V druhé polovině devadesátek vznikaly FMV adventury ve velkém, ale většina za moc nestála. Harvester i přes řadu nedostatků patří mezi ty povedenější. Pověst hry je většinou postavená na brutalitě a ano, místy je to nechutné. Frekvence brutálních scén je ale tak častá, až začíná působit spíše parodicky. Je to škoda, protože samotná atmosféra tajemného městečka v padesátých letech je výborná a více by jí prospělo pracovat s náznaky, s občasným šokováním. Je ale škoda zaseknout se u ztvárnění, protože jde i o dobrou adventuru.

Hru lze rozdělit na dvě části a právě ta první, klasicky adventurní, je velmi povedená. Rozhovory neustále odhalují něco nového a lze se ptát i na jiná než předpřipravená témata. Používání předmětů, kterých není až tolik, je ve většině případů logické a vede k řešení aktuálně probíhajícího úkolu. Z tohoto pohledu je nejhorší začátek, než se rozkoukáte a zjistíte první náznaky cíle. Lokací je celkem dost a občas trvá najít potřebný předmět. Asi dvakrát jsem se už chtěl vyhnout hledání a koukl do návodu, některá malá aktivní místa je snadné přehlédnout. Druhá část vyžaduje stále častěji boj, který není moc povedený. Naštěstí jde jen o poslední třetinu herní doby a opravdu přehnaných je až několik posledních obrazovek, až to ani nevypadá na hraní adventury.

Závěr nabízí dva možné konce, bohužel jde o nejslabší část příběhu. Technické zpracování bylo na svou dobu slušné, ale dnes zestárlo hůře než klasická kreslená grafika. Nejvíce je to vidět na pozadích, samotné postavy a FMV sekvence jsou na tom lépe. Atmosférou, brutalitou i zpracováním mi hra celou dobu nejvíce připomínala Phantasmagorii, která to vše ale zvládá lépe. Ve výsledku jde o povedenou hru, která ale mohla být jednoduše mnohem lepší - stačilo omezit akci v závěru a brutalitu, protože její rozumnější užívání by ve výsledku šokovalo více.

Jet Set Radio mě na první pohled moc nezaujalo. Kultura graffiti mě nijak neoslovuje a vlastně ani samotné ježdění na bruslích nebo skatech. Hra je ale poměrně známá a má jistou pověst, takže jsem čekal, že na ní přece jen bude něco, proč stojí alespoň za vyzkoušení. Po dohrání se zařadila někam lehce nad průměr, lépe než jsem čekal. Na první pohled zaujme pěkně stylizovaná grafika a na první poslech slušný soundtrack. Celkově styl hry a atmosféra patří mezi silnější stránky. Ježdění po zapamatovatelných lokacích a sprejování mě nakonec překvapivě bavilo. Potěší postupně narůstající počet různých hratelných postav, z nichž každá má jiné silné a slabé stránky a jiné pohyby na sprejování. Samotné graffiti lze také vybrat z slušného množství a navíc je možné si vytvořit vlastní.

Potud vlastně celkem samá pozitiva. Horší je samotné ovládání jízdy na bruslích. Postava často reaguje divně a nějak jsem si na ten pohyb do konce nezvykl. Kontrola pohybu přitom není špatná a časem se dají různé triky pěkně řetězit. Na začátku jsem měl problém na autobusovém nádraží přeskočit z jednoho zábradlí na druhé a na konci jsem zvládal udělat i několik koleček. Ale pocitově to stále působilo zvláštně a občas dochází i k divným kolizím. Příběh je rozdělen na tři kapitoly a první je zdaleka nejdelší a nejpovedenější. Druhá, vložená údajně kvůli západnímu publiku, působí jako vystřižená z jiné hry. Konec je zase o něco lepší. Mimo zkulturňování města v některých misích soupeříte / závodíte. Tyto odbočky mě i navzdory vyšší náročnosti překvapivě bavily. Celou hru se vám v činnosti snaží někdo zabránit, především otravná policie. Jde asi o nejprotivnější prvek hry a při jeho omezení bych hodnotil výrazně výše.

Po dokončení určitých částí a později celé kampaně je možné se v různých režimech vracet a získávat stále vyšší skóre. Toho jsem nevyužil, ale pro fanoušky může jít o bezva prodloužení herní doby. Za některé úspěchy se také odemyká bonusový obsah. Obvykle jen nějaká hudba navíc, ale potěší především krátký filmeček o hře. Původně jsem uvažoval o sehnání originálu, Dreamcast by si zasloužil oprášit, ale ač není hra úplně špatná, za tohle nestojí když už jsem Steam verzi vlastnil. Nakonec to nebylo úplně špatné, ale na následovníky nejspíše nedojde.

