Všechny Danganronpy se vyznačují především jednou věcí. Nepředvídatelností. Od samého začátku nevíte, co se stane za dalších pět minut. Může za to hlavně uhozenost, kterou hra předhazuje po kupách. Postavy, zasazení, styl i humor se zcela vymykají standardům. Navzájem se vraždící Ultimátní studenti bývají často osobnostmi i designem úplně mimo normy. Právě tím si série získala poměrně hodně fanoušků, mě nevyjímaje.

Hra je rozdělena na tři části. Adventurní, kdy prozkoumáváte akademii a poznáváte své spolužáky. Po ní zpravidla následuje vražda některého z nedobrovolných obyvatel školy. Hráč má potom za úkol vyšetřit okolnosti a vyslechnout alibi. Po nashromáždění dostatku stop začne to klíčové, Class Trial. Proces probíhá skrz minihry, ale předně diskuzí mezi přeživšími. V ní je potřeba odhalit nesprávná tvrzení, případně podpořit ta správná. Nově je ve „třetím“ díle nutnost i zalhat, aby bylo dosaženo pravdy. A poznat ten správný moment není vůbec snadné. Účelem je každopádně odhalit vraha a zachránit si tím život.

Nutno uznat, že případy má trojka ze všech dílů nejzajímavější i nejpropracovanější. Nic nikdy není, jak se na první pohled zdá. A většina dedukcí vytvořených při vyšetřování se tříští během pár chvilek. Stejně tak i postavy mi přišly, v rámci série, nejzajímavější, obzvláště ten malej zmetek Kokichi. Skvělý anglický dabing jim ještě přidává a hudba se nese v duchu předchůdců, je tedy správně praštěná.

Jako celek je Danganronpa 3 jednoznačně vyvrcholením vize nastavené počátkem série. V žádném případě nemůže nastolený styl sedět všem, ba dokonce ho dost lidí určitě nedokáže skousnout. Faktem ale zůstává, že nic tak unikátního, jako Danganronpa, příliš často na herní scéně nevzniká.

Jestli se osmý díl série Ys něčím vyznačuje, tak je to jednoznačně nadprůměrnost. Úplně každý z prvků téhle hry je na nevídaně vysoké úrovni. Zvláštní je, že v ničem se vyloženě nerovná velikánům žánru. Najdete dost RPG s lepší grafikou, poutavějším příběhem, zajímavějšími postavami i třeba povedenějšími boji. Jenže žádné z nich nedokáže udělat každou jednu činnost tak smysluplnou jako Ys VIII.

Po ztroskotání na tajemném ostrově začíná spolu s ostatními trosečníky hráč pomalu budovat své obydlí a prozkoumávat okolí. Právě hledání základních zásob má svůj účel i po mnoha hodinách hraní, protože je lze kdykoli vyměnit za lepší. Plněním vedlejších úkolů zjistíte více o ostatním postavách, případně vylepšujete jednotlivá zařízení. Vaření, rybaření i odhalování mapy je odměněno často důležitými předměty značně usnadňující postup hrou.

Ten je sice převážně lineární, ale občas narazíte na nějakou odbočku či zatím nedostupnou cestu. Zachraňováním ostatních smolařů získáváte důležitou pracovní sílu a odemykáte si více oblastí k průzkumu. Všechno do celkové hratelnosti až neuvěřitelné přesně zapadá. Většina questů se sice zobrazuje na mapě, nicméně rozhodně se nejedná o běhání mezi otazníky.

Souboje probíhají v reálném čase a spíš než o nějaký systém se jedná o hack and slash ve stylu třeba Devil May Cry. Máte skilly využívající jakousi manu, ale ty lze řetězit za sebou tak rychle, že obyčejné útoky se časem ani nevyplatí používat. Nalezení toho nejúčinnějšího comba pro každou z hratelných postav nabízí dostatečné uspokojení. Díky své rychlosti boje nenudí ani po 50 hodinách, ač především zejména díky skvělým bossům ve druhé polovině hry.

Vyzdvihnout si zaslouží i způsob, jakým poznáme titulní postavu, Danu. Zpočátku vidíme jen pár obrázkových flashbacků, později je v jistých pasážích i hratelná, aby se, v docela pokročilé fázi, připojila k hlavní skupině. A vůbec po dlouhé době se mi stalo, že jsem byl zvědavý jak příběh dopadne. Není ničím výjimečný a už vůbec ne originální. Jeho provedení a vyprávění mi každopádně sedlo a zvědavost mě nutila pokračovat v jeho odkrývání.

Jako celek působí Ys VIII především poctivě. Jen málo hrám se podaří takhle vyšperkovat všechny své mechaniky a zároveň působit uceleně. Vlastně není jediný důvod ji konzumentům akčních RPG nedoporučit.

Blue Reflection se vyznačuje jedním zvláštním prvkem. Za každou zajímavou herní mechanikou je jedna další vyloženě hloupá. Třeba zajímavý soubojový systém je doplněn nesmyslným systémem levelování, kdy nezískáváte zkušenosti. Body k vylepšení postav dostanete za trávení volného času se svými spolužáky, protože údajně díky tomu emocionálně rostete.

Celá hra je jednoznačně inspirována moderní částí série Persona. „Spravujete“ život středoškolačky Hinako, která bojuje ve světe lidského podvědomí s démony. Jenže hra vůbec nebere v potaz její život mimo školu nebo třeba víkendy. Navíc jaksi neobsahuje kalendář, takže můžete jít do školy třeba milionkrát za sebou. To dělá celý playtrough extrémně jednoduchý, kdy jsem po většinu času byl nadlevelovaný a většinu bojů ukončil v prvním tahu.

Po celou dobu máte k dispozici jenom tři hratelné postavy. Každá má tak hodně různých druhů útoků, nicméně jsem používal maximálně čtyři. Schopnosti si dále lze vylepšit pomocí fragmentů získaných od dvanácti vedlejších charakterů, ale jejich osobnosti a příběhy jsou, až snad na dvě výjimky, plytké a nudné. Rozporuplný vizuál se značí pěknými a detailními postavami pobíhajícími v odfláknutém prostředí. Konkrétně (všechny tři) dungeony, složené ze tří mini prostorů, budou asi recyklované z nějaké PS2 hry.

