Po nějaké době jsem se opět pustil do hry z automatů. Volba tentokrát padla na Cabal, akci na první pohled připomínající střílečky ovládané světelnou pistolí. Střelba na statické obrazovce je zde opravdu to hlavní, ale navíc je nutné ovládat i horizontální pohyb postavy. Tato kombinace není příliš častá, ale vlastně dobře funguje. Samotná střelba sice není tak pohodlná, ale možnost uhýbání nepřátelské palbě to vynahrazuje.

Jinak už z dnešního pohledu žádná překvapení nečekejte. Z obou stran se hrnou záplavy nepřátelských vojáků i vozidel, v pozdějších fázích dojde i na vrtulníky a hůře sestřelitelná letadla. Granáty a podobné těžší střely je možné ničit. Nepřátelé se mohou skrývat za překážky na obrazovce z nichž je většinu možné zničit. Že jsou všechny akce bodované je u automatovky nad slunce jasné. Hra nabízí pět prostředí po čtyřech obrazovkách, na konci samozřejmě čeká boss. Obtížnost je také dle očekávání vysoká, ale s dostatkem času by se hra dala naučit. Nějakou dobu jsem se trápil, ale nakonec převážila možnost nekonečna kreditů v emulátoru. S hrou jsem strávil asi tři hodinky a rozhodně nelituji. Cabal doporučuji alespoň vyzkoušet.

Stranger's Wrath je netypickou součástí série a světa Oddworld. Prostředí i specifický humor perfektně zapadají, ale hratelnost je naprosto odlišná. Zdánlivě jde o klasickou akční záležitost, ale unikátnost spočívá v přepínání pohledu z první a třetí osoby. Nejde jen o preference, ale v každém pohledu lze využívat jiné schopnosti. Pohled je tak nutné neustále přizpůsobovat situaci a v akčních pasážích se mění dost často, především díky výhodnosti získávání živých nepřátel. Za živé je totiž větší odměna a peníze se hodí na vylepšování zbraní. Živá munice do kuše je fajn nápad a jednotlivé potvůrky jsou dostatečně odlišné.

Hru lze rozdělit na dvě části. V první jde především o úlohu lovce odměn a vaši cestu tak určují zakázky. Tato část je asi o něco zábavnější. V druhé jde o vyvrcholení příběhu, je lineárnější a dává větší prostor akci. Tomu napomáhá i vyspělejší bojový arzenál.

Stranger's Wrath exceluje především v tom, v čem každý Oddworld - v atmosféře. Svět je opravdu zajímavý a vtipný. Lokace navíc vybízejí i k průzkumu a některá skrytá místa by byla škoda minout. Obtížnost je nastavena velmi rozumně a zhruba 16 hodin herní doby je tak akorát. Hrál jsem HD verzi na Steamu, která vypadá celkem slušně i dnes a některé výhledy stály za zastavení. Ovládání je dobré, problémy nedělají ani zmíněné časté změny pohledu. Celkově jde o velmi povedou a celkem unikátní hru, a to nejen v rámci série.

Titulů pro lidi, kteří nehrají automobilové simulátory, ale sem tam by si zajezdili moc není, ale Interstate rozhodně stojí za pozornost. Základem je rozumně vyvážená kombinace řízení a střílení. Nečekejte žádné závody, občas jde sice o dojetí na čas, ale obvyklejší je spíš pohodovější přístup. Je třeba také určitý stupeň orientace v mapě a navigace, žádná šipka kam jet naštěstí není. Jízdní model je jednoduší a na chování vozidel si lze zvyknout celkem rychle.

Likvidace protivníků není extra složitá, ale čekejte početní převahu. Není tak neobvyklé končit s dost poškozeným štítem. Výběr zbraní je slušný, ale použitelných se mi jich zdá málo. Vyplatí se výbavě vozidla pečlivě věnovat mezi misemi. Design sice moc variability nepobral, ale úkoly jsou celkem různorodé a hlavně zábavné. Sedmnáct misí je tak akorát.

Velkým plusem hry je dobová stylizace a k tomu vhodná hudba. Grafika navzdory podpoře 3Dfx zestárla dost, ale zase nejde o nic hrozného. Krajina i vozidla jsou v pohodě, nevíce mi vadí postavy během animací, respektive jejich obličeje. Ale ve své době to bylo něco jiného. Hra mě zpočátku moc nechytla, ale s každou další misí se to zlepšovalo. Příběh sice není zrovna extra důvodem k pokračování, ale zvědavost na další misi a atmosféra ano. A některé lokace byly překvapivé. Doporučuji také projít manuál a to nejen kvůli ovládání. Celkově jsem si hraní užil, a pokud vás oslovuje styl hry, tak neváhejte vyzkoušet.

GameBoy verze přináší stejnou a přesto jinou hru. Příběh vedoucí skrze tentokrát osm úrovní je stejný, ale samotné lokace, ač podobné, jsou zjednodušené. Ale snad žádný zásadní prvek nechybí a i pohyblivější části, jako stoupání vesmírným výtahem, se do této verze dostali. To platí i pro speciální schopnosti, jen se získávají v jiném pořadí. Mezi-úrovňové minihry také nechybí i když jsou trochu jiné. Na kvíz ale tentokrát nedojde.

Grafika je samozřejmě uzpůsobena slabší platformě a není špatná. Obzvláště v některých částech jsou schopnosti GameBoye hezky využity. I hudba stále stojí za pozornost. Přesto zrovna Kid Dracula patří mezi tituly, kterým barevnost dost chybí a je to znát na celkovém pocitu ze hry. Pochválit ale musím bezproblémové technické provedení i ovládání. Obtížnost zhruba odpovídá NES verzi, celkově je možná o něco lehčí. Ale to může být i znalostí většiny prvků a postupů. Bossové jsou na tom stejně jako v originále a stejně tak mi stále vadí nepřítomnost ukazatele života nepřítele. Celkově ale jde o povedenou konverzi a slušnou hru na cesty. Pokud plánujete hrát jen jednu z verzí, tak ovšem rozhodně doporučuji originál NESovou.

Tak tohle bylo opravdu něco jiného. Že má Kid Dracula barevnější a veselejší stylizaci jsem čekal, ale že se tak výrazně liší i hratelností bylo příjemné překvapení. Hlavní zbraní malého Drákuly je střílení fireballů a to dokonce i nahoru, ale postupně získává další užitečné schopnosti. Od naváděných střel, přes ledové až po možnost změnit se v netopýra. Design úrovní s tím vším počítá a postupně je tak nutné stále více kombinovat. Nejvíce jsem si užíval obrácení gravitace, škoda že je až ke konci. Obecně by mohlo být využívání schopností častější.