Když Z ve své době vyšlo, snažilo se udělat real-time strategii trochu jinak než jen kopírováním Dune 2 nebo Command & Conquer. Koncept budování základny byl nahrazen obsazováním už existujících budov a území. Čím víc máte, tím rychleji budujete, což je velký tlak na rychlost. Neexistuje přístup s klidným budováním základy a silné armády, zde se musíte hýbat od první sekundy a střet s nepřítelem začne jen o málo později. Mise jsou díky tomu kratší, což je dobře, protože opakování je běžné. Neříkám, že existuje jen jeden správný postup hraní, ale první minuta dvě a koho pošlete co obsadit, je extrémně důležitá. Nezískáte-li dost území a budov, bude výhra hodně náročná nebo nemožná. Samotná rychlost hry může někomu vyhovovat, osobně to mám tak půl napůl. Ocením rychlejší hru na jednu dvě mise, když není moc času, ale jinak preferuji spíše pomalejší postup.

Pochválit musím i možnost využívání různých postupů, jinde běžně nedostupných. Například odstřelení řidiče tanku osamoceným pěšákem a jeho následné zabrání, různě silné APC podle druhu pěchoty nebo ničení mostů pod silnými jednotkami. Z je hodně známé díky svému zasazení. Ovládáte totiž roboty, ovšem s velmi lidským chováním. Hra se nebere vážně a pobaví skvělými hláškami a animacemi mezi misemi. Grafické zpracování je i dnes pěkné a především pěší jednotky stojí za pohled. Animace zestárly víc, ale atmosféru si udrželi. Té pomáhají i obličeje jednotek komentující hru. Obtížnost roste celkem rychle, ale díky struktuře misí dříve či později přijdete na funkční postup. Pokud stíháte, tak může dost pomoci i ruční ovládání jednotek - občas můžete jedním tankem zničit klidně tři nepřátelské a nějakou pěchotu k tomu. Celkově jde o zajímavou hru s dobrými nápady, ale vzpomínky jsem měl lepší než jak se to zdálo dnes. Ale rozhodně jsem rád, že mám Z konečně dohrané a pokud máte rádi trochu jiné RTS, tak mu dejte šanci.

Do této modernizované verze jsem se pustil až po dvojnásobném dohrání obsažených titulů a tak jsem moc neočekával. Chystal jsem se na průchod s některou z dalších postav ve vyšším rozlišení a to je vše. Ale jak původní hry, tak tato verze mají co nabídnout. Během hry totiž můžete plnit i řadu výzev. Některé jsou univerzální a jednoduché, jako zabití určitého počtu nepřátel, ale jiné je třeba plnit s určitou postavou a její jedinečnou schopností. Díky tomu je větší motivace vyzkoušet všechny hrdiny a to mě nakonec potěšilo více než jsem čekal. Především druhý obsažený titul, Shadow over Mystara, totiž obsahuje velké množství skrytějších oblastí a dokonce otevírá unikátní cesty pro určité postavy. Ani po několikanásobném prolezení a splnění všech výzev jsem určitě neobjevil vše.

Všude možně je poschovávané unikátní vybavení, některé je po získání dokonce možné zbavit prokletí, některé lze pouze koupit po splnění specifických podmínek. A k tomu nemůže třeba sekyru používat kouzelník, takže možností je nespočet. V této verzi se postupně zaplňuje katalog veškerého již použitého vybavení a po deseti hodinách mám pouze něco přes polovinu. Za plnění výzev se navíc získávají body, které lze použít k odemykání dvou typů bonusů. První jsou klasické koncepty nebo plakátky z obou her, což je u podobných nových vydání celkem časté a velmi to chválím. Druhé jsou modifikátory pravidel hry, které mohou zásadním způsobem měnit hratelnost. Otevírání truhel bez klíče je drobnost, ale výrazně větší přísun peněz nebo vysávání života z nepřátel každým úderem už pomohou dost. Tyto modifikace se pak hodí zejména na plnění obtížnějších nebo delších výzev.

Abych jen nechválil. Po spuštění je zapnutý nějaký vyhlazovací filtr, který dělá z grafiky odpornou mazanici. Nejprve jsem se lekl, že to nepůjde vypnout, protože to bych hraní asi vzdal, ale naštěstí je to pouze volitelné. Jinak hra běží skvěle, jde o velmi věrnou modernizaci. Celkově jsem tedy nadšen, zčásti touto verzí a z části stále překvapujícím originálem.

Pokračování Tower of Doom je ve všech směrech především větší. Delší etapy, více postav, více předmětů a kouzel, to vše naštěstí při zachování dobré hratelnosti. Shadow over Mystara je podle mého především lepší Dungeons & Dragons. Ano, hra je stále hlavně akční, ale je kladen ještě větší důraz na věrnost předloze. Postavy jsou odlišné a každá má jiné schopnosti a dle předlohy může používat jiné předměty, případně kouzla. Pro první průchod jsem zvolil bojovníka (fighter), pro druhý mága (magicuser) a zážitek byl dostatečně odlišný. Znovu-hratelnosti opět pomáhá i nelinearita postupu. Výběr je tentokrát z šesti postav, ale maximální počet hráčů je stále čtyři. To bych někdy opravdu rád vyzkoušel, hra s tím dokonce místy počítá. Jedním ze skvělých prvků série je totiž objevování skrytých míst a tentokrát se do některých nelze dostat bez více hráčů.

