pokémonní "suroviny" a vypadávaj náhodný items - pro aktivnější hráče naprostá NUTNOST - jakmile vyboostíte na maximum, dá se na tomhle pohádkově zbohatnout a dokonce i jednoduše získat jinak těžce vzácný Apricorn pokébally.

4) Pár novejch paradox potvor plus dvě zbrusu nový evoluce (a přinejmenším design Hydrappla chválim!)

5) Lítání s mountem jako odměna pro úplnou endgame. Je to pomalý (ale co ve Scarlet/Violet neni), ale funguje to.

6) Docela se povedly úkoly Elitní Čtyřky - hlavně pokékvíz testující vaše znalosti poké-přírodopisu je zhotovenej opravdu hezky.

Co se nepovedlo:
1) Stále to běhá naprosto nepřijatelně příšerně a vypadá až na výjimky (Terapagos a celkově některý bojový efekty) jen těžce průměrně.

2) Gameplay v Teráriu je v 95% furt děsně monotónní ježdění na mountu a sbírání bordelu na zemi. Pokud máte odemčený veškerý schopnosti mounta, prakticky absentuje jakákoli challenge - všude jednoduše vyšplháte, do všech potvor stačí jednoduše vrazit, takže tak nějak... jezdíte, sbíráte a kompletujete Pokédex, ale mozkový buňky vám u toho dost odumíraj a opravdovýho vzrušení je pramálo. (Na chvilku jsem zajásal, když jsem objevil starou známou Chargestone Cave z Black/White - jenže tam ty elektrický krystaly sloužily k puzzlům, tady nedělaj vůbec nic a jedinym 'challengem' v jeskyni je neztratit se).


3) Co se vytuněnosti jsou NPC trenéři tentokrát snad nejsilnější, co kdy byli... jenže pokud máte pro účely Raids zásoby Pokémonů na Levelu 100, rozdíl svaceti levelů zajistí, že je to v 98% případů stejně úplnej šumák (pro jistotu posté dodávám, že nutnost 'sebeomezit se' zkrátka a dobře znamená nezvládnutej balancing ze strany herního designera).

4) Příběh je až na epilog v Area Zero takovej nic-moc a generickej, sice vrací postavy z předchozího DLC, ale 'story arc' Kierana (přijede na studijní pobyt a hned je z něj šampion?) mi stejně nedává smysl. První DLC 'Teal Mask' bylo co se prostředí i story týče přece jen osobitější.

Mixed dojmy:

- Synchro machine. Pomocí týhle gadget se můžete "převtělit" do vlastní potvory, běhat s ní a porážet v Auto Battles ostatní pokémony! Cool - ale strašně nevyužitý. Plus se to nepochopitelně nedá použít mimo terárium - a oproti Auto Battles chybí jistota, že nesejmete 'shiny' pokémona !@#$

- Pro tunění League Roomu a terária (pro výskyt startovních potvor jako Charmander) musíte platit 'Battle Points' - a je to děsnej a nezáživnej grind. Jediný pozitivum - donutilo mě to vyzkoušet multiplayer a vězte, že se tak BP's daj nahrabat stokrát rychlejc a navíc se i objevujou zábavnější a kreativnější mise. (A na to jak je Scarlet/Violet horkou jehlou sešívanej produkt - multiplayer opravdu funguje překvapivě v pohodě). 

Kombo DLC k devátý generaci pokémonů bych doporučil pouze 'fans', který chtěj nášup k základní hře, jinak na to kašlete a maximálně doufejte, že velmi rozporuplný přijetí neskutečně upěchanejch (byť v jádru slibnejch) Scarlet/Violet donutí Pokémon Company/Gamefreak k aspoň částečnýmu zlepšení a desátá generace her bude mít aspoň takovou kvalitu jako jediná bez větších výhrad povedená novější hra z dílny Gamefreaku - Pokémon Legends: Arceus.

Pro: epilog v Area Zero a finální souboj, challenging trenéři a Elite 4 (pokud nemáte potvory už dávno na Lv100), postgame výskyt legendárních pokémonů včetně několika novejch potvor, League Club

Proti: stále příšerná performance, stále trestuhodně nevyřešenej problém obtížnosti pro hráče s partou na Lv100, opět velmi monotónní a bezbarvej core gameplay v Teráriu, přehnanej grind Battle Points

+8

Dagon: by H. P. Lovecraft

  • PC 65
Herní výzva 3. Volání Cthulhu 

Moje první a nejspíše poslední seznámení s díly H.P. Lovecrafta. Musím říct, že příběh byl dost zajímavý a poutavý, byť to vůbec není můj oblíbený žánr. I když je hratelnost omezená, hledání skrytých předmětů a celkové prostředí mě dokázalo pobavit i zaujmout. Rád jsem se dozvěděl něco nového.
Potěšilo mě, že hra obsahuje spoustu zajímavostí a faktů o životě (pro mě neznámého) H.P. Lovecrafta.