Devět úrovní je sice celkem dost, ale nejsou moc dlouhé. Navíc hra má opravdu nižší obtížnost než je v sérii běžné, díky střelbě, celkovému designu i přesnému ovládání. Náročnější jsou především pasáže s neustále scrolující obrazovkou a pár bossů. Úrovně jsou podivně prokládány minihrami a v jedné je dokonce vědomostní kvíz (naštěstí dost snadný). Působí to sice divně, ale nijak to neruší ani moc nezdržuje a lze tak získat nějaké životy. Pochválit musím různorodost prostředí. Navzdory mnoha rozdílům a veselejšímu pojetí několik klasických prvků poznáte. Hudba se od běžné Castlevanie dost liší, ale není špatná. Celkově je hra velmi příjemným překvapením a nápaditou odbočkou od hlavní série.

Série Castlevania zavítala i na konzole firmy Sega a na hře je změna platformy opravdu znát. Dříve pomalejší hratelnost s rozvážnějším časováním útoků nahradil rychlý pohyb a akčnější boj. Vlastně se od MegaDrivu dá něco takového čekat, ale po šesti předchozích dílech to bylo skoro nepříjemné. Jinak je vše na svém místě, procházíte lineární sekvencí úrovní a nepřátele likvidujete bičem a několika sekundárními zbraněmi. Bič lze využít také ke zhoupnutí, což je celkem šikovné. Lze hrát i za jinou postavu s lehce odlišným průchodem a kopím místo biče, ale tu jsem jen krátce zkoušel.

Úrovně jsou tentokrát tematicky zasazené do různých států a podíváme se tak do Itálie, Německa nebo Francie. Na designu je to často znát a jde o další příjemné osvěžení. Zmizel časový limit, což velmi oceňuji. V poslední úrovni je zajímavá část s posunutým obrazem do několika rovin, velmi originální, matoucí a zábavné. Celkově je obtížnost takovým Castlevania zlatým středem. Technická stránka je povedená, hra dobře vypadá a hudba je stále skvělá. Navzdory mnoha kladům jsem se u hraní bavil méně než bych čekal, ani nedokážu pořádně říct proč.

Druhá Castlevania pro GameBoy je mnohem povedenější záležitost. Hlavní zásluhu na tom má vyváženější obtížnost. Hra není jednoduchá, ale průchod je mnohem plynulejší. Pár problematičtějších míst se najde, ale celek je přiměřenou výzvou. Příjemnou pomocí je i přítomnost sekundárních zbraní jako v hlavních dílech. Není jich sice takové množství, ale i tak jde o vítanou pomoc a osvěžení bojů. Bossové také docela jdou, nejhorší jsou asi poslední dva. Přesto nic tak hrozného jako ve velkých dílech.

Pozitivní je také větší rozsah hry. Tentokrát vás čeká sedm úrovní, z toho první čtyři jde hrát v libovolném pořadí. Poslední je téměř jen závěrečný souboj, takže spíše šest plnohodnotných. Design úrovní je povedený, stejně jako v prvním díle, ale zde je přívětivější. Zákeřností hra obsahuje minimum. Technicky se nic zásadního nezměnilo a hra se dobře ovládá. Hudba je také o něco povedenější. Celkově je tak druhý díl prostě lepší, autoři se poučili z chyb a hraní mohu rozhodně doporučit.

První Castlevania do kapsy se mi hodnotí opravdu těžko. Na technické stránce se samozřejmě podepisují omezené možnosti GameBoye, ale přesto je grafika dostatečná, i když je celá hra pomalejší. Hudba je na poměry platformy také slušná. Hratelnost nepřekvapí, pouze zmizely sekundární zbraně a zůstal pouze klasický bič. Úrovně jsou pouze čtyři, každá tak na deset minut, ale díky obtížnosti hra vydrží mnohem déle. A tady se to začíná komplikovat. Hru si pamatuji i z originálního hardware a skákání přes propasti nebo po lanech bylo peklo. Ovšem dnes v rámci Anniversary Collection jsem neměl problém. Zda nová emulované verze poslouchá lépe nebo jsem z rozehraný z prvních čtyř dílů nevím, ale přikláním se k prvnímu názoru.

To samozřejmě dost ovlivní dojmy ze hry. Ano obtížnost je stále vysoká a možnost ukládání přijde vhod, ale není nehratelná. Největším problém je překonání třetí úrovně, konkrétně utíkání před bodci nahoru a doleva. Je třeba přesné načasování každého skoku a k tomu ještě likvidovat nepřátele téměř bez zastavení. Narovinu, potřeboval jsem dvoumístné množství pokusů. Až na tento prvek, který nesnáším v každé hře, jsou úrovně celkem povedené. Samotná hra, znovu opakuji, že verze z kolekce, je tak zábavná a stojí alespoň za zkoušku. Jeden z mála případů kdy nová zkušenost zlepší vzpomínky.

Nenechte se zmást číslovkou IV v názvu, jde o převyprávění a rozšíření příběhu prvního dílu. S tím se pojí i návrat klasické struktury jedené úrovně za druhou, bez větvení nebo volného průzkumu. Inspirace je hodně volná, úrovně jsou téměř k nepoznání a nový začátek před hradem tvoří skoro polovinu hry. Poprvé se ale výrazně změnilo ovládání postavy. Tradiční bič lze nyní více ovládat a útočit tak do více směrů. To řadu soubojů usnadňuje a i souboje s bossy jsou tak zvládnutelnější. Na druhou stranu přibyla řada akrobatičtějších pasáží s náročným skákáním, pohyblivými plošinkami a houpání na biči. Některé z těchto částí jsou příjemným osvěžením, ale jiné patří k nejvíce frustrujícím úsekům. Upřímně bych hru asi ve dvou podobných místech vzdal bez možnosti ukládání, vadí mi to více než umírání kvůli nepřátelům.