Pozitivní shledávám na BR hlavně dvě věci. Jednak zajímavá protagonistka procházející zajímavým vývojem, kdy se depresemi sužovaná holka stane empatickou hrdinkou. Dalším plusem jsou střety s hlavními bossy. Jedná se o designově parádní obří cthulhu potvory. Během boje se k vám postupně přibližují, zatímco hudba se souběžně s tím zintenzivňuje. Cílem je zničit jádro obklopené několika dalšími částmi netvorova těla. Právě ničením regenerujících se končetin jádro oslabujete a vše je ukončeno efektní animací. Přesně tahle si představuji důležité JRPG souboje. O to větší škoda, že obyčejných nepřátel uvidíte čtyři, různě přebarvené, varianty.

Blue Reflection dělá hromadu věcí špatně, ačkoliv chvílemi nelze zapřít um tvůrců. Jednoznačně bude problém v nízkém budgetu neumožňujícím tohle RPG dotáhnout. Potenciál tu každopádně je a případný další díl bych si asi ujít nenechal.

Hned moje první rozhodnutí v Pre-Sequelu bylo to vůbec nejlepší. Hrát za otravného robůtka Claptrapa. Řeči, kterými provázel celou hru mě nejednou rozesmáli a i jeho schopnosti jsou správně přiblblé. Může se zneviditelnit, přivolat miniona, maniakálně vraždit mečem nebo se třeba změnit v pirátskou loď. O to zajímavější je, že se konkrétní přeměna se vždycky vybere náhodně, takže o překvapení nikdy není nouze.

Celá série sází na humor a tady tomu není jinak. Hlavně vedlejší questy mi utkvěli v paměti. Proklepnutí (doslova) nápadníků nepříliš krásné zdravotní sestry či pomoc při vztyčení vlajky salutujícímu kosmonautovy podepřením zdvižené ruky koštětem a nejeden další podivný příběh tvoří hlavní důvod prohraní.

Ve svém jádru jsou jinak Borderlands tou nejtupější střílečkou. Přijdete někam a střílíte spawnující se nepřátele. V několika posledních levelech už toho bylo opravdu dost a chodby poseté portály pro přísun stále nové havěti mi solidně lezly krkem. Hru ale zachraňuje ohromující množství zbraní, kdy jsem za celý průchod nenašel dvě stejné. Stejně tak pomáhá k zábavě multiplayer, protože víc lidí znamená větší chaos a o to jde především.

Kritizovat by se dalo i několik dalších věcí. Vcelku malé množství druhů nepřátel. Nijak ohromná rozloha světa i, na můj vkus, malý počet originálních bossů. Celkově vzato se tak jedná o ten druh hry, který bez problému uspokojí svou cílovku, zatímco my ostatní si tuhle cestu dáme maximálně jednou.

Málokdy se stane, aby mě nějaká hra na první pohled upoutala, tak jako Octopath Traveler. Kombinace retro pixel artu a moderních efektů buduje zcela jedinečné vizuální pojetí. Ať už zasněžené město nebo vyprahlé pouště, zíral jsem s otevřenou pusou, jak parádně může 2,5D grafika vypadat. Navíc se jedná až o třetí nejlepší složku tohohle RPG.

První je, zcela bezkonkurenčně, hudba, která se okamžitě zařadila na seznam mých nejposlouchanějších soundtracků. Příběhové momentky, boje i průzkum jsou tak podkresleny nezapomenutelnými melodiemi. Celkový dojem z ozvučení trochu kazí minimální dabing, kdy nejsou namluveny ani všechny části hlavního děje. Od hry za plnou cenu bych čekal alespoň to.

Druhým velkým plusem je tahový soubojový systém. Každý z nepřátel má slabinu vůči některým zbraním a/nebo živlům. Jejich zásahem jim uberete jeden bod ze štítu a po jejich kompletním vyčerpání soka uvedete do Break stavu a, krom zásadního snížení jeho obrany, ho přinutíte vynechat další akci. Jenže to zdaleka není všechno. Klíčem k vítězství se stávají Boost body. Každá ze čtveřice postav na počátku tahu dostane jeden. Lze je využít k přidání počtu fyzických útoků či posílání schopností a kouzel. Právě rozhodování kolik boostů kdy použít a ušetřit se stává zcela zásadní otázkou. Obzvláště v soubojích s bossy, kteří své slabiny často mění nebo brání. Po odemknutí duálních povolání navíc vše dostává další dimenzi. Jednoduché a geniální.

Jenže dokonalost je mrcha slizká a i Octopathu vyklouzla ze spárů. Máte sice osm postav, ale, vinnou otevřené struktury, spolu skoro nekomunikují. Je to škoda, protože těch pár vět, které mezi sebou prohodí dává náznak zajímavých postřehů a dialogů. Tím, že jejich jednotlivé kapitoly můžete dělat v libovolném pořadí absolutně postrádá hra tempo a spád. Každá z postav má svůj vlastní příběh složený ze čtyř, přibližně 90 minut dlouhých, částí. Nikde se neprotínají ani nekončí v jednom bodě, jak můžete možná čekat.

Je odvážné přijít s takovým konceptem v dnešní době, kdy bývá v RPG komunikace mezi členy hráčovy skupiny často středobodem hraní. Děj je díky tomu osobní a každý z charakterů dostane stejný prostor.

Budete-li mít někdy příležitost, tak určitě dejte Octopath Traveler šanci. Odklonil se totiž od moderních konvencí aniž by působil zastarale. Už jen tím si zaslouží pozornost.

Kvalita série Assassins Creed mi vždycky přišla hrozně nahodilá. Skvělý druhý díl následovala nudná trojka, po obstojném pirátském Black Flag jsem zase zkoušel otřesný Syndicate. S Origins prý nastala změna v pojetí celé série. Podlehl jsem tak zvědavosti a zkusil, většinou opěvovaný, Odyssey.

Přemáhání ke hraní během prvních několika hodin vystřídalo nečekané ponoření do celé hry. Možná až moc rozlehlý a nádherný svět vybízí k prozkoumávání. Ubisoft se přiklonil více k RPG a hře to jedině prospělo. Soubojový systém už nepřipomíná nacvičené divadelní představení, ale působí, že se opravdu dva lidé chtějí navzájem zabít. Několik druhů zbraní pomáhá oživit hratelnost a dostatek schopností k naučení umožňuje dostatečně přizpůsobit styl hraní svým potřebám.