Na poměry automatů je kladen velký důraz i na příběh. Závěr je dokonce uzpůsoben konkrétní postavě a průchodu hrou. Obtížnost bude dost závislá na postavě, protože za bojovníka to celkem šlo, ale za mága byly některé části dost náročné. Grafika je dle očekávání skvělá a velmi detailní. Zkoušel jsem i verzi pro Sega Saturn, ale samotnou konzoli nemám a emulace má nepříjemně rozbitou grafiku postav. I při dvou průchodech jsem našel několik zajímavých ukrytých předmětů a normálně bych dal ještě nějaké průchody, ale to nechám na moderní kompilaci. Na začátku mě nepříjemně překvapila prohozená tlačítka na výběr předmětu a jejich použití, zbytečně jsem jich díky tomu pár vyplýtval. Ale za to může hraní hned po prvním díle a přeučil jsem se celkem rychle. Celkově jde o skvělou hru, které se podařilo vylepšit už tak povedenou jedničku a rozhodně jí mohu doporučit.

První rozšíření pro Armored Core je celkem povedené. Obsah se dá rozdělit na dvě poloviny, ale za zajímavější považuji novou kampaň. Sedmnáct nových misí je spojeno do výrazně lineárnější, ale tím také soudržnější kampaně. Mise samotné jsou velmi slušné a většina se vyrovná těm nejlepším z původní hry. Také se mi zdáli o něco málo větší. Samozřejmostí je několik nových součástek pro vylepšení vašeho stroje, ale reálně jsem jich využil málo. Ty nejlepší z originálu jsou většinou lepší. Datadisk totiž umožňuje přenos uložené pozice, takže můžete začít s vaším vymazleným AC. Přenesou se také všechny nakoupené součásti a peníze. Ne všechny součásti lze v datadisku získat, především vybavení skryté v úrovních, a tak je přenos pozice jedinou možností jejich využití zde.

Druhou, na příběhu nezávislou, částí je režim Arena. V něm je cílem propojovat se od spodku žebříčku až na vrchol. Jde čistě o souboje jeden na jednoho v některé z volitelných arén. Boje proti jiným Armored Core jsou slušnou výzvou a díky jejich různorodosti je každý trochu odlišný. Přece jen boj proti těžce obrněnému AC na pásech je něco jiného něž proti lehkému dvounohému, které poletuje velmi rychle okolo. Přesto mě tento režim moc nemotivoval ke hraní a tak jsem se z poslední, padesáté, pozice vyšplhal jen na třicátou pátou. Celkově mě hraní Project Phantasma bavilo, kampaň je povedená, a jsem zvědav na druhé rozšíření.

Podle obrázků působí Gobliiins jako klasická point & click adventura, ale tento první dojem je dost zavádějící. Primárně jde totiž o logickou hru. Cílem je vyřešit daný úkol neboli odemknout si postup dále a to vždy v rámci pouze jedné obrazovky. V podstatě provádíte klasické adventurní úkoly typu sbírání předmětů, jejich využívání, lehké interakce s okolím nebo kouzlení. Hratelnost ale zásadně ovlivňuje ovládání tří postav, kdy každá má unikátní, ale omezenou, schopnost. Silák umí šplhat a mlátí do věcí, kouzelník samozřejmě čaruje a poslední goblin přenáší a používá předměty. Nelze hovořit ani o inventáři, protože lze nést vždy pouze jeden předmět. Ani rozhovorů se nedočkáte. Tato omezení a nutnost kombinování schopností vytváří velmi různorodou hratelnost, navíc na mnoha odlišných obrazovkách.

Hra je rozdělena do celkem 22 levelů / obrazovek. Některé se ovšem opakují, počet unikátních bude tak 16. Ale opakování moc nevadí, protože pokaždé dojde ke změně v prostředí a v možnostech činností. Některé úkoly nejsou navzdory žánru moc logické, ale na vše se dá s trochou trpělivosti přijít. Překvapivě jsem si i nějaké postupy orientačně pamatoval a to od posledního hraní uplynulo hodně vody. Příběh o záchraně krále před zlým čarodějem je spíše do počtu a hlavní motivací je samotná hratelnost. Dalším velkým plusem je velmi pěkná grafika, která okouzlí i dnes a vlastně vůbec nezestárla. Jednotliví goblini jsou pěkně roz-animovaní a díky jejich reakcím vůbec nevadí dělat při hraní chyby. Opakování obrazovky moc času nezabere a stojí za to se pěkně vyřádit. Naopak zvuky skoro nestojí za řeč a těch pár melodií a monologů v CD verzi také ne. Manuál nezaujme a za přečtení stojí jen pár rad do začátku a stručný nástin příběhu. Ukládání pozice se nekoná, do každé obrazovky dostanete přístupový kód. Vzhledem k rozsahu jde o plně dostačující způsob. Ty čtyři kratší večery jsem si se hrou užil, stejně jako kdysi a i navzdory pár drobnostem jde stále o skvělou záležitost.