Technická stránka je díky SNESu mnohem hezčí, ponurá atmosféra ze hry sálá a i hudba těží z lepších možností. I předchozí tři Castlevanie měly dobrou hudbu, ale zde je to ještě o třídu lepší. Za zmínku stojí hezky udělaná pasáž simulující 3D efekt - Mode 7. Přítomen zůstal i časový limit, ale tentokrát jsem s ním neměl problémy. Ovládání reaguje dobře a nezpůsobuje žádné problémy. Celkově je Super Castlevania IV zatím nejlepší klasický díl, ale hře by prospělo vypuštění dvou tří pasáží a vynechání nefér věcí (nepřítel na konci skokového úseku).

Třetí Castlevania se vrací zpět k prvnímu dílu a klasičtější plošinovkové hratelnosti. Autoři ale neusnuli na vavřínech a i v toto díle přinášejí novinky. Postupujete sice stále kupředu z jedné úrovně do druhé, ale hra není lineární. Narazíte na několik křižovatek a druhý průchod se tak může lišit klidně třetinou úrovní. Znovu hratelnost podporují i společníci. Při své cestě můžete narazit na tři různé postavy, které poté mohou putovat s vámi. Je možné se do nich volně přepínat a každý má jiné užitečné schopnosti. V jednom průchodu je možné narazit na více než jednoho společníka a pak je jen na vás kdo s vámi dorazí do konce.

Obtížnost je nepřekvapivě vysoká a v některým případech i nefér. Přesto hra docela baví a jediné co mi opravdu vadilo je časový limit. Nejen že naštve jeho uplynutí při jinak povedeném průchodu, ale efektivně zabraňuje prozkoumávání úrovní. Některé obtížné úseky usnadní speciální schopnosti společníků. O technickém zpracování platí totéž co u prvního dílu. Grafika není nic moc, ale atmosféru má a hudba je i navzdory omezením povedená. Ve výsledku přináší Castlevania III zajímavé novinky, ale i několik nepříjemností. Hodnotím tak stejně jako jedničku. Hrál jsem dvakrát, jednou s Syphou a podruhé s Alucardem.

Castlevania se v druhém díle posunula od klasické plošinovky dost směrem k metroidvanii (ačkoliv pro žánr je stěžejní až Symphony of the Night). Máme zde celkem povedený otevřený svět, který se získáváním předmětů postupně otevírá. Některé je nutné získat z nepřátel, další jsou dobře ukryté a jiné zase musíte koupit. Mimo nepřátelské oblasti jsou ve hře i města, kde lze nakupovat, léčit se a mluvit s obyvateli. Ve městech je bezpečno, alespoň přes den. Ano, ve hře se pravidelně střídá den a noc, která je mnohem nebezpečnější. Technické zpracování je podobné jako u prvního dílu, tedy průměrná dobová grafika a povedená hudba.

Podle tohoto popisu to vypadá na dobrou hru a ten potenciál tu určitě je, ale celek kazí pěkná řádka problémů. Hlavním je asi obtížnost. Zpočátku není moc jasné co dělat a než si promluvíte s lidmi a projdete blízké okolí, tak dorazí první noc. Není sice problém dojít se vyléčit, ale nepřátelé se stále obnovují a vracet se z větší vzdálenosti skoro nemá cenu. Míst na léčení je ve hře dost málo a jediný další způsob je získání nového levelu. Zjistit co a jak se z rozhovorů a ukrytých nápověd dá, ale najít je... Problémem jsou bloky zničitelné svěcenou vodou, které je mohou ukrývat, případně i blokovat cestu. Není tak hrozné ji na podezřelá místa zkusit hodit, ale munice v podobě srdíček je omezená. Slouží opět pro všechny vrhací zbraně a navíc jako měna pro nákupy. Ty jsou také nezbytné pro postup. Navíc se házením vody dá odhalit i nebezpečná falešná podlaha. Srdíček je tak, alespoň z počátku, velký nedostatek. Později, až získáte pár šikovných předmětů a lepší zbraň, je najednou vše jinak. Nepřátelé padají jak na běžícím pásu, srdíček je hromada, ale to už je moc nepotřebujete. Závěrečný souboj je úplně o ničem, není třeba se ani hnout, jen útočit a za minutu je konec. Hra je tak paradoxně postupně stále jednodušší.

Opravdu rád jsem za hraní verze z Anniversary Collection, původní na NES bych hrát fakt nechtěl. Díky ukládání je začátek jednoduší, falešná podlaha vás moc netrápí a prohledávání lokací je najednou také příjemnější. Rutina přijít do lokace, uložit, vše prozkoumat a vyzkoušet, načíst a projet na čisto, je sice trochu otravná, ale mnohem zábavnější než klasický způsob. I takto jsem s hrou strávil osm hodin, muset opakovat dlouhé úseky by se mi nechtělo. Je to škoda, Castlevania II měla velký potenciál a nebyl by takový problém změnit pár drobností a získat povedenou hru. Takhle jde jen o lehký nadprůměr.

První díl slavné Castlevanie je sice počátkem série, ale s budoucím žánrem metroidvania ještě moc společného nemá. Hra je totiž klasickou plošinovkou rozdělenou do šesti oblastí vždy zakončených bossem. Nečekejte žádné prozkoumávání mapy, žádné vracení se s novými schopnostmi. Prostě jdete stále vpřed a maximálně naleznete trochu lepší zbraň. Tím je především tradiční bič, který lze nalézt ve dvou silnějších variantách. Proti některým nepřátelům se mohou hodit vrhací zbraně, které se navzájem nahrazují a čerpají energii v podobě nalezených srdíček.

Už této první hře nelze upřít slušnou atmosféru a to i s omezenými technickými možnostmi. Grafika je sice jednoduchá, ale tajemno navodí dobře a především první scéna před samotným hradem je i dnes celkem působivá. To samé platí o hudbě, některé skladby se sérií pojí dodnes. Samotné úrovně jsou celkem fajn a s trochou cviku je není problém projít, ale párkrát se objevuje zásekový úsek. Boje s bossy jsou dost nevyrovnané, třeba hned první netopýr byl dost problém a časový limit zrovna nepomáhá. Samotný závěr je také náročnější a porážka Drákuly vyžadovala dost pokusů. Hru jsem kdysi hrál na PC, ale dohrál až před několika lety v emulátoru. Tentokrát jsem zvolil verzi z Anniversary Collection, která vychází z NESu. Vše funguje skvěle, potěší bonusová digitální knížka a možnost ukládání výrazně pomáhá s frustrací. Celkově jde o dobrou hru, která stojí za zahrání nejen kvůli svému významu. Snad si jednou příběh rodiny Belmontů zkompletuji.