Pro: Atmosféra, zvuky a grafická část hry. Zajímavosti o slavném autorovi a jeho dílech.

Proti: Krátké

+4

Neon Abyss

  • PC 80
Neon Abyss Překvapilo mě jak tato hra je zabávna a už vím že mám rád rogue like.

Dobré je to že to není jako Vampire Survivors že běháš ale tohle je 2d skákačka

Pro: Zábavné

Proti: Bullet Hell

-3 +1 −4

Wild Guns

  • SNES 80
Kvůli Wild Guns jsem se do Cabal-like her vůbec pustil a nakonec dohrál i oba tituly které této hře posloužily jako inspirace - Blood Bros. a Dynamite Duke. A jak si tedy samotný Wild Guns stojí? Jde opravdu o titul který si bere nápady z obou zmíněných her, dobře je kombinuje a přidává i něco vlastního. Hra je sice rozdělena na samostatné obrazovky, ale v rámci většiny je možné se mírně pohybovat do stran, díky čemuž hraní nepůsobí tak staticky. Vyskytují se zde i souboje na blízko, ale v menší míře než předvedl Dynamite Duke. Westernové zasazení zase připomíná Blood Bros., ale je obohaceno o sci-fi prvky. Celek tak trochu připomíná Wild Wild West.

Hra krásně vyřešila problém vysoké obtížnosti a s tím spojené opakování řady úrovní dokola. Po první úrovni je možné si zvolit ze čtyř následujících a projít je (a natrénovat) tak v libovolném pořadí. Po dokončení všech čtyř už následuje napevno závěr. Hratelnost také oživí možnost výběru dvou různých postav. Rozdíly sice nejsou zásadní, ale hrálo se mi o něco lépe za svižnější Annie.

Se záplavou nepřátel pomůže i množství power-upů, laso nebo možnost házet dynamit zpět. Hratelnost je celkově velmi dynamická a hráč se ani na chvíli nenudí. Tomu napomáhá i slušná variabilita prostředí a nepřátel. Dalším zpestřením jsou bonusová kola mezi hlavními úrovněmi, hlavně, když se každý bod hodí k zisku bonusových životů. Grafika je moc pěkná a detailní, SNES opravdu ukazuje co umí a prostředí působí krásně živě. Naopak hudba je přinejlepším průměrná a efekty nic moc. Za pozornost stojí pěkně zpracovaný manuál. Celkově je Wild Guns povedenou evolucí žánru a rozhodně stojí za zahrání.
+19

Terminator: Resistance

  • PC 80
Herní výzva 2024 - 2. Láska nebeská

Tak jo, dohrál jsem to a popravdě jsem od toho moc nečekal, ale hra mě mile překvapila. Probudilo to ve mě takové nostalgické vzpomínky, že jsi snad ještě dnes pustím, minimálně první Terminator film. Hra se vlastně odehrává v budoucnosti ve válce proti strojům (Skynetu), což známe právě z filmů T1 a T2. A já jsem do teď ani nevěděl kolik druhů strojů vlastně v tomto universu existuje, dokud jsem si tuhle hru nezahrál. Ten arzenál všemožných zbraní co se tu vyskytuje je fascinující. A ty zvuky výstřelu? To je úplná bomba, jako kdybych byl přímo ve filmu.
Stejně tak je naprosto jedinečný soundtrack, který jenom podtrhuje atmosféru hry, nemluvě také o ikonických tématech, které známe právě z filmu. A nemůžu nezmínit, když v jedné misi máte najít rádio pro jednoho vašeho člena a když ho najdete, už z dálky slyšíte skladbu Burnin' In The Third Degree která je právě ikonická ze scény v baru v prvním T. Tak to jsem úplně zaplesal.
A v neposlední řadě také musím zmínit pár easter eggů na T1 i T2, které opravdu potěší i některé scény dobře známé fanouškům filmů.
Tomuhle všemu ale na druhou stranu, trochu škodí horší AI nepřátel i slabší grafika, ale to se dá odpustit.