Většinu času sice pořád budete pořád běhat mezi otazníky na mapě, ale omáčka kolem dokáže občas vytvořit zajímavý obsah. Vedlejší questy umí pobavit, dobývací bitvy zase „oživují zabíjení“ a odhalování kultistů nabízí dostatečné rozptýlení. Pokud dokážete jednotlivé aktivity správně střídat, tak se stereotypu bát nemusíte. Třeba střety s mýtickými tvory jsou dobrý nápad a příště víc takových.

Příběh celkově moc netáhne a chvílemi je vyloženě pitomý. Ukončení žádné ze tří hlavních linií není uspokojivé a pokud se nad nimi člověk trochu zamyslí, tak zjistí že dost věcí nedává smysl. Aspoň, že částí ze současnosti pořád ubývá, jelikož se mi nechce věřit, že ještě někoho zajímají. Kolikrát i hra zcela ignoruje některá rozhodnutí. Alexios je za idiota, když ho někdo pošle prohledat už jednou prozkoumané ruiny a on se strašně diví, kde se tam daná zřícenina vzala.

Odyssey občas dokáže být i hodně hloupá hra. Osvobodíte rukojmí v táboře a ten se po vyjádření vděčnosti sebevražedně vrhne mezi skupinku stráží. Když máte následovat nějaké NPC, tak to si jde bezhlavě za svým a z cesty nemilosrdně odhazuje každého, kdo se mu připlete pod nohy. Romance jsou k smíchu a (pravděpodobně) brigádník, který je v Ubisoftu psal by měl radši dělat něco jiného. Systém žoldáků potřebuje nutně přepracovat a do hry byl očividně vsunut na poslední chvíli. Tragicky neovladatelný kůň se nedá pořádně využít a chodit pěšky je většinou stejně rychlejší.

Celkově vzato nicméně zatím nejnovější Assassin uspěl. Navíc má dostatek věcí ke zlepšení, což dává jistou naději do dalšího dílu. Snad vývojáři neusnou na vavřínech a budou sérii dál posouvat správným směrem.

Třetí (ve skutečnosti asi desátý) díl mé nejoblíbenější série se hodnotí složitě. Pro miliony fanoušků se jedná o emotivní vyvrcholení 17 let trvající série. Ostatní nebudou mít šanci orientovat se v desítkách postav a jejich všemožných alter-eg. Během své historie se totiž Kingdom Hearts stalo synonymem komplikovaného příběhu. Nenechte se zmást dětským vzezřením. Na poli videoher budete asi těžko hledat propletenější zápletku. Nemá smysl příběh hodnotit, protože ten se musí prožít, nikoliv přečíst.

Poprvé bylo KH III ohlášeno v roce 2013. Dlouhý vývoj se podepsal hned na několika aspektech. Překvapivě hra vypadá k světu a hry už opravdu dospěly do fáze, kdy se dají zaměnit s animovanými filmy. Udržení vizuálního stylu předešlých dílů je také jednoznačné plus. Především efekty jsou naprosto úžasné a sesílání nejmocnějších kouzel vyvolá plejádu barev lahodících oku. Negativně se pak projevuje v zastaralých mechanikách. Cestou se na vás, ze vzduchu, vynoří skupinka nepřátel. Potom druhá a občas i třetí. Zničíte je a jdete dál. Souboje jsou proložené několika minihrami, které je činí snesitelnějšími, nicméně už to chce příště změnu. Stejně tak stavba Gummi lodě a poletování vesmírem, ač značně lepší než ve dvojce, pořád působí jako nepotřebná nástavba.

Chytře poskládané jsou jednotlivé světy, takže zasněžený Arendelle následují tropičtí Piráti z Karibiku a ty zase metropolitní San Fransokyo. Každý z nich má nějakou vlastní vychytávku. V Toy Story můžete nasednout do mecha, v Karibiku dostanete vlastní loď, kterou brouzdáte mořem, objevujete ostrovy s poklady či případně svádíte námořní bitvy. Žádný z nich není přehnaně rozlehlý a nestačí se omrzet.

Další extrémně důležitou složkou hry je ozvučení. Hudbu složila dvorní skladatelka série Yoko Shimomura a zase odvedla nezapomenutelnou práci. Podobně kvalitní jsou hlasy, kde většinu hlavních postav mluví známí herci, i když ta největší Disney jména se na hře, bohužel, nepodílela.

Jako celek je Kingdom Hearts III magnum opus Tetsua Nomury. Závěr navíc dává jasně najevo, že tahle cesta ještě nekončí a už teď je další díl téhle nenapodobitelné ságy mojí nejočekávanější hrou.

Představte si partu těch nejnesympatičtějších pošuků. Vynásobte jí devíti. Teď ještě jednou dvaceti. Výsledkem se stane uskupení postav z The Warriors. Možná je to dáno „kulturou“ gangů, ale větší debily jsem snad ve hře ještě nezažil. Rockstar vždycky dělal morálně pohnuté protagonisty, ale CJ a ostatní mají alespoň nějakou minimální motivaci k činům, jež konali. Hrdinové téhle mlátičky jsou hajzlové, protože proto. Čekáte-li snad nějaké jejich backstory, tak se ani neobtěžujte. Warriors jsou prostě strašně drsní, okrádají civily, vykrádají auta, ničí výlohy obchodů nebo si prostě dávají přes držku s ostatními stejně drsnými gangy.

Právě jejich konkurenti všemu nasazují korunu. Máme tu frajery s baseballkama, týpky ve fialovejch kloboucích, v pruhovanejch tičkách, jinak pruhovanejch tričkách a (mimo mnoho dalších) dokonce se objeví i mimové. Společným rysem je to, že na svých nejvyšších pozicích mají ty největší trapáky. Absurditu všeho podtrhává, jak vážně se hra snaží působit. Být zasazení myšleno s nadsázkou a humorem, tak bych tolik přísný nebyl.

Fajn, výše uvedené by se snad dalo odpustit, kdyby samotná hratelnost stála za to. Jenže, jak jistě tušíte, i v této kategorii to poněkud skřípe. Předně tu máme věčné trápení her z pohledu třetí osoby, kameru. Přísahám, že je schválně naprogramovaná, tak aby se natočila přesně tím směrem, který se hráči nejméně hodí. Třeba se zaměříte na konkrétního neřáda a kamera se začne dívat na vaši postavu. V soubojích s bossy je zase pohled na bojiště fixní, a kupodivu, ještě horší. Často tak pobíháte dokola po aréně, protože nejste schopni trefit soupeře, jelikož úhel pohledu znemožňuje přesný odhad vzdálenosti.