Tuto hru je velmi snadné popsat jako beat 'em up ze světa Dungeons & Dragons od Capcomu. Opravdu sděluje vše podstatné, z jakého je hra prostředí, jaký žánr a autory, kteří podobné hry opravdu skvěle zvládají. A platí to i v tomto případě. Zasazení do klasického fantasy D&D světa Mystara přináší známé nepřátele a na tento žánr slušný příběh. Hra je rozdělena do deseti etap, ale na čtyřech místech nabízí výběr cesty. V jednom případě dokonce ze tří možností, ale osobně jsem nakonec hrál komplet jen dvakrát. Na začátku je možné vybrat jednu ze čtyř postav - bojovník, klerik, trpaslík a elf. Hraní je dostatečně odlišné jak v základním boji, tak v možnostech využití magie a předmětů. Hraní ve čtyřech musí být díky kombinování schopností naprosto super.

Během hry získávají postavy zkušenosti za boj, dokončení jednotlivých částí i sběr předmětů. Kvůli zkušenostem i předmětům se vyplatí procházet drobné odbočky v jednotlivých etapách, ale občas je odměna menší než odpor nepřátel. Postavy tak postupně zesilují a především získávají vyšší maximální život. Na první kompletní průchod jsem po vzoru Golden Axe zvolil trpaslíka a dokončení stálo dost kreditů. Druhá volba padla na bojovníka, za kterého se mi nakonec hrálo mnohem lépe, především díky delšímu dosahu. Hra je ze světa Dungeons & Dragons a při správném postupu potkáte více než jednoho draka. Grafika je povedená, hraní je naprosto plynulé a některé lokace působí vážně skvěle. Celkově mi vše nejvíce připomínalo Knights of the Round, také od Capcomu. Pokud máte rádi beat 'em upy, tak Tower od Doom určitě nevynechávejte. Jsem zvědavý na novinky v pokračování.

Poslední verze stejného příběhu sice vyšla už jako druhá, ale nechal jsem si ji na konec. Zaprvé proto, že je nejméně známá a zadruhé není tak jednoduché ji hrát. Ačkoliv přítomnost anglických názvů předmětů hodně pomáhá a většina postupů i příkazů je shodná se Softporn Adventure, tak je hraní přesto dost obtížné. Nevíte kdo co říká a v čem je zrovna problém. Hodně pomohl překlad přes foťák v mobilu a v případě nouze i video s kompletním průchodem. Nakonec se zadařilo a překvapivě jsem rád. Ano hra je samozřejmě v základu stále stejná, ale odlišná grafika jí dává zajímavější atmosféru. Grafika se povedla a většina lokací tak působí mnohem lépe. Na řadě obrazovek je vidět, že mohly posloužit jako inspirace pozdějším verzím Larryho. Oproti ostatním hrám se zde lépe získávají peníze na automatech a naopak v kartách se mi vůbec nedařilo. Hrál jsem verzi pro Sharp X1, ale podle všeho se jednotlivé platformy nijak neliší. Celkově jde o velmi zajímavý titul, který kvůli odlišnému pojetí stojí alespoň za zhlédnutí.

Nového obsahu pro původní Doom je opravdu mnoho a vybrání projektů, které stojí za zahrání, tak není snadné. Každoroční ceny Cacowards jsou ale zárukou, že v nich zmíněné projekty stojí alespoň za vyzkoušení. Solar Struggle přináší čtyři plnohodnotné epizody pro první Doom, které se snaží zachovat ducha původní hry. To se opravdu podařilo a ač jsou úrovně naprosto jedinečné, klidně by mohly být vydány jako oficiální datadisk. Dobové zasazení sice není takové jako u Doom the Way id Did, ale zážitek z hraní je dostatečně autentický. Mapy na sebe často hezky navazují, především v druhé a třetí epizodě.

Čtvrtou epizodu považuji, stejně jako u originálu, za nejslabší. Mapy byly sice nápadité, ale občas působily divným dojmem. V některých případech byla jejich struktura taková nepřehledná. Nic vyloženě špatného, ale po uhlazených třech epizodách tam byl cítit rozdíl. Obtížnost je také podobná původní hře, ačkoliv nepřátel je více. Čtvrtá epizoda od začátku nešetří se silnějšími protivníky, ale první Doom neobsahuje ty opravdu nepříjemné. Obtížnost tedy narostla, ale nijak nepříjemně. Nové grafiky není moc, ale příjemně ozvláštní zážitek. Obrazovky znázorňující postup epizodami jsou velmi povedené. Za pochvalu stojí také dobře zvolená hudba. Celkově je Solar Struggle velice povedené rozšíření které rozhodně stojí za zahrání.

Tahle textovka z roku 1981 posloužila jako vzor pro první dobrodružství Larryho Laffera a položila tak základy jedné ze slavných adventurních sérií Sierry. Původní verze pro počítače Apple II vyšla nejdříve bez Sierry (tehdy On-line Systems), ale většina lidí zná až druhé vydání z téhož roku. To je proslavené svým obalem, na kterém je trojce pracovnic Sierry ve vířivce, včetně samotné Roberty Williams. Samotná hra je opravdu čistě textová a jde tak kompletně o popisy situaci a činností. Většina věcí je stejná jako v prvním Larrym a základní postup je tak jasný. Liší se ale například heslo, postup získání jablka a několik dalších drobností. Už v této verzi jezdíte po městě taxíkem a peníze vyhráváte v kasínu, v mém případě konkrétně v blackjacku. Navíc je zde také prvek nadpřirozena, který se k prostředí moc nehodí, ale v té době bylo něco podobného v textovkách časté.