Pro: příběh, soundtrack, tématika filmů T1/T2, známé postavy, zbraně, Skynet (stroje, terminátoři)

Proti: slabší grafika, AI nepřátel

+11

The Tiny Bang Story

  • PC 60
Hra, která kopíruje Machinarium, někdy až nestydatě. Designem a grafickými prvky (steam punk, různé páčky, lampičky, skříňky, kolečka apod.), druhy hádanek (herním automatem počínaje a otravným potrubím konče), stylem hudby, dokonce podobným rozložením některých obrazovek(!). Jen je to celé barevnější a veselejší.

Za méně peněz dostanete také méně muziky. Nesetkáte se tady se sympatickým hrdinou (přestože další postavičky tady jsou). Je jasné, že animace by spolykala obrovský kus práce, proto možná byla postavička vyškrtnuta?

Také nečekejte žádný příběh (přestože je v názvu Story). Je to jen luštění hádanek, které jste už x-krát viděli v jiných hrách. Hledání předmětů a puzzlíků dá ale občas trochu zabrat, což je fajn.

Takže sice příjemná jednohubka, která však ve výsledku působí jen jako nápodoba snažící se svézt na popularitě slavné hry. Za to okaté opisování od Machinaria bodíky dolů.
+4

Annotation of Love

  • PC 65
Jedna z nejkratší her, kterou jsem kdy hrála je právě Annotation of Love. Překvapilo mě, že celá hra je jen o třech krátkých levelech přičemž každý level je doprovázený jednou písničkou. Délka písně udávala i délku kola. Ze začátku jsem si říkala, že je to lehoučký a pak jsem se nestačila divit, jak začalo přituhovat. Ke konci prvního a třetího kola jsem si už říkala, že to snad nedám. Druhé kolo bylo nejpohodovější, protože pexasa mi vždy šla celkem dobře.  

Nejméně mi šel hned první level, protože tady jsem měla jen přeskakovat šípy, ale chtělo to dost přesnosti, která mi moc nešla. V posledním levelu jsem se musela chránit před létajícími talíři, na konci to na mě létalo takovou rychlostí, že jsem si říkala, že si rozbiju myš.  

Dominantou hry jsou určitě písničky. Musím říct, že se mi všechny tři líbili a skutečně pěkně dokreslili atmosféru celé hry.

Pro: hudba, jednoduché pojetí, pěkně odstupňovaná obtížnost

Proti: krátké

+6

Bud Spencer & Terence Hill - Slaps And Beans 2

  • PC 80
K téhle hře už asi navždycky budu mít takový zvláštní vztah. Je první hrou, kterou jsem podpořil už na Kickstarteru, protože se mi líbila jednička a jsem samozřejmě velký fanoušek ústřední dvojice. S Kickstarterem ale souvisí i jedno moje zklamání, protože jsem poslal tvůrcům 25€ s vidinou steam klíčů k oběma dílům a umístění svého jména do titulků po dohrání hry. Za pár dní mi přišla zpráva, že přidali i možnost vlastní fyzické kopie za připlacení 15€, takže jestli si nechci svou pozici upgradovat, šel jsem do toho, protože jsem věděl, že krabičku brácha jistě ocení. To vše bylo před 2,5 roky. Nyní jsem hru konečně dohrál a zjistil, že v titulkách nejsem :( Bohužel se tato odměna nepřenesla na mojí úroveň přispění. Takže jsem zaplatil víc, ale hlavní benefit bohužel nedostal, no byl jsem smutný, ale tak snad někdy příště u jiné dobré hry to vyjde ;) 

Hra samotná je samozřejmě zase jízda plná nostalgie. Člověk poznává scény, nebo inspiraci jednotlivými filmy této dvojice, ale je tu i několik věcí, které pochází z jejich samostatných hereckých projektů, což je taky fajn, protože to vždycky daný protagonista patřičně okomentuje, nebo aspoň udělá narážku. Výběr filmů byl pro mě asi lepší než minule, protože tu jsou k vidění zákusky z jejich, dle mého, nejlepších filmů: Jestli se rozlobíme, budeme zlí, Sudá a Lichá, Jdi na to!, nebo Banánový Joe...