Herní náplň se skládá převážně z bojů. Sesype se na vás přesila a vy, společně s parťáky (čti neschopnou AI) dostáváte pomalu nakládačku. Když se konečně zvednete ze země budete kolem sebe mlátit hlava nehlava (já třeba většinou omylem sejmul i své kamarády) třemi možnými útoky. Můžete vzít i cihlu a hodit ji, tedy pokud náhodou stihnete zamířit nemožně citlivým ovládáním.

Zbytek hry se plní vedlejší aktivity (vykrádání obchodů, sprejování zdí aj.). Všechno skrz nějakou přiblblou minihru podobnou těm z GTA (tedy jednou zkusíte a dost). Tím si vyděláte peníze na drogy (doplňují zdraví) a spreje (sprejují...). Bohužel je mezi Válečníky asi rozšířena kleptomanie, poněvadž všechny vydělané peníze po každé splněné misi někam zmizí a vy tak jste nuceni kolečko miniher absolvovat znovu.

Pokud vám to snad z předešlého textu nedošlo, tak se téhle hře vyhněte obloukem. Jedná se o další z mnoha odporných pokusů vydělat na filmové licenci.

Chrono Trigger patří nepochybně mezi největší legendy japonských RPG. To ale ještě nemusí znamenat, že i dnes má šanci současné hráče oslovit. Po, až neuvěřitelných, 24 letech od prvního vydání se nicméně ukazuje nadčasovost tohoto díla.

Prvním překvapením se mi stala nevídaná plynulost hry. Po stránce příběhové i hratelností nemá Chrono Trigger jistou utahanost spojenou s žánrem. Přechody z boje do průzkumu prostředí jsou bez přerušení, jednotlivé dungeony nejsou nijak rozlehlé a ztratit se v nich také nedá. I samotné střety jsou, nutno uznat i díky své jednoduchosti, většinou otázkou několika vteřin.

Zabaleno je vše do krásné pixel artové grafiky. Především postavy, ať už hrdinové nebo nepřátelé, mají neuvěřitelnou paletu výrazů a přetékají emocemi. Prostředí je dělané se smyslem pro detail a vůbec je vidět talent stojící za hrou. Pod hudbou jsou podepsání dva velikáni žánru (Uematsu a Mitsuda) a je to sakra znát. Hravé melodie vás budou provázet po celou dobu hraní a zaručuje, že některé jen tak nezapomenete.

Kdybych měl najít nedostatky, tak mě napadají asi jenom dva. Občas není úplně jasné, kam jít a co tam dělat. Podtrženo relativní otevřeností světa a absencí jakýchkoli ukazatelů, byť třeba jen názvů lokací na mapě, se nevyhnete nejasnosti dalšího postupu. Stejně tak mi trochu vadil lineární vývoj postav. Získáváte expy i body sloužící k učení schopností. Ovšem vše probíhá zcela lineárně. Nemůžete si vybrat jakým směrem se vydat ani nijak jinak ovlivnit naučené schopnosti. Aspoň částečně tenhle problém vynahrazuje rozličnost jednotlivých bojovníků.

Příběh už v dnešní době nijak nepřekvapí. Oslovit však dokáže, obsahuje nejednu povedenou pasáž a pár více méně nečekaných zvratů. Jako takový se ale určitě nedokáže vyrovnat třeba Final Fantasy VII nebo Xenogears.

Nedivím se, že Chrono Trigger je zapsán zlatým písmem v historii videoher. Jedná se totiž o jednu z těch mála her, které by si měl za svůj život zkusit zahrát každý hráč.

Začnu tím, co pro mě udělalo z The Evil Within 2 nezapomenutelnou hru. Ozvučení. Ani ne tolik hudba, jako spíš strašlivé pazvuky vycházející ze zmutovaných obyvatel Union. Vždycky, když jsem je ve sluchátkách slyšel, tak mi přebíhal mráz po zádech.

Atmosféra je podobná prvnímu dílu, takže zase výborná. Novinkou je (v pár kapitolách) lehce otevřené prostředí, respektive možnost jeho průzkumu a plnění vedlejších aktivit hře hodně přidává. Doufám, že případný třetí díl v nastoleném trendu bude pokračovat. Stejně příběh už dává jakýsi zvrácený smysl, snad jen výměna záporáka zhruba v polovině děje, kdy docela sympatického vraždícího maniaka vystřídá další tuctový „Já chci být Bůh“ ubožák, mi přišla poněkud zbytečná.

Nepoučen prvním dílem jsem si zvolil vyšší Nightmare obtížnost a v podstatě žádný úsek jsem neudělal napoprvé. Ne snad, že bych byl jelito já, ale náš zkušený detektiv Sebastien jakoby šel neustále smrti vstříc. Sprint zvládne zhruba tak pětivteřinový, zásahy vydrží průměrně dva a neumí za sebou zavírat dveře. Vzhledem k naprostému nedostatku munice je klíčový stealth. Ten funguje tak napůl. Proměněnce chytají asi neustálé křeče, poněvadž se neustále otáčí a někteří nejdou ani zabít na první dobrou.

Stejně tak kamera je zase nalepená za ramenem našeho hrdiny a zamíření zbraní má šílený zoom. Ve výsledku tak jsou střelné zbraně účinné zhruba ve vzdálenosti 2 až 4 metry. Blíže nestihnete zamířit a dále stejně nic netrefíte.Nůž má dosah 30cm a hodí se tak možná na rozbíjení beden. Všechno tohle nicméně nutí hráče k zamyšlení, které schopnosti a zbraně vylepšit. A že většina vylepšení je pořádně znát. Ke konci hry jsem používal obyčejnou pistoli, protože maximálně vylepšená dokázala na jeden výstřel kdečemu kdeco ustřelit.

Graficky se jedná spíš o podprůměr a chvílemi jsem se musel přesvědčit, že se nejedná o hru na minulou generaci hardwaru. Všechno zachraňuje ale skvělý design nepřátel i světa. V porovnání s prvním dílem se už (tak moc) nebrodíte vnitřnostmi a některé úseky jsou vyloženě parádní. Jiné zase hodně blbé (aneb zdravím šedé chodby).

Shinji Mikami si pořád jede své. Druhý Evil Within si polepšil v porovnání s jedničkou snad ve všem a zároveň si dokázal zachovat trochu retro pocit s neohrabaným ovládáním. Vůbec bych se nezlobil, kdyby udělal další pokračování.