Že je konzolová verze této hry lepší než DOSová je celkem známé, stejně jako že se dost liší, ale až takový rozdíl jsem nečekal. Část pozitivnějších dojmů je samozřejmě daná remasterem od Night Dive. Lepší grafika, plynulost a moderní ovládání dost pomůžou. Navíc vychází jak z verze pro PlayStation tak především Sega Saturn, přičemž údajně kombinuje to nejlepší z obou. Pro autentičtější zážitek je možné dokonce přepínat mezi originální a novou mapou světa nebo deaktivovat nově přidané checkpointy. Prostě v Night Dive odvedly opět dobrou práci.

Jak původní PC verze tak ostatní mají stejné zasazení, prostředí i většinu zbraní a nepřátel. Liší se toho ale dost. Především jednotlivé úrovně jsou o něco menší, ale stále dost komplexní a hlavně mají více východů. Pomocí mapy můžete cestovat do všech navštívených úrovní a díky nové schopnosti najít další cestu nebo potřebný artefakt. Vše je podobně propojené jako například v Hexenovi, ale stále je k dispozici celá hra, nejen konkrétní hub. Zmiňované schopnosti jsou další odlišností. DOS verze přinesla tradiční power-upy aktivované za manu. V původní hře dávají nalezené předměty permanentní schopnost - lepší skok, levitace nebo možnost zrušit silové pole. Průchod hrou se tedy nese v duchu metroidvanie. Vše je opravdu skvěle navrženo a průzkum světa je zábavný až do konce.

Kromě zmíněných artefaktů a tradičních klíčů je možné pátrat ještě po třech typech předmětů. Pro dobrý závěr je nutné nalézt všechny části komunikační soustavy, což není obtížné - pípají jak na mapě, tak v úrovni. Pět symbolů Ankh samozřejmě poskytne výrazné zvýšení života. Nejpečlivěji ukryté jsou panenky autorského týmu, což je čistě sběratelský předmět. Nevím tedy jestli nepřinese nějakou výhodu vlastnictví všech, našel jsem sotva třetinu a i tak v tom utopil pár hodin. Některé mají opravdu komplexní úkryty.

Zbraně sice nemají sdílenou munici, ale jen jeden typ předmětu ji doplňuje. Je tak nutné mít v ruce patřičnou zbraň. Je to zvláštní koncept, ale lze tak velkou část hry projít s preferovanou zbraní. Obtížnost se mi zdála nižší než u DOS verze, ale částečně to bude lepším ovládáním remasteru. Na druhou stranu i skákací pasáže jsou zde rozumnější a díky speciálním schopnostem i lépe zvládnutelné. PowerSlave Exhumed je tak pro mě velmi příjemným překvapením a hrou kterou mohu doporučit.

Když jsem poprvé slyšel, že Karel Matějka připravuje novou plošinovku, tak mě hned napadlo pokračování Colony 28. Bzzzt je ovšem naprosto něco jiného, ač robot v hlavní roli zůstal. Tempo hry je výrazně rychlejší, dokonce se snažíte překonávat dané časy. Základní myšlenka je jednoduchá. Dostat se na konec úrovně, ale ideálně v daném čase a cestou posbírat všechny šroubky. Samozřejmě to není jednoduché, v úrovních čeká spousta překážek a pastí. Oboje se mi zadařilo jen ve dvanácti úrovních, šroubky samotné ve více než polovině.

Koncept hry vypadá jednoduše, ale to hlavní je zde provedení. Nejdůležitější je přesné a responzivní ovládání, postava dělá přesně to co chcete. Jakákoliv smrt, a že jich bude, je jen vaše chyba. Skvěle jsou navržené také jednotlivé úrovně, s pěkně rostoucí obtížností. Postupně získáváte další schopnosti, například dvojskok, a hratelnost se příjemně komplikuje. Design je opravdu špičkový, i pohyby překážek jsou sladěné a je tak možné hned vyrazit a projít úroveň. Naopak okounění je často na škodu a ztratí se ten správný moment. Vše je doplněno hudbou, která precizně vystihuje tempo jednotlivých úrovní.

Krásná a detailní pixelartová grafika je jen třešničkou na dortu. Dokončit všech 52 úrovní je výzva, obtížnost není nízká, ale je spravedlivá. Velké záseky jsem měl jen v místech s omezeným časem. Úrovně kde mě honí paprsek nebo podobně opravdu nesnáším a šlo také o nejdelší záseky. Naopak shoot 'em up úrovní mohlo být více, je to skvělé osvěžení. Bzzzt také vyšlo v fyzicky v rámci Xzone edice. Obsahuje samolepky, pohlednice a především krásný mini artbook s tentokrát dost krátkým čtením. Vzhledem ke krásné grafice je opravdu na co koukat. Celkově velmi povedená hra a příjemné překvapení.

Máte rádi Resident Evil? A co Final Fatasy? Pokud jste odpověděli ano, je Parasite Eve hra pro vás. A pokud ne, stejně jí dejte šanci. Jde o jeden z nejlepších titulů pro první PlayStation. Tady se povedlo téměř vše. Příběh se odehraje během několika vánočních dní a začne v opeře. Během vystoupení dojde k nečekané události a zdá se, že za vše může hlavní hvězda. Vy, jako v publiku přítomná policistka a zároveň svědek, se pustíte do vyšetřování. Příběh se postupně rozplétá, prohlubuje a bez problémů udrží až do konce hry, dokonce jsem díky hře rozečetl i knihu o mitochondriích. Většina děje je vyprávěna v samostatných animacích, které jsou moc pěkně udělané a kouká se na ně dobře i dnes. Engine vychází z Final Fantasy VII, to znamená stále dobře působící před-renderovaná pozadí, ale kostrbatější postavy. Ty zde přece jen působí o něco lépe, což je asi dáno větším měřítkem.

Samotná hratelnost se povedla skvěle. Většinu času se pohybujete v rámci lokace, řešíte jak odemknout další postup, hledáte klíče, mluvíte s postavami a objevujete skrytá zákoutí. Postupně se vám zpřístupňuje více lokací na mapě města, ale příběh vždy naznačí kudy je vhodné pokračovat. Vyplatí se ale prozkoumat co nejvíce. Hlavní hrdinka se zlepšuje postupným levelováním. Část atributů se zvyšuje automaticky, získáváte nové schopnosti a pak volné body. Ty lze využít jak na zlepšení postavy tak vybavení. Výzbroje a výstroje je ve hře velké množství, lze ji různě vylepšovat a některé bonusy i přenášet. Možností je tady dostatek.