Samotný gameplay je mlátička se vším všudy, oba hrdinové mají své schopnosti, Terence Hill je rychlý a mrštný, Bud Spencer je odborník na hrubou sílu a odolnost. Vždycky jsem měl o trochu radši Buda, takže jsem hru absolvoval za něj, někdy příště si třeba zahraju i za Terence. Hra je rozdělena na cca patnáct 15-30 minutových lokací a ty jsou ještě prokládány minihrami v podobě např. převážení banánů, hraní peloty, nebo švindlování u karetní hry. To všechno tak hodí cca 5-6 hodin fajn hraní.

Za celou hru jsem zmlátil odhadem tak 500 chlápků, což je možná číslo, které za svou filmografii zvládli taky :) Asi dvakrát jsem musel hru restartovat, protože se nějaký klíčový nepřítel bugnul a nebylo možné mu ublížit. Opět mám drobné výhrady k vlastnímu scénáři, nebo spíše k dialogům, působí na mě moc dětinsky, ve filmech byly vždycky vážnější. Občas návaznost scén působí až moc na sílu, aby se propojily reálie z 2 filmů. Dabing je ale fajn pokrok, zvolil jsem si italštinu a ač jsem všechny filmy vždycky viděl jen v češtině, tak mě to do hry celkem vtáhlo. Ocenit je nutné i soundtrack, kde je opravdu hodně známých písniček z filmů.

Hodnotím o kousíček méně než jedničku, novinek není tolik a přesto to vývojářům trvalo více jak 2 roky a to už nemuseli začínat od nuly. I přesto má hra pár chyb, které se daly testováním vychytat. No, ale je to pořád dobré hraní se zábavou a nostalgií, to je přece fajn ;)

Pro: Bud Spencer a Terence Hill, odkazy na jejich filmy, soundtrack, nostalgie

Proti: několik bugů, dětinské dialogy, mohlo to být o trochu lepší

+9

Journey

  • PC 60
Hra má nádherný vizuál, mixující Egypt, Tibet, oceán a závratně vysoké industriály (občas připomínající postapokalyptický Portal 2). Ale stačí to? Mně osobně ne. Chybělo mi hodně, že nevím, proč se plahočím k té Hoře osudu. Proto se také na konci nedostavil žádný pocit uspokojení, že jsem se tam konečně dostal. Vlastně žádný pocit. Na rozdíl třeba od Inside, kdy se dostaví aspoň pocit uspokojení z destrukce zrůdné mašinerie i za cenu vlastního života, přestože nemám sebemenší ahnung, o co sakra jde. Nebo The Forest Quartet, který má na konci obrovské "jo ahá", které chytne za srdíčko. V Journey není nic takového, prostě tam ten panáček (uznávám, že s perfektním outfitem) dojde.

Není zde téměř žádná hádanka a i to pramálo, co se cestou vyskytne, je (bohužel) osvěžující. O nějakém hlubším objevování, odhalování tajemství, překonávání překážek a luštění, jak na to, aby se člověk dostal dál, tady nemůže vlastně řeč. Prostě jen jdete a jdete, až tam dojdete. Kolikrát jsem měl i pocit, že se ta hra hraje tak nějak sama, stačí vlastně jen svištět dopředu (případně vzhůru).

Naštěstí hra není tak dlouhá, aby začala vyloženě nudit (jako právě zmiňovaný Portal), cestou stihne vystřídat několik různých exteriérů, potkat kolegu, který záhadně mizí někde vzadu, aby se zase objevil nesmyslně vepředu, a mechanické draky, kteří jsou... no, prostě tam jsou. Cestou dokonce stihne umrznout (a to ještě ani ne vlastní vinou, ale jen záměrem designéra). Onen pokus o abstraktní pojetí archetypální teologie samozřejmě chápu, ale obávám se, že skutečná cesta bude končit spíš tím umrznutím mezi desítkami dalších pomníčků.
+6

The Dark Pictures Anthology: Man of Medan

  • PC 75
Tak konečně se mi podařilo nalodit se na tuhle výpravu a zažít ji na vlastní kůži.

No hned na začátku musím říct, že hra mne celkem bavila. První část byla trochu nudnější, ale jakmile se dostanete na loď, tak v týhle části se opravdu dost vyskytují jumpscary, které jsou dobře udělané a hra dostane dobrý spád.

Jenže pak se tempo zase zpomalí a tak už to bude do konce jako na houpačce, kdy někdy dojdou zajímavé pasáže a někdy nudnější. Je škoda, že si hra neudržela konzistentní tempo, určitě by to tomu prospělo. Ale příběh jako takový mne celkem bavil, ale zase není to úplně nic originálního, ale jako vymyšleno to bylo zajímavě.