Díla, pod kterými je podepsán David Cage měla vždy dost nedostatků, často nepřehlédnutelných. Vcelku povedené Heavy Rain následovalo vcelku nepovedené Beyond. Důvodů něco očekávat i od Detroit: Become Human jsem tak vskutku neměl mnoho.

První, čeho si každý všimne je skvělá grafika. Všechny novější hry od Quantic Dream se jí můžou pyšnit a tahle není výjimkou. Ať už se jedná o postavy, prostředí nebo i chování deště a sněhu na různých površích. Vše je na špičkové úrovni, už možná jenom proto, že jednotlivé kapitoly se odehrávají v poměrně uzavřeném prostředí, což ale vůbec nevadí. Hudba i dabing se také nemají za co stydět a jako celek má, minimálně audiovizuálně, tenhle interaktivní film na ty nejlepší zástupce průmyslu.

A právě ona interaktivita se pro mě stala největším překvapením. Rozhodnutí mají až překvapivě propracované následky. Ve většině her poznáte klíčová rozhodnutí ihned, ale Detroit je často maskuje a jejich dopad pocítíte až o značný čas později. Zároveň si jimi odemykáte (či zamykáte) celé příběhové větve. Je velice nepravděpodobné, že byste měly dva naprosto stejné průchody.

Z trojice hlavních postav jednoznačně vyčnívá android-detektiv Connor, kterému lze opravdu slušně formovat osobnost. Navíc propletení jeho osudu s Markusovým a jejich možné vyústění je provedeno na jedničku. Kara tahá za kratší konec už jenom proto, že její story po větší část hry působí až moc odděleně od ostatních. Námět a svět jako takový není nijak originální, ale vůbec by mi nevadilo si v něm znova něco zahrát, protože na mě působil, v rámci možností, uvěřitelně

Hratelností se nic zajímavého nekoná. Celá hra je v zásadě hromada QTE. Nejsou tak otravné jako v Heavy Rain, nicméně třeba pohybové ovládání Dualshocku má k dokonalosti zatraceně daleko. Diagram událostí je vynikající a užitečný nápad, takže si můžete prohlédnout svou cestu, včetně těch které jste minuly a zkusit je otevřít v dalším playtrough. Jediný vyložený problém jsem měl s kamerou v chodících částech. Celá hra používá jakési pseudo statické pohledy a nejednou až kazí atmosféru některých scén. Stejně tak zajímavost jednotlivých kapitol silně kolísá, kdy některé jsou skvělé, zatímco jiné vyloženě nudné. Tím, že jsou ale docela krátké (málokdy překročí 30 minut) se i ty horší dají přežít.

Většina důležitých scén je vyvedena na jedničku a celkově všechny cut-scény už působí hodně profesionálně a ukazují, jak dalekou cestu od Fahrenheitu studio ušlo. Pořád se dá hodně záležitostí vytknout, ale bezpochyby se zatím jedná o nejambicióznější „utvoř si svůj příběh“ hru.

Hned od prvního spuštění vám bude jasné, že RDR2 je výjimečná hra. Vlastně už před ním, protože si během čekání na stažení/instalaci okoušete nehty až do masa. Ale, vřele doporučuji, nečiňte tak. Budete pak mít problém tenhle klenot hrát. Rockstar totiž znovu posunul hranici možného a vytvořil titul, který otřásá (nejen) herním průmyslem.

Úvodní přestřelka ve sněhu vizuálně předčí většinu konkurence. Pozdější pláně i pouště se také nenechávají zahanbit a jako celek, hlavně díky nevídanému množství detailů úplně všeho, působí velice přitažlivě. I ostatní technické aspekty, třeba hudba a namluvení, poukazují na neskutečné množství práce, které se musí za celou hrou ukrývat.

Něco podobného si přečtete skoro všude, takže se zaměřím na ty horší věci. Předně se jedná o neintuitivní ovládání vyplývající z velkého množství možností. Každopádně, i přes dobrých 20 let hraní na gamepadu, mi přidávalo vrásky, jako snad ještě nikdy. Kolikrát jsem místo sebrání nějaké věci omylem nějakému, poblíž zrovna postávajícímu, ubožákovi jednu ubalil.

Stejně tak celkové tempo hry je na moderní AAA produkci hodně pomalé. Dostat se z jednoho konce mapy na druhý trvá na koni poměrně dlouho. Stejně tak Arthur unese dost málo věcí a lov se tím pádem postupně stává docela otrava, ač se dá několika způsoby urychlit. Nejnudnější složkou hry je nicméně rybaření. Naštěstí nepovinné.

Velké množství zbraní je jaksi k ničemu, když se od sebe liší jenom minimálně. Celou hru by se jistě dalo projít se základní výbavou. Jejich úprava je taky položka spíš úsměvná a snad jenom změna barvy a přidání rytin má aspoň vzhledovou váhu. Být zbraní třetina, tak tím RDR2 nijak nezchudne. Podobně jejich přehazování na koni a v některých misích jsem nikdy nepochopil.

Příběhu trvá hodně dlouho, než se rozjede a ze začátku mě, jako nehráče prvního dílu, dost nebavil. Pravda, postupně nabírá na obrátkách a závěr je vynikající. Snad jenom je děj až moc utahaný a nedivil bych se, kdybych i po 70 hodinách půlku věcí vůbec neviděl/neudělal.

Podivně nefunguje honor systém, kdy někde v pustině oberete rozežranou mrtvolu o cennosti a hned se dozvíte, jak jste špatný člověk. Ruku si s ním může podat i Wanted prvek. Běda vám, jak si před někým uprdnete. Pošle na vás všechny policisty v okruhu několika kilometrů.

Ve většině her se nad takovými záležitostmi člověk ani nepozastaví, jenomže vzhledem k propracovanosti RDR2 bijí do očí. Nic se ale nemění na tom, že se jedná o (podobně jako třeba u Witcher 3 a Last of Us) must play novodobou hru pro naprostou většinu hráčů.

Adventura Oxenfree se ani nesnaží předstírat, že by snad mohla mít nějaké ambice. Všechno, co v ní uvidíte a uslyšíte vám bude vždy připomínat, že se jedná o tuctovou horor/thriller duchařinu, kde hrstka, nijak zvlášť zajímavých, teenagerů zůstane uvězněna na tajemném ostrově.