Souboje jsou částečně náhodné a částečně pevně dané. Vždy když narazíte na nepřítele se obraz trošku posune, ale jinak grafika zůstane. Hrdinka se může volně hýbat po obrazovce a unikat tak nepřátelům, až po naplnění ukazatele je na tahu. Lze použít zbraň nebo speciální schopnost, případně předmět z inventáře. K tempu hry se podobný systém krásně hodí a je škoda, že není využit ve více hrách. Po velmi našlapaném závěru hra nabídne pokračování v režimu EX. Začínáte se svým vybavením a potkáváte těžší nepřátele. To z počátku není moc znát, máte přece jen už dobrou výbavu, ale později se to projeví až až. Díky tomu se Aya rychleji vyleveluje. Hlavní novinkou je nová lokace Chrysler Building. Jde o sedmdesáti patrový dungeon na jehož konci čeká další boss a jiný závěr. Trochu váhám zda jeho hraní doporučit. Závěr je sice fajn, ale jednotlivá patra jsou naprosto generická, až na nepřátele a výbavu. Díky zábavnému soubojovému systému to ze začátku šlo, ale tak kolem 40 patra jsem se začal do hraní už trochu nutit. Ale po takové době by už byla škoda hru nedokončit.

Pro PlayStation 1 verzi existuje i povedená čeština. Nezmínil jsem ještě hudbu, která je také skvělá. Hra zkrátka přináší zajímavý příběh, excelentní hratelnost a stále slušné technické provedení. Parasite Eve zkrátka jednoznačně doporučuji.

Tahle hra je příjemný vánoční dárek od autora původní Milo and the Magpies, kterou jsem ale nehrál. Do Christmas Gift se ale pustila manželka, a když jsem viděl tu krásně namalovanou grafiku a roztomilé podání, neodolal jsem. Kocour Milo získá nového kamaráda, který se ovšem zatoulá. A je jen na vás, dovést Mila k jeho záchraně. Hra je opravdu malá, a kromě úvodní a závěrečné sekvence, obsahuje pouze pět obrazovek - kapitol. Na každé lze provést jen několik činností, takže záseky nečekejte.

Na druhou stranu je v každé ukryté nepovinné tajemství, které už není tak snadné odhalit. Rozhodně jejich hledání věnujte čas, protože skrývají roztomilá překvapení. Po dohrání není problém libovolně přepínat mezi kapitolami a bez problémů si tak vše najít. Celá hra působí velmi milou a vánoční atmosférou a i když už je po svátcích tak se stále hodí k zahrání. Také hudba se ke hře dobře hodí. Hra je navíc zdarma, takže na nic nečekejte, dokud to od vánoc není moc dlouho.

Exhumed je snad nejvíce rozporuplná "buildovka" (z těch normálních). Vzpomínky jsem na ni měl docela dobré, ale ačkoliv mám dokonce originálku, tuším z Levných knih, nikdy jsem ji nedohrál. Tentokrát se konečně zadařilo a mám z toho opravdu silné dojmy, pozitivní i negativní. Egyptské zasazení je rozhodně povedené a i v grafice, dané dobou a použitým enginem, hra umí vyvolat správnou atmosféru. Tomu vydatně pomáhá i slušný soundtrack. Že nezůstane jen u čistého Egypta je celkem očekávatelné, mimozemšťané jsou přece v tomto prostředí běžní. Hra přináší i celkem slušný příběh, minimálně v rámci své kategorie.

Musím pochválit i design jednotlivých levelů. Z celkových dvaceti je naprostá většina velmi rozsáhlá a propracovaná. Vše na sebe ale logicky navazuje a pokud postupujete pozorně, nehrozí žádné velké bloudění. Ovšem výrazným negativem je častá nutnost skákání. Pokud se jedná jen o potřebu proběhnout část mapy znovu, je to jen protivné, ale v lávovém prostředí jde už o utrpení. Vše navíc komplikuje na skákání nevhodný engine a největší průšvih hry - ukládací systém. Navzdory dobovému standardu není možné volně ukládat, hra si pamatuje poslední dosažený level. V rámci úrovní je ještě několik checkpointů, ale rozhodně ne dost. Při skákání na pohybující se plošinky v lávě deset minut od checkpointu opravdu jen nadáváte. Takže rozlehlost levelů musím pochválit, ale ukládání z toho dělá spíše zápor.

Nepřátelé vyloženě obtížní nejsou, ale mají výdrž a nábojů není nazbyt. Také jich není moc druhů, ale do prostředí pasují dobře a jsou dostatečně odlišní. Zbraně jsou nic moc a až na kulomet jsem si žádnou neoblíbil. V této hře jsem snad poprvé zažil, že střelba nefunguje pod vodou a je nutné používat mačetu - rozhodně oceňuji. Souboje s bossy nepřekvapí a nejsou ani moc náročné. Ale poslední level je povedený a originální, vyžaduje pečlivost i rychlost. Díky ovládání byl sice průchod náročnější ze špatných důvodů, ale stejně stojí za pozornost. Vtipná je i přítomnost krátkého tutoriálu, položka Training, což nebývalo moc obvyklé. Celkově jde o zajímavou hru s dobrými nápady, ale pokaženou několika špatnými rozhodnutími. Ty lze dnes naštěstí napravit.

Po dokončení originální verze jsem si nainstaloval BuildGDX, který přináší především možnost volného ukládání a modernější ovládání, hlavně rozhlížení na myši. Hrát to samé znovu jsem nechtěl a tak došlo na fanouškovské levely. Zakládat samostatné profily nemá smysl, jde o moc malé přídavky. Jediný větší projekt je tří levelová minikampaň Return to Ruins. První dvě mapy se rozsahem i zajímavým designem plně vyrovnají původní hře a díky volnému ukládání se i skvěle hrají. Poslední level je o boji s bossy. Doporučuji. El-Gizah je krátká lineární mapa na deset minut. Forgotten Sanctuary je o něco rozsáhlejší a propracovanější. Také využívá dveře na více klíčů, které se objevili i v Return to Ruins. Temple of the Fire and the Water je ze samostatných úrovní nejrozsáhlejší, ale její architektura mě moc nebavila. Pokud si chcete něco vyzkoušet, tak rozhodně Return to Ruins a Forgotten Sanctuary. Celkově si také při hraní pod BuildGDX nebo jiným portem přidejte k hodnocení klidně 10%.