Co se týče hratelnosti, tak ta se moc nepovedla. Můžou za to i pohledy kamer, které se přepínají a někdy dost nešikovně, naštěstí v důležitých pasážích kamera je ok, takže se to týká jen při pohybu postav. Stejně tak jako QTE, kterých není zas tolik, ale některé zvláště ty, kde mačkáte určité tlačítka jsou fakt špatný a musíte se opravdu hodně snažit aby jste to splnili jak chcete. To trochu i kazí zážitek jelikož i kvůli tomuhle to může dopadnout hůř než myslíte.

Ale jinak je to fajn, hra určitě navádí ke znovuhratelnosti a tady mi to nevadí a určitě aspoň jednou znovu je to potřeba projít protože možností a rozhodnutí, které mají dopad je tu celkem dost a to se cení.

Grafika je stejná jako u ostatních her tohoto studia, tam není o čem. Mne se grafika líbila i když některé animace postav jsou dost krkolomé zvláště v akčních pasážích působily pohyby dost divně.

Jinak pokud neholdujete trochu béčkovějším příběhům a QTE hrám, asi vás tento počin nepřesvědčí o tom, že je to něco co si musíte zahrát. Ale pro lidi jako jsem já by to mohlo posloužit. Hra není zas tak dlouhá, jen pozor, cena je pořád celkem dost vysoká, je lepší to vychytat ve slevách, bundlech apod.

Pro: postavy, příběh, znovuhratelnost, rozohdnutí mají dopad, první půlka má hororovou atmosféru, loď je dobře udělaná

Proti: nešikovná kamera, ovládání, QTE, příběh ke konci už působí odfláknutě

+6

Return to Grace

  • XboxX/S 65
Jestli mi něco na nervy rozhodně nepomáhá, tak to je kontrolované dýchání a máchání rukama. Obou činností jste ve hře nuceni se účastnit, a to dokonce „empatií“. Kromě tohoto excesu se jedná o docela příjemné putování komplexem, ve kterém se skrývá umělá inteligence, a záhada jejího zmizení. Narativem poháněné FPS hry bez akční složky často padají na hubu svým kostrbatým ovládáním. Zde se naštěstí podařil najít balanc, který umožňuje proplout jednotlivými lokacemi bez záseků a frustrace. Hlasové výkony jsou povedené, grafika sice jednoduchá, ale vkusná a neruší. Ohledně nějaké hudby si vlastně nic nevybavím, takže pokud tam nějaké byla, tak byla hodně v pozadí, ale zároveň neiritovala. Sem tam je nabídnuto nějaké rozhodnutí, které ovlivní spíš jen dialog. Logické hádanky jsou jednoduché, a lze je i přeskočit. Return to Grace je jedna z mnoha. Naštěstí těch lepších.

Pro: hratelnost, dabing

Proti: příběh nemá moc hloubku

+2

Diablo IV

  • XboxX/S 75
Je zvláštní, jak čtvrté Diablo působí podobně, jako jeho dva předchůdci (počítám i Immortal), a zároveň je takové nenápadně své. Skoro bych řekl oldchool, ale starší díly jsem nehrál, tak porovnávám jen dojmy ze screenshotů. Svět je zpracován s grafickým detailem, který potěší – hlavně v situacích, kdy se z donucení pohybujete mezi cíly svých questů, jelikož vás hra obdaruje koněm až poměrně „pozdě“ v průběhu kampaně. Uznávám však, že bez oře jsem se rozhodně pouštěl do častějšího prozkoumávání okolí, a bojoval jsem se skupinkami nepřátel, které jsem v pozdější fázi hry jen rozmetal pod kopyty.

Diablo 4 je jeden z již mnoha pokusů přetvořit zajetou značku v open world, kde se to hemží speciálními místy, které si můžete odškrtávat, a získávat za to nějaké bonusy. Tohle se bohužel velmi rychle ukázalo jako nedobrý nápad. Poté, co jsem v první lokaci vymetl všechny shrines, dugneony atd, jsem se nemohl donutit nic z toho dělat v lokaci následující. Co mi hratelnost kazilo asi nejvíc byly aspekty. Strašně to komplikuje třídění lootu, nutilo mě to odcházet od hratelnosti, kterou jsem chtěl, k administrativě inventáře.