Na tom není nic špatného, jelikož se v uchopeném tématu neplácá, jak to mívá poslední dobou mnoho her ve zvyku. Díky absenci hádanek nehrozí záseky a zádrhely. Snad jen často zbytečně ladná chůze hlavní hrdinky, obzvláště v pozdějších fázích, jaksi neodpovídá vážnosti situace, ve které se nachází. Stejně tak ladění správných rádio frekvencí a (nepovinné) hledání dopisů zbytečně natahuje asi čtyřhodinovou herní dobu.

Rozhodnutí hráče mají vliv, ač žádné zásadní větvení děje se nekoná. Stejně tak zakončení působí přesně tak pitomě, jak můžeme od daného tématu očekávat. Vizuál, nicméně, není vůbec špatný, pominu-li fotografie, které kreslil žák, odhadem, ze sedmé třídy. Nejkvalitnější složkou hry je bezesporu dabing. Postavy zní věrohodně a vůbec celková kvalita namluvení je špičková. Stejně tak hudba svou práci odvádí.

Celkově je Oxenfree pohodová jednohubka na jeden propršený víkend. Vyzkoušením rozhodně neprohloupíte.

Singleplaeyrová část online Gwentu má co nabídnout. Třeba pěkný příběh, zajímavé postavy, hezký vizuál a několik důležitých rozhodnutí. Stejně tak dokáže být Thronebreaker utahaný a k závěru občas i otravný. Jakoby snad pánové z CD Projektu chvílemi ani nepřemýšleli. Proč nemůžu použít auto-read u VN částí? Proč je nemůžu přeskočit pomocí ctrl? Proč se Meve po mapě pohybuje tak pomalu? Proč musím pro provedení každého příkazu držet tři vteřiny pravé myšítko? Proč je ta hra tak nemožně lehká, snad vyjma úplně posledního souboje, kdy má boss až nespravedlivě silné karty?

Vůbec obtížnost je asi největším kamenem úrazu. Za celou hru (na nejtěžší úroveň) jsem změnil svůj balíček karet jenom dvakrát, a to spíš z nudy, než donucení. Chvílemi mi až bylo hloupé AI skoro líto. Díky zásobám, které mi zůstaly na konci, bych vlastně ani nemusel dobývat zpět své království. Vyšly by totiž na postavení nového. Je vážně škoda, že řadové bitvy časem ztrácejí smysl, ba spíš zdržují.

Přitom „neherní“ části jsou zvládnuté na jedničku. Svým chováním můžete rozčílit někoho ze své skupiny tak moc, až se rozhodne odejít. Většina má navíc i co říct, tudíž rozhovory s nimi baví. Není nouze o několik překvapivých zvratů. Kompletní a povedené namluvení postav je doplněno atmosférickou hudbou. 2D sprity i cut-scény vypadají parádně a někdo si s nimi dal očividně práci.

Stejně tak pochvalu zaslouží karetní puzzly. Většina jich je originálních. Některé dětinsky lehké. Jiné zase dost těžké. Občas možná i trochu o štěstí, ale i to ke hrám patří. Jen zase všechno sráží fakt, že odměny za jejich splnění nepotřebujete. Skoro by bylo lepší se na nějaký postup po mapě vykašlat a udělat z Thronebreakra logickou karetní arkádu s příběhem.

Většinu problémů by šlo jistě příště napravit, takže jestli se někdy dočkáme dalšího Gwentího zaklínačského příběhu, tak budu určitě rád. Thronebreaker mě nicméně, i přes nesporné kvality, spíš zklamal.

Valkyria Revolution má na Metacriticu v tuto chvíli hodnocení 54, respektive 5.9 od hráčů. Vzhledem k běžně používané škále se v podstatě jedná o odpad. Píšu tedy teď opravdu komentář k tak špatné hře? V lecčems možná ano. Pravda nicméně je, jak už to tak bývá, někde trošku jinde.

Předně radši zapomeňte, že existuje nějaká Valkyria Chronicles. Těch pár společných bodů ani nestojí za řeč. Osa i těžiště Revoluce jsou někde zcela jinde. Sbohem dostaly taktické souboje a přišly nové, realtimové. Zpočátku mi přišly otřesné, ale postupem času jsem si zvykl a ke konci se občas i bavil. Ovládáte jednu ze čtyř postav a klasicky si vybíráte jednotlivě prováděné akce. Po každém použití je nutné počkat na doplněné výdrže. Mezi postavami se pak můžete libovolně přepínat, nebo je ponechat na pospas AI, které lze definovat určité chování (používej útoky zblízka, soustřeď se na nejslabšího nepřítele atd.). K dispozici jsou i sekundární zbraně, jako pušky a granáty, s omezeným počtem použití.

Časem dostal soubojový systém náboj, když je nutné ničit nepřátelskou techniku. Nejlepší způsob je nejdříve poškodit třeba stojinou nohu tanku, tím ho donutit spadnout a hurá na řidiče. Stejně tak bossové vyžadují zvláštní taktiku a jen přehršel jejich HP, a s tím spojená zdlouhavost střetů, kazí dojem. Z usmrcených soků padají různě silná kouzla, kterými můžete své zbraně vybavit nebo je použít na jejich vylepšení. Pro použití silných kouzel tak musíte obětovat jiná, aby šla vůbec použít. Problémem je, že postav na výběr máte už od začátku hry poměrně hodně a dropy tomu moc neodpovídají. Vylepšoval jsem tudíž šest charakterů a ostatní používal spíš pro zpestření.

Daleko zajímavější je příběh. Už třeba tím, že většina hratelných postav má spíše vedlejší úlohu a soustředí se na ty ostatní. Vyprávěn je hlavně pomocí (opravdu dlouhých) cutscén povětšinou nízké kvality. Jejich hlavní problém spočívá v tom, že obsahuje plno dialogů, kdy všichni skoro nehnutě stojí a mluví. I přesto stojí děj za pozornost, protože retrospektivní vyprávění, kdy už od začátku víte, jak všechno dopadne, má své nezpochybnitelné kouzlo. Od samotného počátku mě zajímal osud postav.

Technická stránka je, předpokládám, poznamenána vydáním i na Vitu. Počítejte tak s častými (leč krátkými) loading obrazovkami a nijak oslnivou grafikou. Skoro kompletní dabing lze přičíst k dobru a jednoznačně vyzvednout si zaslouží hudba. Přesně takhle by mělo válečné epické drama znít.

Na Valkyria Revolution se dá nalézt hodně chyb a obávám se, že, pro většinu hráčů, zcela nepřekousnutelných. Stejně tak se může ale stát, že zrovna vám hra sedne a uvidíte v ní dost netradičních myšlenek stojících za její dohrání.