Jack Bros. je mojí první dohranou hrou z knihovny Nintendo VirtualBoy a tak se na začátek rozpovídám trochu mimo samotný titul. Mám pocit, že hry určené pro virtuální realitu a to i tak starou, je jaksi nedostatečné hrát normálně na monitoru. Průchodu sice nic nebrání, ale zážitek není plnohodnotný. Hraní na originál zařízení je ale dosti nepříjemné a navíc ho nevlastním, takže jsem se nadchl projektem VirtualBoyGo. Jde o emulátor, který běží na platformě Quest, a navíc přináší řadu příjemných vychytávek. Už díky samotnému Questu je vše pohodlnější a bez kabelů, navíc je možné změnit originál červené zobrazení na příjemnější barvy (nejpříjemnější je asi šedá) a ukládat pozici. Jack Bros. jsem prošel nakonec dvakrát, jednou na Questu a jednou na normálním PC, pro porovnání zážitku.

Jack Bros. není hra, která by z virtuální reality těžila nějak extrémně. Proplétáte se shora viděným bludištěm, sbíráte klíče a bojujete proti nepřátelům. Další patro je většinou vidět dole, takže nějaký 3D efekt tam je. Náplň i zpracování je celkem běžné, takže ten efekt navíc hře docela pomáhá. Na počítači jde o sice zábavnou a dobře vyladěnou, ale jinak průměrnou hru. Šedesát úrovní není málo a navíc se každou chvíli dočkáme nového nepřítele nebo pasti. Boje s bossy jsou od se čím dál vzdálenější a pokaždé jiné. Hře tak rozhodně nehrozí stereotyp. Hrát lze za tři různé postavy, známé z mnoha dílů série Megami Tensei, kdy každá má trochu jiné schopnosti a tak mě bavily oba průchody. Obtížnost není nízká i díky časovému limitu. Řadu úrovní jsem musel několikrát opakovat a to i při druhém průchodu. Ukládání hra neobsahuje a nabízí systém hesel po každé zóně. To je bezproblémové na začátku, ale u posledních dvou dlouhých zón je to skoro přehnané. Procházet šest úrovní stále dokola není zábavné, ale dnes naštěstí pomohou savestaty. Celkově jde o dobrou hru, která stojí za pozornost, ale pokud nemáte VR tak si odečtěte 10%.

Čtvrté pokračování Final Fantasy se řadí mezi ty nejpovedenější díly. A to platí i dnes, protože po dohrání Pixel Remasteru jsem ze hry naprosto nadšený. Vlastně ani nevím kde pořádně začít. Hlavní je dotažená hratelnost v čele se soubojovým systémem. Kombinace volby činností z mnoha možností a zároveň časového talku je ideální variantou a osvědčuje se i v mnohem novějších hrách. Jde o můj asi nejoblíbenější soubojový systém. Práce s více postavami je ve čtvrtém díle již zvládnutá na jedničku a tak není žádný problém postupné rozrůstání party ani střídání postav. Díky vhodné frekvenci náhodných soubojů je možné levelovat přesně dle přání, ale není nutný žádný extra grind. Zesílit lze také díky kvalitnějšímu vybavení. To nejen nakupujete nebo hledáte, ale je možné si některé speciality nechat vyrobit.

Svět hry je opravdu rozsáhlý, povrh a moře nabízejí hodně prostoru k průzkumu, ale to není vše co hráče čeká. V řadě lokací jsou navíc přítomny skryté prvky, které nejsou nutné k dohrání, ale slouží jako skvělé osvěžení. Vyplatí se tak prozkoumat každý "čtvereček" a pečlivě projít všechny rozhovory. Grafika byla na svou dobu skvělá, při přechodu z NESu šlo o výrazný skok, a v remasterované verzi má co nabídnou i dnes. Především animace stojí za pozornost a šlo by z nich pořídit nejeden pěkný obraz. Hudba se také povedla, hru dobře doplňuje a stojí i za samostatný poslech. Tím co ale Final Fantasy IV především odlišuje od předchůdců je příběh. Během hry se odkrývá jeho propracovanost, postavy jsou skvěle napsané a mají smysluplnou minulost. Není vůbec problém se vžít do děje a osudy postav vás nenechají chladnými. Epičnost příběhu je sama o sobě dostatečnou motivací ke hraní.

Final Fantasy IV je zkrátka skvělá hra přinášející mnoho taktických možností, vysokou variabilitu prostředí, povedený příběh a pěknou prezentaci. Hraní mohu každému fanouškovi RPG žánru jednoznačně doporučit. Někdy se musím podívat i na 3D verzi a pokračování After Years.

Konečně jsem se pustil do další série, která mě od prvního pohledu lákala, ale měl jsem ji jen krátce vyzkoušenou. První díl mě ale i patnáct let po vydání opravdu bavil. Na první pohled zaujme velice pěkná kreslená grafika dotvářející celkem unikátní atmosféru. Příběh je zasazen do alternativní Evropy a celou dobu se slušně rozvijí a přináší nejedno překvapení. Samotný závěr sice není nijak překvapivý, ale je moc pěkně zpracovaný. Také jsem neměl problém si oblíbit některé postavy. Na vyprávění je kladen velký důraz, ve většině z 18 kapitol je jen jedna bojová mise a zbytek je tak kolem sedmi příběhových animací.

Boje jsou kombinací taktické části a reálného ovládání jednotek. Nejdříve si umístíte jednotky do startovacích pozic - důležitý je správný výběr, každý umí něco. Poté za velitelské body aktivujete ovládání jednotky a můžete provést limitovaný počet akcí. Omezená je střelba, munice i pohyblivost. Průzkumník dojde nejdále, ale proti tankům toho moc nesvede. Mezi misemi je nutné jednotlivé specializace nejen trénovat, ale také jim vylepšovat vybavení. K tomu slouží zkušenosti a peníze. Takhle podle popisu hra nezní nijak zázračně, ale celek opravdu dobře funguje a baví. Mise jsou dobře navržené a je zábavné nacházet funkční taktiky. Není třeba vždy nutné na začátku nasadit všechny možné jednotky, ale provést průzkum a obsadit některou z bližších základen nepřítele - ušetří se tak pohyblivost silnějších jednotek. Také vycvičení odstřelovači mohou na začátku mise zamíchat kartami.