Jako hráč vstupující do hry pracující se sezónami jsem vědomě naskakoval do rozjetého vlaku. Ukázalo se, že ne všechno měl strojvedoucí dobře spočítané. Jak jinak si vysvětlit, že jsem se ve třetině kampaně stal nepřemožitelným borcem, který umíral jen když zapomněl, že na záchod se chodí PŘED opuštěním dungeonu.

Poté, co mi bylo na Redditu vynadáno, že nemít na levelu 55 dohranou kampaň a být zaseklý na druhé obtížnosti, je vrchol sebemrskačství, jsem tedy s brbláním prosvištěl zbytkem příběhu. Obtížnost bossů kolísala neúměrně jejich důležitosti v příběhu. Za celou hru jsem se nedokázal efektivně bránit jedovatým nepřátelům, což je ale určitě zapříčiněno tím, že jsem prostě odmítal strávit ještě víc času alchymií aspektů. Po dohrání příběhu se mi najednou otevřel zcela nový svět sezónního obsahu, který ale nakonec mojí pozornost neudržel. Hratelnostní smyčka není tak poutavá, jako u předchozích dílů. Četl jsem porůznu, že se to dává za vinu neuspokojujícímu množství destrukce a zkázy, kterou může hráč vnést do řad démonů. Něco na tom bude. Já jen mohu říct, že mi to za ten měsíc Gamepassu asi stálo.

Pro: detailní grafika, oldschool vibe, prostě Diablo

Proti: hratelnost omrzí, nezajímavý příběh, Lilith je trapné jméno pro démona

+5

Neverwinter Nights 2: Storm of Zehir

  • PC 75
Hráno v co-opu:

Tak co tohle bylo?

Mám bandu přátel, se kterou hrajeme v co-opu všechno, co se v rámci cRPG žánru namane. Ano, občas se stane, že nějaká hra někomu nesedne a dohráváme pak bez něj/ní, ale že bychom se všichni po pár herních sessionách shodli, že tohle hrát nechceme, tak to tu ještě nebylo. A přitom to na internetech docela chválí, jsou lidé, co tomu narvou 10/10. Proboha proč? Ano, asi si to nezaslouží úplně červený čísla, je to jenom DLCčko, nemůže tak úplně za nedostatky enginu, hra nedostala ani remaster a autoři nejspíš chtěli vyzkoušet více sandboxový styl hry místo příběhového railroadu, ale nedopadlo to.

První problém nastal už při vytváření družiny. Hráči si naimportovali postavy podobně jako při hraní předchozího rozšíření, Mask of the Betrayer, abychom zjistili, že tentokrát se postava pro účely kampaně nijak neupraví. Zůstane jí level, veškeré vybavení, dokonce i schopnosti příběhově vázané k jiné kampani. Postavy se tak musí vytvářet přes lodní deník posádky. Ale to byl zatím jen úsměvný zádrhel. Pro jistotu jen upřesním, že tato kampaň dějově nenavazuje na žádnou jinou hru či rozšíření.

Následně nás překvapila otevřená mapa světa. Storm of Zehir se snaží lehce vrátit ke kořenům žánru, trochu připomíná důkladné prozkoumávání lokací v prvním Baldur's Gate. Příběh samotný vlastně nepůsobí nijak důležitě a družina dobrodruhů jej řeší jen tak mimochodem, zatímco získává bohatství a slávu na Chultanském poloostrově. Hlavní úkolová linie se zabývá obchodnicí Sa'Sani, která se snaží rozšířit vliv své obchodní společnosti. Naše družina tak také dostala možnost zajímat se o obchod, ale se spoluhráči jsme se shodli, že nás více baví zabíjení monster a procházení dungeonů než převážení surovin z města do města. Nabídka šla jednoduše odmítnout a v této části hry, která byla z počátku poměrně zábavná, už o ní nebyla ani zmínka.

S téměř celým prozkoumaným poloostrovem jsme začali cítit, že nějaký výraznější příběh nám prostě chybí. Byla to docela nuda a když nás hlavní úkol poslal portálem (zas a znovu) na známé Mečové pobřeží, tak jsme doufali, že se začne něco dít. Nejenže se však příběh nijak nerozjel kromě nostalgických návštěv známých míst, dokonce nás hra vytrestala za odmítnutí stát se obchodníky. Pro pokračování v hlavní lince je totiž potřeba určité množství obchodních prutů, které se jinak ve hře získat nedají. No a to byla konečná. Dále jsem hru už dohrávala sama.