Ni no Kuni II je pokračováním jednoho z nejlepších JRPG na třetím PlayStationu. Že už to musí být zárukou kvality? Ale kdeže.

Předně je až vtipné, jak druhý díl vzal všechno z jedničky a udělal to horším. Třeba souboje jsou teď akčnější, což by samo o sobě nevadilo, kdyby nebyly tak jednoduché. A to jak obtížností, tak komplexností. Postavy nemají žádnou staminu, tudíž můžete pouze mačkat tlačítka pro útok a využít neustávající ofenzívu k domlácení nepřátel. Nulová obtížnost k tomu navíc přímo vybízí. Moje boje probíhaly následovně: první vlétnu mezi monstra, pak použije AoE útok, kterým jich většinu zabiju, a ty dva přeživší už prostě utluču. Svým způsobem to platí i na většinu bossů. Doporučuji tak určitě začít na jednu z vyšších obtížností (ty byly dopatchovány až nějakou dobu po vydání).

Další negativum je příběh. První díl nabízel osobní drama malého kluka, hledajícího zoufale způsob, jak zachránit svou matku. Dvojka nám představuje cestu mladého krále Evana toužícího po postavení království, kde všichni můžou žít šťastně až na věky věků. A mě to bylo šumák. Z hlavních postav (krom ústřední dvojice) si každá užije svou kapitolu a potom už se jenom vezou dál s příběhem. O nějakém vývoji nemůže být ani řeč.

Vyzdvihnout lze především čarokrásnou kreslenou grafiku plnou nádherných efektů. Vyplacena je ovšem šetřením na všem ostatním. Namluveno je asi ubohých 10 % dialogů, postaví se proti vám tak šest druhů nepřátel se stejnými útoky, pouze poupravenou barevnou paletou. Dungeony jsou fádní a nezajímavé a cut-scén je poskrovnu. Minihru s válkami armád radši rozebírat nebudu. Ani ta hudba není tak dobrá, jak se čekalo. Celkově je jasné, že budget byl v porovnání s prvním Ni no Kuni citelně nižší.

Zase se ale povedlo stavění vlastního království. Vyděláte peníze, postavíte dům a splněním vedlejších úkolů si zajistíte obyvatele. Postupně se takhle vaše zemička rozrůstá a umožní dělat výzkumy ať už na tvoření lepšího vybavení nebo zvýšení obdržených zkušeností z bojů. Občas můžete své poddané prokecnout a pomoci jim s nějakým úkolem.

Bohužel musím uznat, že Ni no Kuni II je značným zklamáním. Obzvláště pokud budeme porovnávat s jedničkou. Nejde o žádný nehratelný odpad či nudu, jenom existuje hodně lepších AAA japonských erpégéček.

Legie je poctivá česká hra. Hrajete za pikolíka v taverně a obsluhujete věčně opilé, sem tam blinkající, nepracující individua. Váš šéf je také notorický alkoholik a neustále se mu něco nelíbí. Na ulicích posedávají hladoví žebráci. Hned vedle nich zase majestátně čpí lidské výkaly a za městem spí zatopené doly plné nemrtvých. Prostě Čechy. V případě Legie navíc ještě ve středověku.

Ale teď vážně. Atmosféra hry je, i přes její ošklivou grafiku, opravdu výtečná. Možná i tím, jak je všechno neostré a neurčité. Občas se dostaví i, věřím, že autory cílený, humor. Hlavní úkol našeho hrdiny je jasný. Sežeň pivo pro hospodu. Během toho zažijete dostatek peprných situací. Tu pomůžete a jinde zase ublížíte.

Rád bych o Legii napsal více, jenže jaksi není moc co. Možná, že bez návodu by mi jinak asi tříhodinové dobrodružství trvalo dvojnásobek času, jelikož většinu času ani pořádně nevíte, co máte dělat. Že soubojový systém vlastně ani není systém, protože jen tlučete nepřátele nebo se skrýváte za štítem, zatímco oni dělají to samé (z pohledu třetí osoby to musí vypadat opravdu hodně vtipně). Že hudbu hodnotit nemůžu, protože vlastně ani nevím, jestli nějaká hrála.

Jenže u hříček typu Legie je tohle všechno jedno. Dokáže na pár hodin zabavit a pobavit, což je to důležité.

Prey je první first person akční/stealth/RPG hrou podobného ražení, která mě dokázala opravdu přikovat k obrazovce. Nezvládl to Mankind Divided ani Dishonored. Tím, že Prey se před vydáním nedostávalo velké pozornosti, totiž došlo k příjemnému překvapení. Jednotlivé mechaniky nabízí nemalé množství možností, kterak se vypořádat s každou nastalou situací.

Všemu kraluje skvělý level design plný různých chodeb a místností s mnoha rozdílnými průchody, aniž by musel svět být protkaný větracími šachtami ve stylu Mankind Dividedd. Čtení mailů je hned zajímavější díky tomu, že každá z postav má své jméno a vy ji můžete na vesmírné stanici najít a odhalit tak její, většinou nešťastný, osud. Vedlejších úkolů je hodně a každý má svou povedenou zápletku.

Vysoká obtížnost (i na normal) znamenala, že jsem zpočátku téměř při každém setkání s mimozemskou formou života umíral. Nedostatek munice i lékárniček mě nejednou donutil zamyslet se, jestli něco nedělám špatně. Snažil jsem se o tichý postup, recyklovat materiály i vytvářet munici a vylepšovat zbraně. Recyklování si zaslouží zvláštní zmínku, jelikož Prey je asi první hrou, kde se konečně dá zužitkovat všechno haraburdí sbírané cestou. Stačí vložit do speciálního automatu a na druhé straně už vypadává veledůležitý materiál.

Přístup k samotným střetům s nepřáteli je také na vás. Já většinou volil klasické střelné zbraně doprovázené vlastnoručně vyrobenými přenosnými samo palnými věžičkami. Jestli ovšem dáte přednost využití emzáckých schopností, počítejte s problémy. Nebo je snad libo plížení? Pak si dejte pozor na mimiky skrývající v podobě běžných předmětů. Nikdy nezapomenu na ten vztek, když mě zabila „lékárnička“.

Příběh není zrovna přelomový. Provedení už je mnohonásobně lepší. Postupné odhalování událostí a jejich vyvrcholení je provedeno dobře. Škoda jen, že většina postav postrádá nějakou hlubší myšlenku nebo snad dokonce i vývoj. Rozhodování v některých situacích není snadné a má i značný vliv na závěr, kterého se dočkáte.