Mimo příběhové mise je možné trénovat a získávat prostředky i ve skirmishy a výzvách. Některé jsou ale dost obtížné a zřejmě určené spíše na New Game+. Po dohrání je totiž možné začít znovu s již částečně vycvičenými jednotkami. Do druhého hraní se sice nechystám, ale k sérii se v budoucnu určitě vrátím. Hrál jsem na PC s klávesnicí a myší, vše celkem bez problémů. Jen při přechodu z výcviku hra dvakrát spadla. Hudba je lepší průměr, ale musím vyzdvihnout jednu nazpívanou skladbu. Celkově tak převládá nadšení a hru rozhodně doporučuji.

Během rozmachu interaktivních filmů bylo logické využít tématu populárních seriálů a dočkal se samozřejmě i Star Trek. Borg je něco jako další epizoda, ovšem s neznámou posádkou. Jediná známa postava je samotný Q - John de Lancie, který je jasným tahounem hry. Skvělá postava a skvělý herec si získají pozornost každé scény ve které jsou, což je naštěstí pro hru často. Ostatní nejsou také úplně špatní, prostředí i efekty jsou povedené, takže celkově hra opravdu působí jako Star Trek. Jako opravdová televizní epizoda by se Borg zařadil někam do průměru, ale v rámci interaktivních filmů patři mezi ty lepší. I samotná délka čistého průchodu zhruba odpovídá klasické epizodě.

Problémem je bohužel interaktivita. Možností něco rozhodnout je málo a často se během několika okamžiků ukáže špatná volba. Poté následuje klasické "lusknutí" a další pokus. Rozhodně tak doporučuji zkoušet různé varianty, protože i dost slepých cest má slušné scény, které stojí za shlédnutí. Původní verze je dnes sotva spustitelná a má i dost mizernou kvalitu videí. Na podobné věci se už kouká opravu špatně a originálu jsem tak dal jen asi půl hodinky.

První kompletní průchod jsem absolvoval v projektu BorgWin10WPF, který nejen že umožní snadné spuštění na moderních systémech, ale i mírně vylepší obraz a odezvu ovládání. Nejlepší cestou je ale projekt Star Trek: BORG Remastered. Jde o webovou verzi hry která běží naprosto perfektně. Navíc má videa remasterovaná do 1440p. Takovou kvalitu samozřejmě nečekejte, ale protože jako zdroj posloužilo japonské vydání na DVD, tak jde o více než příjemné pokoukání. Celkově tak jde o dobře hratelný interaktivní film jehož největším problémem je příliš velký příklon ke slovu film. V moderní podobě a pro fanoušky Star Treku rozhodně doporučuji.

Druhý pokus Phoenix Arts o real-time strategii je rozporuplnější než první. Paranoia se samozřejmě dočkala řady vylepšení. Posunula se grafická stránka, je možné označit více jednotek a pěkně nabobtnal i obsah. Postupovou hru neboli kampaň opět tvoří zhruba deset misí s cílem za vybranou stranu ovládnout celé území. Strany jsou tři, ale liší se pouze barvou. Fajn jsou samostatné bojové mise, které mají vždy svůj malý příběh a úkol. Není tak pokaždé třeba zničit všechny budovy nepřítele (i když většinou ano). Začít se ale vyplatí u cvičných misí, které slouží jako tutoriál.

Na hře mě opravdu baví stavba základny. Budov je k dispozici velké množství a plně rozvinutá základna může působit dost impozantně. Největší nevýhodou je nutnost blízkosti budov, takže základna nevypadá tak hezky. Později by sice bylo možné vše přeuspořádat, ale na to zase obvykle není čas a prostředky. Je potřeba zajistit přísun dvou surovin a téměř od začátku odrážet útoky často blízko umístěných nepřátel. Také jednotek je více než dost a v pozdějších misích je tak výběr opravdu široký. Proti této pestrosti jde ale samotná hratelnost. Nepřítel buduje silné, později extrémně rozlehlé, základny a jejich ničení je pomalá a úmorná práce. Rakety a později lasery mají sice výhodu co do dostřelu a účinku, ale přesto je počáteční fáze hry ta zábavnější. Na druhou stranu se dají zkoušet různé taktiky, prostředků je k dispozici dost. Osobně jsem kombinoval věže a nejsilnější jednotky, ale třeba existuje elegantnější způsob. Oceňuji také vestavěnou encyklopedii budov a jednotek, většina sice popis nepotřebuje, ale rád si podobné věci pročtu. Navíc to spolu s cvičnými misemi pomůže s ovládáním pokročilejší technologie. To se hodí protože hra v podstatě s každou misí představuje nové jednotky a budovy.

Technicky asi nemám moc co vytknout. Grafika je o něco lepší, zvuky také a soundtrack je překvapivě povedený. Hrál jsem verzi 1.8 v DosBoxu a vše běží bez problémů. Autoři celkově vylepšili koncept prvního dílu a hlavním problémem je tak tempo dobývaní. Přesto nakonec hodnotím Paranoiu II výše. Je škoda že většina modernější a lépe hratelných strategií využívá jednoduší stavbu základen, protože to beru jako největší přednost této hry.

Vizuální novely hraji minimálně, nemám tedy moc srovnání, ale až na pár nápadů mě Go! Go! Nippon! moc nenadchl. Samotný příběh první cesty do Japonska a seznámení se s místními dívkami je celkem předvídatelný a neoriginální. Hra ale zároveň slouží jako celkem unikátní průvodce po Tokiu a představuje místní kulturu. Všechny dialogy jde zobrazovat v angličtině i japonštině současně, může tedy jít o zajímavou učební pomůcku. Ale i bez toho hra obsahuje dost informací. Pokaždé když se objeví nějaký specifický výraz, tak se dočkáte vysvětlení. V polovině případů jde o víceméně známé pojmy, ale zbytek může být užitečný. Během prvních dnů návštěvy si můžete zvolit do které části Tokia se podíváte. Podle vaší volby se dozvíte nejen historické a cestovatelské informace, ale ovlivníte i následující podobu příběhu. Pokaždé vás totiž provází jiná ze dvou sester. Hra sice působí jako krátká, ale ani na dva kompletní průchody jsem nevyčerpal celý obsah a ještě tak dva další by to sneslo. Bohužel natolik zábavný titul zdaleka není a už v polovině druhého průchodu jsem se těšil na konec ze špatného důvodu. Každopádně 16 hodin na tento žánr nepovažuji za málo. Grafika je celkem slušná, ale i navzdory dostatku lokací je jí málo. Na množství textu by se rozhodně hodilo zobrazit více tokijských zákoutí. Potěší i možnost se v každé lokaci jedním klikem dostat na mapy a srovnat si tak realitu s hrou. Celkově jde o průměrnou hru s minimem možností ovlivnit děj, ale jako nenásilná vzdělávací pomůcka poslouží slušně.