Celkově je hra o maličko komplexnější než první Larry, ale díky přehledným popisům prostředí a aktivních předmětů se hraje velmi dobře. Ukládání kdekoliv a do více slotů je také příjemné a usnadňuje postup. Parser umí jen dvouslovné příkazy, ale pár synonym zvládne a hledání správného výrazu není problém. Hrál jsem DOS verzi, ale po krátkém vyzkoušení Apple II se zdají stejné. Jen rychlost je na DOSu vyšší a liší se i nápis na WC, odkazující na ten daný počítač. Jde tak o solidního předchůdce průměrné hry a ve výsledku průměrnou textovku.

Po předchozí "vylepšené" verzi prvního Larryho dobrodružství jsem se ještě novější modernizace obával. Chvíli dokonce natolik, že jsem uvažoval o vynechání Reloaded. Ale po zjištění, že na projektu financovaném přes Kickstarter pracovali původní autoři, jsem se rozhodl dát hře šanci. A k velkému překvapení to byla správná volba. Rok 2013 byl co do možností mnohem dále a na technickém zpracování je to vidět. Grafika se spoustou barev, hudba a kompletní namluvení. Grafický styl se sice od původní verze liší, ale ke hře se hodí a většina lokací vypadá dobře. Namluvení není něco, co bych u her vyžadoval, ale Larrymu dost pomohlo. Mimo dialogů totiž slyšíte i jakéhosi průvodce, jehož monology krásně vedou k dalšímu postupu. Hrál jsem v podstatě potřetí to samé, ale při prvním průchodu to musí prvotní tápání značně ulehčit. Není se ale třeba obávat ještě kratšího zážitku. Část hádanek totiž byla organicky nastavena, čímž bylo bezbolestně dosaženo delší herní doby. Nejde o nic složitého, například do dálkového ovladače je nyní třeba nejprve sehnat baterie.

Bonusem je celá nová lokace s další dívkou a samozřejmě s tím související porce úkolů. Nový obsah je do hry opět vložen velmi citlivě. Odkazy na jiné hry Sierry jsou pryč, pravděpodobně z právních důvodů. Při hraní blackjacku jsem chvíli myslel, že byl odstraněn výherní limit. Nebyl, ale 10 000 je o dost vyšší částka než původních 250. Nakonec díky novému obsahu hodnotím o něco výše než originál. K dokonalosti chybí jen možnost ovládání přes parser, třeba jen volitelně. Původní výhrady k prostředí a náplni hry samozřejmě stále platí. K zahrání bych doporučil obě verze, prostřední můžete s klidem vynechat. Po dohrání jsem si všiml i existence češtiny, ale po čtvrté do toho nejdu.

K modernizovaným verzím Sierra adventur přistupuji vždy opatrně. Málokdy se něco výrazně zlepší, modernější grafiku a hudbu většinou sráží osekanější hratelnost. Ovšem u Larryho se zlepšila pouze hudba, která je opravdu povedená. Grafická stránka má sice více barev, ale původní nezajímavé ovšem pěkně nakreslené lokace nahradily hůře nakreslené lokace. Totéž platí ještě ve větším měřítku pro postavy. Například závěr na terase nebo obrazy v apartmá, které patřily mezi graficky nejpovedenější scény, zde ani nestojí za řeč. Díky ovládání je hra jednodušší, ale špatně se mi posuzuje o kolik. Po dohrání původní verze jsem totiž šel na jistotu, tudíž velmi rychle. Rozdíly v postupu nejsou snad vůbec žádné, akorát je několik činností zkráceno díky kurzorovému ovládání. Vyzkoušel jsem i v jedničce povedený easter-egg se smrtí za barem, je i zde, jen mnohem nudnější. Hra je i po velice průměrném originálu zklamáním a nevidím žádný důvod, proč dát této verzi přednost.

První dobrodružství Larryho Laffera se mi hodnotí opravdu těžko. Sierra patří mezi mé nejoblíbenější vývojáře, ale série s Larrym je podle mě jejich nejslabší. Přitom hra nezačíná špatně. Po spuštění vás přivítá celkem hezká EGA grafika, tradičně povedené ovládání parserem a vlastně i slušná hratelnost. Rozsah hry je spíše menší, ale řešení jednotlivých problémů není špatné. Bohužel chybí nějaký nosný důvod proč pokračovat dále. Příběh vlastně není, jde jen o snahu sbalit holku, což je mnohem zajímavěji udělané ve staré textovce Playboy, kterou jsem hrál dříve a ještě byla přívětivě v češtině. To vedlo k malé motivaci se tehdy do Larryho pouštět. U Sierry obvykle velmi chválím grafiku a i zde je řada povedených obrazovek, ale u většina je prostě cíleně nehezká. Špinavé lokace v běžných prostředích prostě moc nestojí za prohlížení.