Jala jsem se tedy zjistit, jak funguje systém obchodování. Naštěstí obchodních prutů nebylo potřeba mnoho, je klidně možné, že jsme je i v nějaký moment hry měli jako odměnu z úkolů, ale některý ze spoluhráčů je prodal. Asi po dvou hodinách jsem pruty získala, aby mě hra naštvala ještě jednou. Přes deník hostů v hostinci jsem smazala postavy bývalých spoluhráčů a měla v plánu dokončit hru sólo, ale jeden z povinných puzzlů na cestě k dokončení hry vyžaduje společníky a nedá se nijak obejít. Naštěstí to už byla poslední překážka, vyřešena opětovným znovuvytvořením družiny, a pak už netrvalo dlouho a Zehirova bouře byla ukončena. Uf!

Pro: Zpracování mapy světa je docela fajn, byť by pohyb po ní mohl být trochu rychlejší

Proti: Systém obchodování, nutnost společníků na jeden moment ve hře, naprosto nezajímavý příběh

+9

The Solitaire Conspiracy

  • PS5 70
Postupem let zjišťuji, že mě virtuální kartičky v různých podobách vážně baví. Nejinak tomu bylo i v The Solitaire Conspiracy, kde jsem se subjektivně možná pobavil i více než na konečných 7/10. Objektivně je však třeba uznat, že je to vlastně pořád "jen" Solitaire a většina té omáčky "navíc" je vlastně spíš nic moc.

Autor Mike Bithell (jeho Thomas Was Alone mám velmi rád) se na karetní klasiku pokusil nalepit příběh odvyprávěný částečně v live action sekvencích, přičemž hlavní roli si pro mne překvapivě střihl Greg Miller z IGN (jinými slovy, ideální kandidát do příslušné sekce aktuální herní výzvy). Na kartičky je však děj naroubován jen velmi neohrabaně a vlastně to vůbec nedává smysl. Není navíc vlastně ani trochu zajímavý a působí tak absolutně zbytečným dojmem a spíše otravuje než baví.

V jednotlivých "misích" hrajete klasický Solitaire s tím rozdílem, že karty "J", "Q" a "K" tvoří agenti některé z frakcí, z nichž každá má unikátní schopnost. Jedni tak mohou na vršek řad vytáhnout karty s určitým číslem, další seřadí řadu pěkně podle hodnoty a podobně. Jsou i agenti se schopnostmi, které většinou nadělají daleko více škody než užitku a o vyváženosti tak nemůže být ani řeč, což však není ani účel. Kampaň je naroubována na mapu světa, ze které vybíráte libovolné mise s přednastavenými frakcemi agentů. V základní obtížnosti stačí úroveň jen dohrát a zcela tak absentuje výzva. Za bonus v podobě pár XP navíc lze však spustit level s omezeným počtem tahů, což je daleko uspokojivější zážitek.

No a to je tak nějak celé... nechybí možnost volné hry, kterou však zkusíte tak možná jednou a frenetická časovka, která prověří rychlost hráče. Nakonec jsem to v ní doklepal až do 15 úrovně a platina tak padla (hurá!). Hra tak zabaví maximálně na deset hodin (spíše o něco méně). Twist v podobě schopností agentů je fajn, v jádru je to však pořád desetiletími prověřený Solitaire s nic moc omáčkou okolo. Jestli je to dost, si musí rozhodnout každý sám.

Hodnocení na DH v době dohrání: 67 %; 5. hodnotící; digitální verze PSN

Pro: Příjemné vizuální zpracování; proměnné barevné filtry; schopnosti agentů; lety prověřená hratelnost zde funguje

Proti: Příběh je nezajímavý a v kontextu karetní hry vůbec nedává smysl; vlastně jen Solitaire s pár speciálními efekty J,Q,K karet

+8

Twelve Minutes

  • PC 70
Po seriálu Za Rozbřesku, kde hlavní představitel prožívá ten samý den dokola, jsem dycky si chtěl zahrát i hru s takovým námětem a po dlouhém čekání jsem se i díky výzvě k ní dostal.

No, řekněme si to narovinu, mohlo to dopadnout i lépe, ale i hůře. Co určitě stojí za pochvalu jsou 3 hlasy herců, kteří propůjčili své hlasy postavám. Ne, že by teda jejich výkon byl na Oscara, ale je fajn slyšet Dafoův hlas. Je pravda, že Maccavoye jsem fakt nepoznal, ale co se týče tohohle aspektu, to bylo na jedničku.