Podtrženo a sečteno je Prey řemeslně výborná hra a věřím, že dosáhla přesně toho cíle, jaký si stanovila.

Být vládcem v Crusader Kings II je po čertech těžké. Nikdo se s vámi moc nepáře a rovnou jste vrženi do středu intrik, válek a rodových stromů. Tutorial ukáže základy ovládání, plánování vražd a domlouvání svatby. Na většinu věcí si hráč musí přijít sám. Jenže ten okamžik, kdy se všechny mechaniky propojí a vy je pochopíte, za to určitě stojí. Byť se přiznávám, že i po nějaké stovce odehraných hodin si občas musím vypomoct online návody ohledně některých záležitostí.

Jenže to vlastně ani není podstatné. Hlavním tahounem hry je samotný prožitek. Úspěchy a, možná překvapivě, i neúspěchy lemující cestu vaším panování. Právě v utváření vlastních mini příběhů a jejich řešení tkví síla zážitku. O to více, když třeba na celkovou situaci v Evropě mají pramalý vliv, protože se svým nevlastním sourozencem hádáte o vlastnictví nepodstatného kusu země někde na okraji Srbska.

Nejjednodušší asi bude, pokud přiblížím úryvek z jednoho z mých příběhů:

Začínám jako mladý člen vládnoucího rodu v Bohemii. Můj děda je současný vládce. O panovníkovi po jeho smrti rozhoduje hlasování mocných, i když se jeho pozemky rozdělí mezi všechny syny. V něm vede můj otec, pak jeho bratr a třetí jsem já. Naštěstí jsem v dětství studoval dost na to, abych byl schopen složitějších intrik. Začnu plánovat vraždy strýce a podaří se mi i získat na svou stranu několik spiklenců. Otec je starý a dlouho stejně vládnout nebude.

Copak jsem mohl čekat, že strýc nechá tátu zabít? Teď budou dědit ty jeho dva malí smradi. Holku provdá někam do tramtárie, ale syn bude problém. Co se dá dělat, snad mi Bůh odpustí zabití šestiletého kluka. Než můj plán vejde v platnost, tak se ožením a začnu pracovat na vlastní rodině.

Mám štěstí. Strýc nečekaně podlehl rakovině a jeho mladej měl „nehodu“, když povolila zábrana na jeho balkóně. Děda jenom dožívá a moji tři synové jsou velmi talentovaní... Po pěti letech čekání jsem konečně vládcem. V pouhých 40 letech. Děti mám už dospělé a dobře spolu vychází. Na to si dám víno...

Otec zemřel na otravu vínem. Zosnoval to můj mladší bratr Beneš. Jeho pozemky jsme si rozdělili ještě s nejmladším bratrem Arnoštem. Hlasování mi přiřklo titul hlavy rodu, nicméně dokud nesjednotím znovu říši, tak to nic neznamená. Musím přesvědčit svou radu, aby mi dala větší pravomoc a později přejdu na feudalismus. Zajistím tak úplné dědictví pouze svému nejstaršímu děcku. Problém bude ten šmejd Beneš. Dokud bude dělat diplomata, tak mi žádný návrh neprojde. Nevadí, vyhodím ho a dosadím Arnošta. Neschopnost mi vynahradí věrností. Brzy bude zase vše, jak má být. Proč mě najednou bolí na prsou?

Zikmund dostal infarkt. Ve třiceti. Dobře mu tak. Teď tady vládnu já, Beneš.

Podobných věcí se dějí desítky. Jednou celý život soupeříte se svým rivalem a jindy zase oslavujete úspěšně založenou obchodní cestu, abyste pak doufali aspoň v jednoho mužského potomka, protože jinak vaší državu po smrti shrábne jeden z vazalů.

Nebýt pochybných DLC praktik a počátečnímu zmatení, tak je CK II dokonalou strategií.

Pohledem teoretika je Valkyria Chronicles zatraceně dobrá a, svým způsobem, jedinečná hra. Mix tahové strategie a RPG. Má unikátní vizuální styl, hrami zřídkakdy používaný pohled na válku a třeba i slušnou a nenatahovanou herní dobu nějakých 25 hodin.

Jenže bližší zkoumání odhaluje hned několik problémů táhnoucích se napříč celou hrou i jejími systémy. Třeba umělou inteligenci využívající sovětské smýšlení „Nás mnoho“, když se vaši stateční nepřátelé vrhají před cestu blokující tanky a umírají pod sprškou kulek z jeho kulometu. Nebo nevyrovnanost jednotlivých tříd pěšáků, kdy jsem zásadně nepoužíval snipery a maximálně jednoho inženýra a raketometčíka za misi. Zbylé dvě (Scout a Shocktrooper) naopak tvoří jednoznačnou kostru mé jednotky. Kritizovat se dá i příběh, či snad spíše nevyužití postav v něm. Máte ústřední dvojici, čtyři vedlejší charaktery a dva trochu propracované padouchy. Ostatní jsou jen křoví.

Na druhou stranu ale většina záporů ani nevadí. Tupou AI nuluje dobrý design příběhových misí a takřka každá přináší nějaký nový problém nebo cíl. Jednou musíte zničit most pod obrněným vlakem, který na něm popojíždí a vás mete palbou. Jindy třeba zachraňujete rukojmí zničením prchajícího vozu nevýbušnými zbraněmi, zatímco se mu tankem snažíte zatarasit průjezd. Budete-li opravdu chtít, tak ve své armádě ostřelovače i techniky využijete. Postav k naverbování je zase hodně a všechny nějaký svůj (často opravdu mini) příběh mají. Navíc děj jako celek není úplně špatný, nadto obsahuje hned několik dobrých momentů, ač originality má poskromnu.

Máme tu i vylepšování vlastního tanku. Krom klasického zvyšování vlastností do něj lze i namontovat speciální úpravy zvyšují třeba odolnost pásů nebo množství munice. Právě váš tank je také klíčem k dokončení většiny map. Poskytuje velkou palebnou sílu, krytí pěchotě a později dokáže i vystřelovat kouřovou clonu zneškodňující vražedné bunkry.

Nebylo by spravedlivé Valkyria Chronicles odepisovat, jelikož plno věcí dělá svěžím způsobem. Stejně tak jí ale k vyššímu hodnocení dost schází. Vylepší-li nadcházející díly stávající systémy, můžeme se již brzy dočkat herního klenotu.