Sympatické nejsou ani postavy a to včetně Larryho. Událost ve čtvrtém patře kasina jsem mu spíše přál. Prostředí ani hlavní cíl mě prostě neláká. Je to škoda, protože samotná hratelnost je stále bezva. Pochválit musím i minihry, především u blackjacku jsem nějaký čas strávil i nad rámec nutnosti, peněz není nikdy dost. Také jsem byl zklamán z nezajímavého manuálu. Humorná část hry není zlá, jen trochu předvídatelná. Potěší i povedené odkazy na jiné hry Sierry. Další postup se často špatně odhaduje, především díky nejasnému zadání, což zvedá obtížnost, ale naštěstí je počet lokací malý. Celkově jsem tedy spíše zklamán, hra se hraje dobře, ale není k tomu moc důvod. Hra je remakem starší textovky Softporn Adventure a sama se dočkala dvou modernějších zpracování. Snad bude něco z toho povedenější.

Her ve kterých ovládáte obří roboty je celá řada, ale u nás je zřejmě nejznámější série MechWarrior. Nabízí se tak přímé srovnání, ale Armored Core je z trochu jiného těsta. Nejde o "simulátor mecha", spíše o akční jízdu v mohutném modifikovatelném brnění. Z toho vyplývá také odlišný pocit z ovládání, mnohatunová monstra jsou zkrátka něco jiného. Přesto se do akce vrháte mohutně ozbrojeni, ať už jde o různé střelné zbraně, rakety nebo velké laserové čepele. Vzhledem k dost omezené munici dochází poměrně často i na boj zblízka. Armored Core jsou naštěstí dobře manévrovatelní a tak lze vzdálenost k protivníkům rychle zkracovat. Nebo se naopak vybavit co nejsilnějším brněním a palbu tak vydržet déle. Množství vyměnitelných částí a volitelných komponent je velmi slušné, navíc se vyplatí vybavení uzpůsobovat dané misi. Například na boj s živými organismy se opravdu hodí biosenzor v hlavové části.

Mise mají dost různorodá zadání a celkem jich hra nabízí více než čtyřicet. Postup je ale nelineární a vaše preference nakonec pomohou jedné z frakcí k nadvládě. Po skončení příběhu se odemkne možnost splnit i vynechané mise, což je super řešení. V některých misích je navíc ukryté speciální vybavení, které se většinou vyplatí získat a to i po ukončení příběhu. Své těžce získané vybavení a peníze lze totiž přenést do datadisku. Většina misí se odehrává na dost malém prostoru a pokud zvládnete boj rychle, tak jsou krátké. Několik misí je rozsáhlejších a v takovém případě jde o propletené tunely. Obtížnost se z počátku nezdá, ale později vyžaduje slušné manévrování a volbu správného vybavení. Obzvláště souboje s jinými a dost mobilními Armored Core jsou výzvou. Mise mám dokončené všechny, ale pár kousků vybavení jsem nenašel. Celkově jde o další povedenou hru od FromSoftware, kterou v klidu doporučím fanouškům akcí i obřích robotů.

První díl Close Combat je hodně příjemné překvapení. Se sérií mám velmi malé zkušenosti a tak jsem rád začal prvním dílem. Na začátku mě velmi mile překvapil manuál. Ten na 160 stranách podrobně popisuje nejen ovládání a herní mechaniky, ale i historické zasazení, zbraně a reálné události všech šesti herních misí. V tomto díle projdete od vylodění až po snad úspěšné dobytí Saint-Lô. Ačkoliv je hra real-time strategií nečekejte hratelnost podobnou Command & Conquer, Close Combat je mnohem taktičtější. Také nevyrábíte žádné jednotky, ale musíte vystačit s přidělenou skupinou. Podobně jako u tahových strategií je možné na začátku upravit rozmístění jednotek, což má smysl, protože využití slabších míst obrany se opravdu hodí. Obtížnost totiž není nejnižší, nic nezvládnutelného, ale nejde to hrát stylem vše pošlu dopředu. Mimo manévrování je důležité také využití terénu a rozhodující může být i morálka.

Povedený je i postup kampaní. Každá ze šesti misí je rozdělena na různý počet scénářů a úroveň vítězství nebo porážky určuje postup. Je tak možné několik scénářů rovnou přeskočit, opakovat stávající nebo se dokonce vrátit. Nic z toho neznamená konec, ale postupně se posouvá čas a cílem je dokončit kampaň minimálně ve stejné době jako se to podařilo v reálu. Osobně jsem se ve většině případů vracel k uložené pozici, ale je bezva, že to není nutné a v případě menších porážek jsem prostě opakoval, protože časová penalizace nebyla tak problematická. Ovládání jednotek pomocí otevíraných menu je sice pomalejší, dá se na to zvyknout, ale ještě lepší a rychlejší je využití klávesových zkratek. Navíc je možné měnit rychlost hry a vypjatější situace si zpomalit.