Jenže teď se dostáváme k samotnému hraní. Hrál jsem to na ovladači a ovládání se relativně dalo, nic spešl ani nic co by mne otravovalo, prostě takový standart, hlavní postava dělala to, co jsem po ní požadoval a to svůj účel spnilo. Co byl ale problém, tak jsem narazil na jeden bug, kdy se jedna postava chtěla dostat přes mne, když jsem ležel na zemi a to se muselo vyřešit jen vypnutím a zapnutím hry naštěstí, ale to mne moc nepotěšilo.

A taky mne nepotěšil ten aspekt té opakující se smyčky. Na jednu stranu jsem se těšil, co nového objevím, ale na druhou stranu, když už jsem procházel více příběhem a trochu tušil, co by se mohlo dít, mne to začalo trochu rozčilovat. Zvláště pokud uděláte nějakou věc blbě, zase se vrátíte na začátek a musíte všechny úkony, které jste dělaly předtím, znovu celé opakovat. A to bylo celkem frustrující, jelikož občas těch úkonů nebylo málo. Zvláště když jsem se zasekl a nevěděl jsem jak dál, tak jsem musel zkoušet všechno možný a už chápu tu délku hry, protože jinak by se to dalo zvládnout za daleko menší hrací dobu.

Ale asi chci moc, přece jenom hra je o opakujícím se dnu a to splnila. Příběh mne tolik neoslnil a i když jsou různý konce, bohužel ve mne nedokázal vyvolat pocit, abych si to potřeboval zahrát znovu. Proto to hodnotím jako takovou dobrou jednohubku, ale upozorňuji předem, že je lepší si počkat na slevu protože tahle hra za 20 Euro opravdu nestojí. Bohužel.

Pro: zajímavý námět, pohled zeshora, dabing

Proti: cena, občas frustrující, obsahuje bug, hra se dá dohrát za relativně krátkou dobu, příběh není tak poutavý

+6

Bzzzt

  • PC 85
Plošinovky nejsou žánr, který bych vyhledával nějak často, ale čas od času si nějakou kratší zážitkovou záležitost s důrazem na atmosféru a příběh dopřeju rád. Bzzzt na to jde ale úplně opačně. Je to skutečně retro plošinovka zaměřená na skill hráče, kde příběh hraje spíše až, ne druhé, ale rovnou třetí housle. A upřímně, kdyby to nebyla česká hra a nebyl okolo ní tehdá takový humbuk, asi bych ji i směle ignoroval. A byla by to asi škoda, protože i když asi nejsem typ hráče, který by dokázal tenhle žánr naplno docenit, musím říct, že jsem se bavil. A jakmile jsem překonal krušnější začátky, bavil jsem se opravdu skvěle a dostával se do takového toho úporného herního transu, který pamatuju naposledy z dětství.

Hlavně z toho důvodu, že Bzzzt je fakt skvěle ovladatelný a dost možná jsem nehrál plošinovku, u které bych měl tak přesvědčivý pocit, že mám její ovládaní tak pevně v rukou, jako tady. A čím větší skill jsem ve hře získal, tím lepší pocit z hraní jsem měl a chtěl získávat i maximální score. Bzzzt není lehká hra, ale není ani vyloženě těžká (když jsem ji zvládl i já). Na hráče nečekají žádné vyloženě zákeřnosti, hra pouze vyžaduje svalovou paměť a chce po hráči, aby se každou z 52 úrovní precizně naučil. A právě díky ovládání je toto učení skutečně radost, protože jsem si byl vědom, že každý fail byl můj, nikoli hry. S čímž souvisí i precizní výstavba úrovní, které jsou designované svým tempem pro speed runnery a zpravidla nejlehčího průchodu jsem docílil vždycky, když jsem okamžitě vyrazil a držel se zamýšleného tempa.

Příjemným osvěžením byl shoot 'em up level a v posledním updatu Karel Matějka přidal i desítku challenge secretů zapuštěných do původních levelů. Zejména pasáže inspirované původním Arkanoidem nebo Donkey Kongem byly super. Dokázal bych si představit v případném DLC nebo rovnou pokračování takových hrátek i více.

Dohráno na Normal na 100 % za necelých 12h (bez insane achievementu, masochista zase nejsem).

Pro: hratelnost, ovládání, férová výzva, grafika, chytlavá hudba

Proti: příběh a dialogy

+18