Xtreme verze KKND je zvláštní produkt. Dnes to už není moc podstatné, jde o jedinou snadno dostupnou verzi, ale tehdejší uvažování vydavatele bylo divné. Vydat hru upravenou pro Windows 95 a s rozšířením bylo sice běžné, ale v tomto případě se datadisk samostatně koupit nedal. Pokud tak někdo chtěl nové mise, musel koupit celou hru znovu. Grafika ani kampaně se podle mého nijak neliší. Tehdy jsem tak toto vydání ignoroval. Dnes je na GOGu jen tato verze a upřímně má zajímavější obsah než původní hra. Samotná hratelnost je naprosto stejná, nečekejte žádná vylepšení ani nové jednotky. Co je ale podstatné, je dvacet nových misí, po deseti za každou stranu.

Začal jsem hrát obráceně než originál, tedy od Evolved. A musím chválit. Ve všech deseti misích máte základnu, u Survivors jsou dvě chodící mise. Obtížnost je sice stále vysoko, ale mapy jsou větší a nápaditější. Občas máte spojence nebo dva protivníky. Tvořit tyto mise původní kampaň, tak hru hodnotím rozhodně výše. Ale najdou se i zápory. Před misí už není ani to malé video, ale pouze namluvený běžící text na obrázku, který ani není pro každou misi jiný. U pár misí obtížnost ještě povylezla, takže jsou zbytečně zdlouhavé. Ale jinak dobrá práce.

Poslední novinkou je režim Kaos. Jde jen o jinak pojmenovaný skirmish a pouze jsem ho v rychlosti vyzkoušel - nečekejte nic překvapivého. Přece jen jsem si obsahu do KKND užil celkem dost a tyhle nepříběhové režimy moc nevyhledávám. Z dnešního pohledu tak jde o nejlepší verzi hry a pokud chcete KKND vyzkoušet, tak doporučuji odehrát pár misí z kampaní na rozkoukání a pak se pustit do Xtreme misí. Budete tak mít ze hry pozitivnější dojmy.

Přesně si pamatuji, kdy jsem KKND hrál poprvé. V létě 1997 jsem už byl velkým fanouškem Duny i Command & Conqueru a vyhlížel tak každou hru tohoto žánru. Demoverze KKND sice vyšla na Score CD dříve, ale až od kamaráda na chatě jsem se k němu dostal. Strávili jsem tehdy hraním celý víkend a později si sehnali plnou verzi. Hrálo se na střídačku, vždy někdo dostal nějaký nápad co vyzkoušet abychom se dostali dále. Dodnes si pamatuji inženýry stojící v ideální vzdálenosti od věží. S hrou jsem tak strávil hodně času, ale na konec dotáhl pouze kampaň za Survivors. Od té doby jsem KKND několikrát nainstaloval, ale nikdy tomu nedal více než dvě tři mise. Až nyní si tak mohu tento částečný rest odškrtnout.

Popsat KKND je vlastně velmi snadné. Jde o klasickou real-time strategii, která se co nejvíce chtěla podobat tehdy vycházejícímu Red Alertu. Základ je tak naprosto stejný - stavíte základnu, těžíte suroviny (zde ropa), vyrábíte jednotky a nakonec převálcujete nepřítele. Několik rozdílů se najde a ne vše se samozřejmě změnilo k lepšímu. Počet budov i druhů jednotek je nízký, což sice rychle omrzí, ale vzhledem k pomalejšímu přísunu kreditů stavba tak moc nezdržuje. Pokročilejší obrané věže jsou sice drahé, ale tou dobou už je téměř nezbytné mít více vrtů a tankerů. Využití pokročilejších technologií je podmíněno vylepšením budov speciální laboratoří, počet vylepšení je omezen misí. Jednotky mohou získat zkušenosti a dvakrát tak trochu zesílit. U silnějších jednotek se pak vyplatí je hlídat a opravovat. Takto opatrná taktika je pro RTS méně obvyklá, ale zde ji rozhodně doporučuji.

Obtížnost je totiž dost vysoká. V klasických misích se stavbou základny má totiž počítač mnohem více prostředků, od začátku rozvinutou základnu a ani se na něj nevztahují omezení vzdáleností při stavbě budov. Při útoku tak není problém zničit dvě budovy a než se dostanete k další tak už zase stojí. Jediná cesta je útok na těžbu, ničit tankery a rafinerie. Při prvním větším útoku protivník odpoví velkou skupinou jednotek. Ty jsou naštěstí dost neuspořádané a vhodným manévrováním se dají zničit. Zbytek už není problém. Díky opravovaní inženýry není možné udržovat budovy a věže jen tak, což je výhoda i nevýhoda. Mise bez základny nemám rád v žádné hře a zde jich je minimálně polovina. Naštěstí většinou nejsou dlouhé a téměř v každé je nějaký trik nebo cesta ke zjednodušení. Lze nalézt bunkr se super silnou jednotkou, málo hlídanou cestu nebo obojí. Jediná komplikace tak byla mise s ochranou konvoje.

Každopádně s nižší obtížností by hra byla zábavnější. Dlouhé opakování počátečních fází naštěstí pomůže urychlit ukládání. Kladem hry je i odlišnost jednotlivých stran a to nejen vizuální. Raději jsem hrál za Survivors, ale hodně jednotek Evolved je také povedených - především ozbrojený slon. Před každou misí je filmeček, jako v C&C, ale bohužel jde jen o mluvící hlavu v malém okénku jakoby na nějakém kontrolním panelu. Velké animace jsou jen jako intro a po dohrání kampaní. Atmosféru mají slušnou, ale technické zpracování průměrné. Grafika hry vypadá dobře, především jednotky a budovy se mi líbí. Slušný je i soundtrack. Celkově mě hra bavila, tenkrát hodně, dnes o něco méně. Ale i dnes jsem si to užil a rozhodně se musím časem pustit i do Xtreme misí a druhého dílu.