Technické zpracování dnes nijak neoslní a ani na svou dobu nepatřilo k nejlepším. Nejvíce oddálený pohled je pouze schematické zobrazení, užitečné na rozmístění jednotek a v počátečních fázích. Při bližším pohledu jsou jednotky celkem slušné, ale dost se ztrácejí v krajině a pěchota je vyloženě titěrná. Potěší krátké dobové snímky mezi jednotlivými misemi. Hra lze překvapivě spustit i na Windows 10, ale při delším hraní a změnách rychlosti občas padala, takže jsem nakonec hrál na Windows 98, kde bylo vše bez problémů. Celkově jde o zajímavou hru, s perfektní atmosférou a skvělým manuálem. Navíc krásně motivuje k zjišťování dalších informací o operaci Cobra a vylodění v Normandii obecně.

Tuhle hru si pamatuji z odpoledních seancí na kamarádově Commodore 64 a po dlouhé době jsem si ji chtěl připomenout. Renegade je jednou z první her žánru beat 'em up, který také pomohla mnoha prvky definovat. Představila dnes pro žánr typické prvky jako volný pohyb po obrazovce ve všech směrech, některé druhy útoků a dorážek, styl ovládání a dnes tradiční téma pouličních rvaček. Hratelnost sice ještě není tak vypiplaná jako v Double Dragon nebo Streets of Rage, ale je dostatečně zajímavá a chytlavá. Možností útoku je dost (chytání, s rozběhem...) a nepřátelé jsou také variabilní a představují slušnou výzvu, minimálně v originální arkádové verzi. Hra je rozdělena do pěti částí, každá v jiném prostředí. Délka tedy není hlavní předností, ale naučit se jednotlivé části a taktiky na různé protivníky chvíli trvá. Úspěšný průchod je otázkou zhruba půl hodiny, přesto jsem s hrou strávil minimálně 7 hodin. Důvodem je mimo neúspěšných pokusů i dohrání dvou verzí.

Začal jsem totiž nejstarší originální japonskou Nekketsu Kouha Kunio-kun, která je první dílem rozsáhlé série Kunio-kun (na západě River City). V té jako středoškolák Kunio bráníte svého gangy šikanovaného spolužáka. Západní verze Renegade ovšem představuje příběh o záchraně dívky z rukou mafiánského bosse. Změn se dočkalo i některé prostředí a grafika. Renegade také stojí na začátku vlastní, čistě západní, třídílné série. Herně jsem žádné rozdíly nezaznamenal, ale už kvůli animacím stojí za zahrání obě verze. V každém případě jde o zásadní hru žánru a povedenou i zábavnou záležitost. K hraní bych doporučil klidně obě verze nebo tu, na kterou hodláte navázat dalšími díly.

Mé druhé Halo v Master Chief kolekci. Po opakování prvního dílu jsem se vrhl a dosud nehraný prequel v podobě Reach. Základní věci se od zbytku série moc neliší, ale několik příjemných překvapení na mě přesto čekalo. Příběh je zasazen kousek před události prvního dílu a potkáme v něm i několik známých postav. Především finální úkol mě potěšil a krásně propojil události obou her. Jednotlivé mise se svou zajímavostí dost liší. Zhruba třetina je celkem nezajímavá a generická, ale najde se několik velmi povedených ať už námětem nebo působivými scenériemi.

Ovládání vozidel v jedničce za moc nestálo a i zde jsem dával přednost pohybu pěšky, ale potěšila mě mise ve vesmíru. Pilotování stíhačky je sice naprosto jednoduché a nedá se srovnávat s plnohodnotnými simulátory, ale přesto jde o příjemné zpestření a jednu z těch zábavnějších částí. Za velké plus série považuji zajímavý lore a tak se vždy snažím získat z každého dílu co nejvíce informací. Zde jsou takovým bonusovým obsahem poschovávané datapady. Jejich hledání mě bavilo, ačkoliv některé by nemusely být na tak nesmyslných místech. V level-designu je dostatek hluchých míst, kam se hráč průzkumník podívá a z devadesáti procent nenarazí vůbec na nic. Kdyby tam vývojáři ukryli bonusovou munici nebo právě datapady, tak by radost z průzkumu byla větší než z procházení prázdných odboček. Akce je na těžší obtížnosti dostatečně náročná, nepřátelé umí pěkně zatopit. V rámci dobové konkurence je samotná akční složka jen lehce nadprůměrem, v klasickém Halo stylu, ale to neznamená, že neumí bavit.

V podstatě neustále je s vámi nějaký AI ovládaný společník, což zlepšuje dojem z mohutné invaze. Jejich přínos je, alespoň na vyšší obtížnost, spíše nižší, ale oceňuji, že se o ně nemusím moc starat. Nehrozí tak neustále restarty, protože vám někdo umřel, ale atmosféře to pomáhá. Grafika je slušná a pokrok oproti byť vylepšené jedničce je znatelný. Naopak mix zvuku je místy dost zvláštní, občas je střelba úplně potlačena, naštěstí to nenastává často. Hudba jako taková je ale tradičně velmi povedená. Samotná kampaň je spíše kratší, ale v Master Chief kolekci je k dispozici řada playlistů různě tematicky podobných misí nebo modifikátorů. Mě to úplně neláká, ale fanoušci mají dost důvodů k dalšímu hraní. Celkově je Reach celkem slušný "datadiskový" prequel, který rozhodně mohl svůj potenciál využít lépe. Na druhou stranu, pokud chcete více Halo, tak přesně to nabízí.

Každý fanoušek dungeonů si jistě vzpomíná na mapy, ať už jejich ruční kreslení na čtverečkovaný papír nebo ty otištěné v časopisech. Tahle hra je v podstatě dungeon zobrazený pohledem na čtverečkovou mapu. Nechybí zde nic zásadního od skrytých oblastí po pasti typu propadlo nebo odebrání peněz. Prostoru k průzkumu je opravdu dost. Celých 100 pater a více než 88 000 čtverečků. Na každém patře naleznete něco zajímavého. Poklady, mapové hádanky a matematické rébusy skrývají nové zbraně, vybavení nebo peníze. Ty se hodí, protože možností nákupu je dost a mimo vybavení lze získat i permanentní vylepšení některých statistik.

Tím se plynule dostáváme k hrdinům. Ovládáte vždy najednou čtyři a počáteční výběr lze rozšířit hledáním ztracených v celém labyrintu. Všechny skryté věci lze trpělivostí nebo náhodou nalézt těžko, naštěstí pomohou některé z mnoha postupně nalézaných schopností. Hra se vámi nemazlí, takže doporučuji pečlivost, má smysl získat každou výhodu. Prostředí, překážky a celkově styl úrovní se každých deset pater mění, rozhodně nehrozí stereotyp. Nepřátel je hromada a někteří těžší jsou i v nižších patrech, takže pozor. Boje jsou realizovány osvědčeným ATB stylem v přehledném 2D provedení ve stylu starších JRPG. Množství zbraní, postav, schopností a protivníků zaručuje dostatečnou variabilitu. Na finální souboje doporučuji vytrénovanou a dobře vybavenou partu, i na levelu 118 to je celkem výzva. Důležitá je především taktika, správně načasovat využívání schopností. V poslední čtvrtině dost pomohou některé extra účinné zbraně.

Doporučuji také trénovat více než jednu partu, protože ztratit nepozorností hlavní členy a muset je dohledávat, je jednodušší alespoň trochu vytrénovanými postavami. Grafické zpracování je jednoduché, ale plně dostačující. Hra se plně soustředí na hratelnost, nic vám nedá zadarmo, ale zážitek je to výborný. Do toho všeho si přidejte skvělý soundtrack. Uematsu se opravdu vyřádil a jeho covery klasik autorů jako Chopin, Beethoven nebo dokonce Dvořák stojí i za samostatný poslech. Dungeon Encounters rozhodně není hra pro každého, ale pokud máte rádi tradiční dungeony plné hádanek a tahové soubojové systémy, tak zde si přijdete na své.

Katamari je další z PlayStation sérií o kterých vím, ale nehrál jsem je osobně. Popis této hry zní dost bláznivě a na první pohled není moc jasné co na tom koho baví. Hned při prvním spuštění mě ovšem zaujala chytlavá hudba, která se k netradiční hře hodí a její melodie vám zůstanou v hlavě na dlouho. Samotné hraní nejdříve trochu drhne, protože ovládání je dost neobvyklé. Původně jsem myslel, že půjde o hlavní zápor, ale netrvá dlouho a přejde vám do krve. Ve třetí úrovni tak už ani nemáte pocit něčeho nešikovného s se svým zvětšujícím se Katamari provádíte čím dál efektnější manévry. Dostat ovládání do ruky je potřeba, protože jednotlivé úrovně mají časový limit, který sice není nijak přísný, ale dlouhé zdržování také nedovolí. První dvě tři úrovně vypadala obtížnost na hraně, ale postupně jsem se do toho dostal a nebyl problém ani pátrat po skrytých dárcích. Časomíra je trochu zrádná. Vypadá nebezpečně, když ve třech čtvrtinách máte sotva poloviční velikost, ale jak se nabalují stále větší objekty, tak se zvětšování dostatečně zrychluje a na konci zbývá ještě čas.

Vyzvednutí dárků byl ale občas problém. Moc se mi nedařilo skákání a navíc několikrát jsem sebraný dárek zřejmě ztratil a musel tak úroveň opakovat. Mimo základních úrovní, ve kterých dosahujete určené velikosti, je přítomno i pár speciálních, ve kterých jsou pravidla různá. Od sběru konkrétních předmětů po asi nejproblematičtější vyhýbání se. S Katamari o průměru více než pět metrů je opravdu snadné omylem sebrat miniaturní figurku medvěda. Druhá polovina hry je zábavnější, přece jenom nabalování aut nebo domů je mnohem neobvyklejší. Po dokončení je možné některé úrovně hrát bez časového limitu a vyřádit se dle libosti. Grafika je i ve vylepšené Reroll verzi spíše jednoduší, ale k povaze hry se hodí. Příběh je šílenost sama o sobě, ale jako rozptýlení mezi úkoly pobaví. Celkově mě hra potěšila a jsem moc rád, že na sérii konečně došlo. Do dalšího dílu se hned nepohrnu, ale v budoucnu si rád ještě zakoulím.